Zrcadlo

Ten druhý

Nemohl tomu uvěřit. Bylo to za ním! Potlačil touhu bláznivě se rozchechtat a vstal z postele. Kruhová ložnice v nebelvírské věži byla ponořena do tmy, kterou rušil jen zářivý měsíc za oknem. Všichni spali jako zabití - zmožení divokými oslavami. Vždyť pán všeho zla nebývá poražen každý den. On však přece jen nemohl usnout. Potichu přešel místnost a zastavil se před zrcadlem. Nikdy moc dobře nechápal, proč jsou tyto věci zapotřebí v chlapecké ložnici. Význam mu byl vyjeven až ve čtvrtém ročníku, kdy se v něm společně s Ronem prohlíželi před vánočním plesem. Při té vzpomínce se musel pousmát.

Koukal se na svůj odraz, který v tom přítmí vypadal poněkud podivně. Pomalu pozvedl ruku a bříškem ukazováku jemně přejel po jizvě ve tvaru blesku. "Ten druhý" ho věrně napodobil. Harry přistoupil k lesknoucí se ploše o něco blíž a pozorně se zahleděl do své tváře. Jeho obočí i obočí toho druhého vystřelilo vzhůru, když si uvědomil, že jsou tu nějaké rozdíly. Možná že to bylo tou ohnivou wisky, kterou večer vypil, možná že to bylo únavou...ale zdálo se mu, že chlapec, který se na něj díval ze zrcadla byl vyšší a měl poněkud jiný tvar obličeje. Zkoumavě pohlédl do jeho očí a zajíkl se. Byly totiž hnědé...

Přitiskl si ruku na ústa a horečně zapřemýšlel. Instinktivně zkontroloval své spolubydlící, jestli se neprobudili a díval se, jak jeho "obraz" dělá ten samý pohyb. Tvářil se stejně udiveně a vylekaně jako on sám. V hlavě se mu vyrojila myšlenka. Byla však příliš nepravděpodobná. Kdesi hluboko ve své hlavě nalezl vzpomínku na první ročník. Tehdy strávil před zrcadlem několik nocí. Že by i nyní hleděl do zrcadla z Erisedu? Mohl být ten "na druhé straně" jeho otec? Hodiny právě odbíjely půlnoc, když Harry natáhl ruku a jako ve snu ji současně se svým "odrazem" přibližoval ke sklu zrcadla. Připadalo mu, jako by uběhla celá věčnost, než se jejich dlaně dotkly. Oba polekaně odskočili. Až příliš jasně si uvědomovali teplou ruku toho druhého.
Ale bylo to možné? Harry se odhodlal. Zhluboka se nadechl a udělal dva kroky, které ho dělily od toho "druhého světa"...

***

James Potter stál v pruhovaném spodku od pyžama v nebelvírské ložnici. Šokovaný hleděl na obrovské zrcadlo, které bylo připevněné na zdi. Právě jím dovnitř vstupoval chlapec, který by mohl být jeho dvojče. Když se vzpamatoval, uvědomil si, že stojí tváří v tvář svému odrazu ze zrcadla. S jediným rozdílem. Jeho pohyby už neopětoval. Hleděl na něj zkoumavým pohledem a ruce se mu třásly.
„Kde ses tady, do prdele, vzal?" vyjekl James a rukou si zakryl ústa, když si uvědomil hlasitost svého projevu. Jeden ze spáčů v ložnici se neklidně zavrtěl a zamlaskal ze spaní.
„Přes zrcadlo," pokrčil Harry rameny a snažil se s přimhouřenýma očima identifikovat zmíněného mlaskajícího.
„Ale kdo jsi? A jak to, že vypadáš jako já? Já už vím, to je jen hloupý sen! Jenom mi přijde divné, jak můžu mít sen, když jsem ještě nešel spát. Asi bych měl občas poslouchat Remuse a nenechávat se přemlouvat k pátečním návštěvám Prasinek..." James Potter dál vedl svůj monolog a koukal Harrymu někam přes rameno. Ten, když uslyšel jméno svého někdejšího profesora, rozbušilo se mu srdce.
„Který je tady rok?" vyhrkl a přerušil tím proud slov svého vrstevníka.
„Z které planety jsi přišel?" přeměřil si ho James podezřívavě, ale když spatřil Harryho výraz, odpověděl.
„Je rok 1977. A byl bych ti vděčný, abys odešel. Vím, že jsem si tu poslední skleničku neměl dávat, ale když Tichošlápek mě vždycky přemluví..."
„Sirius je tady?" zvolal Harry nadšeně a zmíněný-jako by slyšel jeho slova-se znovu zavrtěl na posteli.
„Poslyš," oslovil ho James šeptem, "nemůžeme jít raději do společenské místnosti, ať už jsi, kdo jsi?" Poslední slova pronesl spíš k sobě.
Harry pokrčil rameny a následoval ho ven z ložnice. Usadili se na koženém gauči před krbem, ve kterém už dávno vyhasl oheň. Jeho otec na něj namířil hůlkou, cosi tiše zamumlal a v místnosti se pomalu začalo šířit teplo. Stále tomu nemohl uvěřit. Jestli dobře počítal, právě hleděl na svého sedmnáctiletého otce. Byl stejně starý jako on...
„Tak dozvím se konečně, kdo seš?" zamračil se na něj James.
Harry se zhluboka nadechl.
„Jmenuju se Harry Potter...a jsem tvůj syn," řekl a po očku sledoval jeho reakci. Byla přesně taková, jak předpokládal. Jeho otec se nejdřív začal culit a potom se nepředstavitelně rozesmál.
„Teda Tichošlape," snažil se ze sebe vymáčknout v nových a nových záchvatech smíchu, "málem jsi mě dostal, kamaráde!"
„Říkám ti pravdu, jsem z roku 1998. Nemohl jsem v noci usnout, tak jsem bloumal po pokoji, zastavil se u zrcadla...a dál už to znáš," prskl na něj netrpělivě. Byl rozladěný, že mu nevěří.
„1998? Kamaráde, ty si vážně myslíš, že jsem padlý na hlavu? A kdy bych to dítě asi měl? Ve dvaceti letech? A hlavně...s kým?" a znovu se začal smát.
„To ti nepovím," rozhodl se Harry, "a jestli máš stále pocit, že jsem Sirius, tak by ses měl podívat do ložnice a zkontrolovat všechny poberty. Nebo víš co? Vezmi si Pobertův plánek, ten ti ukáže pravdu."
„Jak víš o...?" podivil se James a mimoděk si pročechral čupřinu tmavých vlasů.
„Jdi se podívat," přerušil ho jeho syn netrpělivě. James se s neidentifikovatelným výrazem zvedl z gauče a vytáhl z kapsy plánek.
„Nosím ho furt u sebe," zazubil se a chvíli si jej upřeně prohlížel. Potom jej znovu smotal a zdrceně dosedl zpět.
„To není možné," prohlásil a zahleděl se svému někdejšímu "odrazu" do očí. Uvědomil si, že jeho oči nejsou tak úplně stejné. Především byly lahvově zelené...a taky měly jiný tvar.
Kde já už je sakra viděl? zapřemýšlel horečně.
„Takže jsi opravdu můj syn?" Harry přikývl a nervózně se ošil.
„Jsem hrozně rád, že tě vidím," přiznal a měl co dělat, aby mu do očí nevhrkly slzy. Stále přemýšlel, jestli má říct Jamesovi pravdu. O tom, že v jeho přítomnosti už není...
„To já taky, synu," odpověděl mu dobrácky a Harry viděl, jak mu v koutcích úst cuká. Stiskli si ruce a potom se oba rozesmáli.
„Promiň, ale nikdy jsem nemyslel, že bych se se svým synem setkal v sedmnácti...když jemu je..."
„Sedmnáct," doplnil ho Harry a oba se znovu rozesmáli.
„Asi bych se měl vrátit," vzdychl potom. Ačkoliv jeho srdce mu říkalo něco jiného. Přál by si tu zůstat. Byla by to vlastně jediná možnost, jak zůstat se svými rodiči... Ale zároveň by mohl pokazit budoucnost. Vzpomněl si na třetí ročník. Tehdy se jim zásah do minulosti vyplatil...mohl by i tentokrát...?
„A jak to chceš udělat?" přerušil James tok jeho myšlenek.
„Asi přes to zrcadlo, ne?" podíval se na něj Harry jako na blázna a zapřemýšlel, jak mohl kdy někdo říkat, že byl jeho otec inteligentní.
„Jasný," zakřenil se mu v odpověď a znovu se zvedl z gauče...
V pokoji byla ještě větší tma, než když jej opustili. Jejich oči si na ni ještě nestačili zvyknout.
„Tady je to zrcadlo," zašeptal James a postrčil Harryho kupředu.
„Rád jsem tě poznal," promluvil tiše jeho syn.
„Pozdravuj mou starší verzi, synku," mrkl na něj James přátelsky a naštěstí v té tmě neviděl, jak Harrymu zmizel úsměv z tváře.
„Dobře."
Potom se už jen nadechl a vyrazil proti zrcadlu...
Nedopadlo to však tak, jak zamýšlel. Místo toho, aby se ocitl zpět tam, kam patřil narazil hlavou na studené sklo.
„Kurňa...to bolí!" vyjekl a třel si čelo.
„Proč jsi sakra neprošel na druhou stranu?" divil se James a zamyšleně pozoroval zrcadlo.
„Ono to nejde..." vytřeštil Harry oči a ještě jednou natáhl ruku. Bylo to pevné jako dřív. Žádný průchod...
„A máme problém," konstatoval suše. Na náladě mu nepřidalo, když se jeho otec začal znovu neovladatelně smát.
„Bože, z čeho jsem to vzešel..."

>>další