Zrcadlo

Tichošlápkovo prozření

Severus Snape a jeho matka? Zuřivě mrkal, jako by doufal, že ten obraz zmizí. Ne. Stále tam seděli a ona se stále smála. Dobře... možná, že teď konečně přišla ta správná doba, kdy by se mělo začít něco dít. Taky by se mohlo stát, že by byl jeho otcem někdo jiný než James...

Netrvalo to dlouho (vlastně jen pár vteřin) a Harry dospěl ke konečnému závěru. Bylo tedy na čase jednat. V ohrožení totiž nebyla jen jeho budoucnost, ale i budoucnost celého světa. Uzrálo v něm rozhodnutí, zainteresovat do všeho třetí osobu. Někoho, kdo by zafungoval jako prostředník mezi Harrym a Jamesem. Někoho, kdo má blízko k nim oběma a přesto by měl tolik rozumu, aby nevyzradil to podstatné. Někoho, kdo by mu pomohl linie časů poněkud srovnat. Alespoň tak, jak byly předtím, když ne lépe...

S přimhouřenýma očima se rozhlédl po třídě a zamyšleně přelétl pohledem lavici, stále ještě kašlajících pobertů. Potom se zarazil. Stál tiše, jako šelma, která si právě našla svoji kořist...

„Ehm...Tichošlápku? Musím s tebou nutně mluvit,“ oslovil Siriuse u večeře. Ten se zrovna věnoval lákavějším cílům, než byly dotěrné otázky brejlatých Američanů. Soustředěně si prohlížel svůj odraz na vypoulené straně lžíce a kriticky hodnotil svůj vzhled. V druhé ruce třímal vidličku, na které se pohupovalo pár špaget, co se mu podařilo nabrat z talíře.
„Hm?“
„Potřeboval bych s tebou o něčem strašně důležitém mluvit,“ promluvil znovu Harry. Začínalo ho znervózňovat, že k němu kmotr stále ještě nezvedl svůj zrak.
„Hm.
Tak mluv,“ zazněla strohá odpověď.
„Ale tady ne. Nesmí to nikdo...teda...určité osoby se mnou pokrevně spřízněné a vedle tebe z druhé strany sedící...slyšet.“
Více jasněji už to vyjádřit neuměl. Když už nic jiného, tak docílil toho, že k němu zadumaný Tichošlápek vzhlédl.
„Dobře.“ Harry obrátil oči v sloup a zvedl se z lavice. Sirius jej následoval.
„Odcházím, přátelé, leč nesmutněte dlouho pro mne...“ zvolal tak hlasitě, že to slyšel celý nebelvírský stůl a oba mladíci se vydali do společenské místnosti. Cestou z velké síně potkali Lily Evansovou, která byla jako vždy střežena svou smečkou nebelvírských sedmaček.
„Dobrý večer, slečny,“ usmál se Sirius zářivě.
„Leda ve snu, Blacku!“ zachichotala se jedna z dívek a vrhla potutelný pohled po Harrym.
„Řekl jsem snad něco?“ zamračil se Tichošlápek.
„Ahoj, Harry,“ usmála se Lily a trochu povystoupila z hloučku.
„Jak vlastně dopadl ten tvůj lektvar?“
„No... Já jsem to přežil, ale moje známka tím asi trochu utrpěla na kráse...“ pokrčil rameny.
Lily se usmála a odhrnula si z ramene pramen ryšavých vlasů. Harry si uvědomil, že tentýž pohyb viděl opakovat Ginny nejmíň tisíckrát a poněkud se mu stáhl žaludek. Ještě chvíli zíral na svou matku, než si vzpomněl, že on je v této místnosti jediný, který o jejich...ehm...spříznění ví. Proto rychle odtrhl pohled od jejich vlasů a začervenal se. Ostatní dívky se začaly hihňat a Sirius se mračil stále víc a víc.
„Tak tedy...my už asi půjdeme na večeři,“ promluvila znovu a podala zmatenému Harrymu ruku.
„Těšilo mě,“ odpověděl, poněkud vyvedený z míry a pokračoval v cestě do nebelvírské věže.
„Máš štěstí, že to neviděl Dvanácterák,“ procedil Sirius, když prolezli otvorem v podobizně do společenské místnosti.
„Co tím myslíš?“
„Však ty víš. Nemysli si, že Lily dostaneš těma svýma gentlemanskýma řečičkama.... No... Každopádně, pokud by se ti to z nějakých záhadně nevysvětlitelných důvodů podařilo, počítej s tím, že se v Bradavicích bude vyšetřovat jedna bratrancovražda.“
„Synovražda,“ poopravil ho Harry tiše a otevřel dveře do ložnice.
„Co to plácáš?“ Sirius se tvářil napůl nechápavě a napůl dotčeně.
„Ty to totiž nechápeš...tak to vůbec není...“ povzdychl si Harry, „ono totiž nic kolem mě není tak, jak se zdá...“
„Merline, smiluj se, tak už to proboha vyklop. Seš jako tajemnej hrad v Karpatech!“
„Nejsem Jamesův bratranec. Jsem jeho syn. Pocházím z budoucnosti. Nevím, proč jsem tady, každopádně se nemůžu dostat zpět. Potřebuju tvou pomoc,“ vysvětlil mu Harry tak nejstručněji, jak jen to šlo.
„Aha,“ kývl Sirius hlavou.
„Rozumíš mi?“ Harry si užuž chystal vydechnout, jak jednoduše se domluvili.
„Ne.“
„Aha.“

(o pár hodin a „aha“ později...)
„Aha...už tomu všemu rozumím. Dejme tomu, že ti věřím. Věřím, že jsi Jamesův syn. A kdo je tedy tvoje matka?“
„No právě, milý kmotříčku...“ povzdychl si Harry a zkroušeně dosedl na Remusovu pečlivě ustlanou postel.
„No právě která?“
„Evansová...“
Reakce byla bouřlivá. A přesně taková, jakou ji Harry očekával. Když pozoroval svého kmotra, zhrouceného na podlaze a svíjejícího se v neovladatelných křečích smíchu, zapřemýšlel, jestli si přeci jen nevybral toho nepravého. Naštěstí se Sirius brzy uklidnil.
(Stačilo jen pár mávnutí hůlkou...)
„Bylo to až tak vtipné?“ pozvedl Harry obočí a sledoval, jak si Sirius otírá tváře od slz smíchu.
„Jo,“ zazubil se Tichošlápek. Zamyšleně pohlédl kmotřenci do očí.
„Ale docela bych ti i věřil...ty oči...“
„Mám je po matce. Lidi to říkají,“ mávl rukou Harry.
„Dobře. Takže ty jsi syn Lily a Jamese a já jsem tvůj kmotr. Takže přejděme k věci... Co po mě vlastně chceš?“

„Začínám se obávat o svou budoucnost.“
„Aha.
A konkrétně?“
„Lily se podle mých propočtů až příliš často pohybuje v blízkosti jistého mastného a až po uši v černé magii zahrabaného, Severuse Snapea.“
„No jo,“ uchechtl se Sirius, „ale to přece nic neznamená. Chci říct, že to neznamená, že by spolu něco měli... Tak například loni jsme s Náměsíčníkem počítali slova, která Lily s jednotlivými černovlasými pány prohodila. Za jediný den si se Srabusem vyměnila pouhých dva tisíce dvě stě patnáct slov, zatímco s Dvanácterákem to bylo slov třicet tisíc.“
„Jenže tato informace nás může spíš mystifikovat, nemyslíš? Polovina z těch třiceti tisícovek byla: Evansová, dáš si se mnou rande? A druhá polovina, jak ho posílala do háje. To se přece nedá srovnat.“
„Dobře, vyhrál jsi,“ Sirius zvedl ruce nad hlavu na znamení rezignace.
„Jaký je plán?“

„Pamatuju se, že když jsem se tě v pátém ročníku ptal, jak se dali naši dohromady, odpověděl jsi mi, že se táta přestal chovat jako pitomec.“
„A to...?“
„A to znamená, že přestal po lidech jen tak pro zábavu metat kletby a nechal toho věčného předvádění se se zlatonkou.“
„Aha. A proč myslíš, že tentokrát to neudělá stejně, bez naší pomoci?“ zamračil se Tichošlápek.
„Protože se nám začíná krátit čas a on to ještě neudělal. Mým příchodem se jaksi narušily časové proudy...a nějak se to celé pokazilo.“

„Tak z týhle kaše ti může pomoct jen jediný člověk, drahý kmotřenče,“ prohlásil Sirius s vážnou tváří a pozvedl jedno obočí.
Harry na něj vesele mrkl.
„Sirius Black, amor, který vystřelí šíp pravé lásky a spojí tak osud dvou úžasných dětí.“
Postavil se na postel a spojil ruce, takže vypadal jako farář, ke kterému chodil na základní škole Dudley ministrovat.

>>další