Zrcadlo

Bratranec z Ameriky

„Dvanácteráku...?“
James zamlaskal ze spánku a obrátil se na druhý bok. Jeho mozek potřeboval čas. Musel vstřebal to, co se stalo v noci. Chvíli to trvalo, než se mu v mozku spojil hlas s jeho majitelem.
„Siriusi!“ vykřikl a instinktivně si přitáhl pokrývku až k bradě.
„Oprav mě jestli se mýlím, Dvanácteráku, ale když jsme šli večer spát, lehal si do týhle postele jen jeden James Potter.“
„Co to blábolíš?“ pozvedl jeho kamarád obočí a rozespale zamžoural.
„Možná je to jen výplod mé fantazie...ale otoč se, prosím tě,“ požádal ho Tichošlápek zastřeným hlasem.
James zakroutil hlavou nad Tichošlápkovým chováním a pohlédl za sebe na druhou část postele.
„Při Merlinově zadku!“ vykřikl, když zjistil, že vedle něj leží Harry Potter.
„Takže to není halucinace,“ uchechtl se Sirius.
„Takže nám laskavě vyjev, co dělá tenhle kluk ve tvé posteli, a proč vypadá úplně stejně jako ty.“
„Heee...nooo...on...totiž...to je můj bratranec z Ameriky,“ zalhal James, který si nebyl jistý, jestli je vhodná doba na vysvětlování.
„A kdy přijel?“ přidal se Remus, který si zrovna rozepínal knoflíky od pyžama a zkoumavě si prohlížel čupřinu černých vlasů, která vykukovala z pod přikrývky.
„V noci,“ prohlásil Dvanácterák a hlasitě polkl.
„A proč spíte spolu v posteli?“ zopakoval Sirius svou otázku. Vypadal, že se každou chvíli rozesměje.
„To víš, Amerika...“
V tu chvíli se Harry Potter probudil. Otevřel své zelené oči a nepřítomně pohlédl nejdřív na Jamese, potom na Siriuse, na Remuse a nejdéle zíral na Petra, který by se nejspíš červenal, kdyby se zrovna nesnažil obléct rukáv košile na hlavu.
„Bratránku!“ zazubil se na něj jeho otec. „Co?“ zamžoural na něj Harry a natáhl se na noční stolek pro brýle. „Teda promiň, ale jako můj bratránek zrovna nevypadáš. Leda kdyby se ti podařilo sníst tuhle postel, pak by možná...“ svůj monolog ovšem nedokončil, protože ho usmívající se James pod peřinou důkladně štípl do nohy.
„Au! Sakra, sakra!“
„Tady Harry si mě spletl se svým druhým bratránkem...no...s tím...“
„Dudleyem,“ přikývl horlivě jeho syn.
„Přesně...a už bych o tom nemluvil.“ uzavřel to Dvanácterák.
„A to teď bude chodit do Bradavic?“ podivil se Remus.
„Ne, Náměsíčníku, je tu jako pomocná uklizečka pro Filche. Zbytek školního roku bude krmit Paní Norissovou a vynášet jí bedýnku.“ Všichni se začali smát a atmosféra se konečně uvolnila.
„Běžte zatím na snídani,“ promluvil James k ostatním pobertům a navlékl si hábit,
„zajdeme s Harrym za Brumbálem.“ Když se za chlapci zaklapli dveře, otec a syn si vzájemně pohlédli do očí.
„To jim chceš vážně tvrdit, že jsem tvůj bratranec z Ameriky?“ zvedl Harry pochybovačně obočí.
„Jasně, všichni to sežerou i s navijákem. Jen se musíš chovat trochu americky...seš strašně upjatej!“
„A to si mám jako obléct trenky s hvězdami a pruhy a jít zpívat do velké síně americkou hymnu?“ James se rozesmál, když spatřil výraz svého syna.
„No, když tě nenapadne nic lepšího...“ ušklíbl se a pohled mu sklouzl k jizvě ve tvaru blesku.
„Od čeho to máš?“ ukázal na ni udiveně. Nepochopil, proč Harry najednou znervózněl a připlácl si čupřinu vlasů tak, aby nebyla vidět.
„Tak...sem šel...“ začal, ale James netrpělivě mávl rukou.
„Tak si to nech pro sebe.“

U Brumbála měli štěstí, ve které ani jeden z nich nedoufal. Pozorně si vyslechl Jamesův narychlo vymyšlený příběh o nakažlivé nemoci...
„No, mohl bych se totiž nakazit,“ přikyvoval zrovna horlivě Harry.
„A šíří se to jen mezi čaroději, pane profesore,“ vysvětloval mu s vážnou tváří James.
„Víte, čarodějky by to vlastně ani mít nemohly, protože ta vyrážka se objevuje zrovna...“
„To je v pořádku pane Pottere,“ přerušil ho rychle Brumbál a pohlédl na něj přes půlměsícové brýle. Harry si byl jistý, že Brumbál v jejich průhlednou lest ani na okamžik neuvěřil, avšak zůstával klidný.
„Váš bratranec tu může zůstat jak dlouho bude potřebovat,“ řekl ještě.
„Může zatím spát ve společenské místnosti a na hodiny bude též chodit s vámi,“naklonil hlavu více na stranu, aby si mohl prohlédnout Harryho jizvu. Když uviděl, jak se chlapec zatvářil, na čele se mu objevily vrásky přemýšlení.
„Tak my už bychom šli,“ zašvitořil James a vzal za kliku ředitelny.

„Kde jste se flákali tak dlouho?“ pronesl Sirius na uvítanou, když oba zapluli za stůl ve velké síni. James se mu snažil odpovědět, ale měl plnou pusu dýňových taštiček.
„Brumbál říkal, že tu smím zůstat,“ vložil se do toho Harry a dovolil tak svému nebohému otci polknout sousto. Zrovna vstával, aby se vydal pro džbánek s dýňovou šťávou, který stál na kraji stolu. Když se vracel, dával si pozor, aby tu oranžovou tekutinu nerozlil. Naneštěstí se však nesoustředil na nic jiného.
„Který idiot?!“ zaznělo rozhořčeně a Harry vzhlédl. Dívka se kterou se srazil to zřejmě schytala na celé čáře. Košili měla celou mokrou a z ryšavých vlasů jí kapala dýňová šťáva. Když vzhlédla, srdce se mu zatřepotalo. Hleděl tváří v tvář své matce.
„Pottere?!“ prskla.
„To jsem si mohla myslet, že jsi to byl ty. To jsi udělal schválně...“ Uprostřed věty se zarazila a pohlédla mu užasle do očí.
„Co to...?“
„Promiň. Nedíval jsem se na cestu,“ omluvil se a napřáhl ruku.
„Mimochodem jmenuji se Harry. Harry Potter.“ Kousek dál u stolu skupinka pobertů vybuchla smíchy.

>>další