Zrcadlo

Ten slušný

Lily zmateně koukala z jednoho na druhého.
„Harry?“ zatvářila se nechápavě.
„Potter,“ přikývl a věnoval jí zářivý úsměv. Upřeně hleděl do zelených očí své matky a cítil, jak se mu uvnitř v žaludku rozlévá příjemné teplo. Stiskla jeho ruku a váhavě mu úsměv oplatila.


„Echm...už bys jí tu ruku snad mohl pustit, ne?“ ozval se dotčeně James, který právě přišel. V patách mu byli ostatní tři pobertové. Harry otevřel dlaň a dívčí ruka z ní lehce vyklouzla.
„Ty seš s ním příbuzný?“ ukázala bradou na jeho otce. Harrymu se nepovedlo potlačit úsměv.
„Je to můj bratranec,“ odpověděl za něj James, kterému se vůbec nelíbilo, že ho Lily ignoruje.
„Bude tu studovat s námi,“ přikývl rozšafně Sirius a majetnicky položil ruku na Harryho rameno.
„A do jaké školy jsi chodil?“ vyzvídala dál. Odpověděl jí znovu James.
„V Americe je spousta škol, Evansová. A Harry chodil do té nejlepší.“
„Vážně?“ pozvedla pochybovačně obočí a konečně mu začala věnovat plnou pozornost.
„A jak se ta škola jmenuje?“ James si zajel rukou do vlasů.
„Merlinova akademie dlouhého vousu moudrosti v USA,“ vyhrkl rychle Sirius, aby kamarádovi pomohl.
„Tak o té jsem nikdy neslyšela.“
„Tak asi málo čteš, Evansová,“ vyplázl na ni Petr jazyk.
„Ale existuje, viď, Reme,“ otočil se na mladíka, který do té doby uvážlivě mlčel a úspěšně tak předstíral, že se této konverzace diplomaticky zdržuje.
„Co? No...jistě. Tedy...ano,“ přešlápl rozpačitě na místě.
„Tak fajn,“ pokrčila Lily rameny.
„Ráda jsem tě poznala, Harry. Doufám, že na tebe nebude mít tvůj bláznivý bratranec a banda jeho přitroublých kamarádů špatný vliv. Uvidíme se ve třídě,“ dodala ještě, pohodila záplavou rudých vlasů a odkráčela za kamarádkami.


„Kdybych na ni tu šťávu vylil já, peskovala by mě za to ještě i v hrobě,“ zakroutil James hlavou nad tou očividnou nespravedlností.
„Vypadá to, že ty budeš z vás dvou ten slušný,“ usmál se Remus na Harryho. Ten je vnímal jen na půl. Stále se díval do míst, kde zmizela jeho matka a myslel na ten pocit, jaké to je, když u sebe máte svou rodinu. Výsledkem byl přitroublý úsměv, který teď zdobil jeho tvář.


„Co se tak křeníš? Přijde ti to snad směšný?“ zamračil se James a přísně stáhl rty.
„Ne,“ odpověděl Harry nevinně a snažil se nevyprsknout smíchy.
„Teda ta nám to ale zase nandala,“ ušklíbl se Sirius na kamarády.
„Ale já ji jednou dostanu, Tichošlápku. Jednou si Lily Evansová uvědomí, že já jsem pro ni ten pravý. To nejlepší, co ji kdy mohlo potkat.“ Po jeho srdcervoucím proslovu se ozval výbuch smíchu.
„Nechci ti kazit iluze,“ ozval se už vážný Náměsíčník,
„ale pokoušíš se o ni už sedmým rokem a to stále bez úspěchu. A v těch vašich slovních přestřelkách, které mimochodem kolují už i v komixové podobě, jasně vítězí ona. Nemyslíš, že je na čase to už konečně vzdát?“
„Cože? Ne! To nesmíš!“ vykřikl Harry, dříve než si uvědomil, co vlastně dělá.
„Cos říkal?“ James otočil hlavou tak rychle, až mu luplo za krkem.
„Ne, nic...“ vyhrkl jeho syn a upřeně se zadíval na své nehty. Doufal, že je James v otázkách kolem holčičích citů zabedněný alespoň tak jako Ron. Modlil se, aby mu nedošla věc, která byla naprosto evidentní už od samého počátku.
„Vypadá to, že tady Harry bude pěkný romantik, Jamie,“ uchechtl se Sirius a nacpal si do úst dýňovou taštičku. Harry si v duchu zhluboka oddychl. Stále si nebyl jistý, jestli by měl říct rodičům pravdu...
„Hmm, to jo...“ prohodil zamyšleně Dvanácterák, ale vrhl na Harryho pohled, který jasně říkal: „Tak tohle mi ještě vysvětlíš.“
„A neříkej mi Jamie!“ dodal směrem k Tichošlápkovi.


„Myslím, že bychom sebou měli hodit,“ ozval se najednou Remus.
„Za pár minut začíná dvouhodinovka lektvarů s našimi milovanými zelenými přáteli.“
„ty mě překvapuješ, Reme,“ vykulil na něj James oči.
„Od kdy jsou pro tebe ti oslizlí jedovatí hnusáci přátelé?“
„To měla být ironie,“ obrátil Remus oči v sloup a vstal od stolu. Harry se taky nadšeně zvedl.
„Lektvary? S Křiklanem?“
„No jo...počkej, ty znáš našeho kulatého Horácia?“ zamračil se Sirius.
„Sem...mu o něm říkal,“ vyhrkl rychle James.
„No jo...je to strašně pohodlnej chlap. Nemám ho rád. V naší třídě pro něj existuje jen Evansová a zbytek by si podle něj už měl vzít lektvarovou penzi. To se však dotýká našeho ega – a zvláště pak našeho premianta Remuse, že Náměsíčníku,“ zazubil se na něj a mávnul rukou nad vražedným pohledem, kterým jej počastoval.

Netrvalo to dlouho a všech pět jich sedělo vedle sebe v učebně lektvarů. Zatímco Harry se rozhlížel po místnosti, kterou shledal úplně stejnou jako v jeho době, pobertové zrovna drtili tlustočervy do Jamesova kotlíku. Měli tam takové malé manufaktury. Petr přidržel vzpouzející se tělíčko, Sirius mu usekl hlavičku a James s Remusem je drtili v hmoždíři. Plánovali z toho v hodině uválet kuličky, které chtěli podle jejich slov házet po třídě. Harry měl však za to, že obětí jejich palby měl být jediný člověk. Zatím si však jeho hákovitého nosu nikde nevšiml.

Do učebny vešel Křiklan a všichni se postavili. Vypadal přesně tak, jak si jej Harry pamatoval. Jen byl o něco hubenější a na krátkých nožkách se pohyboval poněkud svižněji.
„Dobré dopoledne, studenti,“ zatleskal rukama,
„dnes se naučíme vytvářet jeden z nejtěžších lektvarů, jaké se na této škole naučíte, takže bych ocenil, kdybyste se během hodiny plně sou...“ v tom se však odmlčel. Pohledem sklouzl k Harrymu obličeji, pozastavil se u jeho očí a plynule přešel o studenta vlevo, kterým byl James. Chvíli se mu oči míhaly z jednoho na druhého jako ráno Lily a za chvíli se mu ve tváři objevil výraz pochopení.

„Merlinovy spodky, ten chlap je čím dál pomalejší,“ naklonil se Sirius k „bratrancům“.
„A bude to horší,“ utrousil Harry s úsměvem. James se rozesmál.


„Vidím,“ promluvil konečně profesor a cosi si orlím brkem rázně zapisoval do poznámek na katedře,
„že tu máme dalšího, nového a troufám si tvrdit, že zcela neokoukaného, Pottera.“ Při každém slovu zapsal jedno písmeno a potom na obě spokojeně pohlédl.
„Pan ředitel se mi o vás zmiňoval, Harry. Doufám, že o můj předmět projevíte více zájmu, než váš bratranec.“ Harry způsobně přikývl. Rozhodl se, že nejlepší způsob, jak se v této zpropadené minulosti nezbláznit, bude vzít na sebe dočasně mimikry Remuse Lupina, a být „ten slušný“...

Když sledoval, jak jeho otec zasněně pozoruje vlasy Lily Evansové, která seděla v první lavici vedle černovlasého chlapce, kterého neznal, začaly mu hlavou vířit podivné myšlenky.
Co když se teď nedají dohromady? Nevezmou se... On se nikdy nenarodí...a oni dva nikdy nezemřou. Nezemřou... Ale on se nikdy nenarodí. Kdo potom zabije Voldemorta? Nezemřou...
Přemýšlel, jak by tuto myšlenku dál rozvinul, ale naneštěstí, lektvar, který právě vytvářel, mu i přes předsevzetí vzornosti explodoval do obličeje.
„Doprd...“
„Ale, pane Pottere...taková silná slova?!“ zamlaskal Křiklan nespokojeně a rychle k němu přispěchal s napřaženou hůlkou.
„Co se vám to tu stalo?“ Z kotlíku se valilo velké množství ostře páchnoucího kouře, který paralyzoval Harryho plíce i plíce všech pobertů. Křiklan lítostivě pohlédl do jeho kotlíku.
„Na co jste myslel, chlapče?“ spráskl ruce a jedním mávnutím hůlky vrátil vše do původního stavu.
„Běžte si opláchnout obličej.“ Harry pohlédl na ostatní, kteří na půl kašlali a napůl se váleli v křečích ohromných záchvatů smíchu a zvedl se z lavice. Se směsicí podivných pocitů a hořké pachuti v ústech přistoupil k umyvadlu a důkladně si vodou ošplíchal obličej. Když se mu podařilo očistit brýle, naskytl se mu znovu pohled na první lavici, tentokrát však ze předu. Lily Evansová se zrovna smála nějakému vtipu, který pronesl její černovlasý soused a sladce se na něj usmívala. Harry stál, neschopen pohybu, jako by na něj někdo použil petrificus totalus.
Byl to totiž Severus Snape.

>>další