Vlak

ítr si pohrává s listy dubů a ty smutně šumí jakousi píseň podzimu. Léto stárne, a pomalými kroky se blíží září. Mathias podřepne k vyprahlé zemi a do staré vrásčité dlaně nabere trochu neúrodné půdy. Promne ji jemně mezi prsty a pak nechá odnášet větrem zrnko po zrnku. Jak dlouho tu už vlastně je? Desítky let? Stovky let? Připadá mu, že je stejně starý, jako ta půda. Vyprahlý, zvenku i zevnitř se drolící. Otočí se a pomalu, podpírajíce se masivní dubovou holí kráčí ke své strážní boudě. Nikam nespěchá, vždyť prvního je až zítra…
Pro Mathiase rok nezačíná na prvního ledna. Začíná pro něj s prvním školním dnem, prvního září, společně s Bradavickým expresem… Opráší svoji tmavomodrou uniformu a pomocí přivolávacího kouzla si na hlavu nasadí placatou čepici, pokojně visící na svém místě vedle otlučeného hrnku a hliníkové lžíce. Kolikrát si ještě nasadí čepici, vezme do ruky plácačku a postaví se ke kolejím? Koleje jsou vlastně pořád stejné, jednotvárné, jako Matiasův život. Každého prvního září se jakoby probudí ze zimního spánku, a tato bdělost trvá zase do konce června, kdy ho přemůže ta známá otupělost, která trvá celé dva měsíce. A právě ty koleje, jako by byly obrazem toho jeho žití. Dvě rovnoběžné kolejnice a pak jen ty pražce pravidelně za sebou s přesnými rozestupy. Pražec, pražec, pražec, pražec. A vlak, který se zde prožene jen párkrát za rok, aby bradavické studenty odvezl do školy, aby bradavické studenty odvezl zase na nádraží…
Taky v tom vlaku kdysi jel, ale bylo to tak dávno. Na ta léta už si ani nevzpomíná. Co jen jeho paměť sahá, vždycky sloužil na tomto bohem zapomenutém místě v této bohem zapomenuté funkci svým jednotvárným životem. Ale je až moc starý, snad je čas předat práci někomu mladšímu. Někomu, kdo dokáže pomocí hůlky zastavit vlak, někoho, kdo má dost síly, aby holýma rukama přehodil těžkou vyhybku. Ale kdo? Mahtias syny nemá…
Krajina za oknem se pomalu měnila v rozmazané šmouhy, jak vlak stále zrychloval. Ernie měl dnes nastoupit svůj poslední rok v Bradavické škole. Z přivřeného okna do kupé pronikala vůně přicházejícího deště a na obloze se začala stahovat první velká mračna.
,,Vypadá to na déšť, “ poznamenala Hannah, tiše sedící vedle něj. Přikývl a znovu se z okna zahleděl s mírným úsměvem na tváři. Měl vynikající náladu, takový ten báječný pocit, že jeho život trvale směřuje ke svému cíli, že se jeho osud naplňuje. Nejraději by skákal radostí. Náladu mu nemohla zkazit ani blížící se bouřka. Zbývá mu jen ten poslední rok, než bude doopravdy dospělý, a bude si moct začít budovat svoji kariéru.
Zdálo se, jako by vlak jel stále rychleji a rychleji a čím rychleji jel, tím víc zběsile Erniemu tlouklo srdce. Přestal se docela ovládat a vyrazil tryskem z kupé. Měl takovou radost a potřeboval se pořádně vykřičet. Navíc měl v sobě pár malých skleniček ohnivé whiskey, která ho dokonale vzpružila. Doběhl až ke spojnici dvou vagónů a jako v agonii si stoupl mezi ně na vratkou lávku. Roztáhl ruce, jako by letěl a usmíval se…
Mathias se namáhavě zvedl z čerstvě natřené lavičky. Kdesi vedle sebe nahmatal svoji hůl a pevně se o ni opřel. Volnou rukou si z modré uniformy smetl i ta nejmenší zrnka prachu, která zahlédly jeho staré uslzené oči. Dobelhal se k vyhybce a pohlédl vstříc obzoru, za kterým končili koleje. Vlak nebylo ještě ani vidět, ani slyšet. Koleje vydávaly takovou tichou broukavou píseň a Mathias cítil v kostech přítomnost expresu. Poodstoupil kousek dál a čekal. Čekal jako vlastně pořád. Na vlak. Konečně proti slunci spatřil jeho siluetu a zřetelný oblak kouře vystupující z komína. Řítil se jako obrovská ohnivá saň, která pohltí vše, co jí stojí v cestě. Když projížděl těsně kolem něj. Mathias jako zparalizovaný hleděl na spojnici prvního a druhého vagónu. Na zábradlíčku se houpal jakýsi kluk, nemohlo mu být víc, než osmnáct, mohl každou chvíli spadnout. Starci, jako by se na malý moment zastavilo srdce, když jako ve zpomaleném záběru spatřil, jak chlapec opravdu padá pod kola vlaku. S u něj nezvyklou mrštností se vrhl v před a popadl toho sebevražedného artistu za límec hábitu, který měl naštěstí na sobě…
,,Kluku jedna mizerná…, “ mumlal si nevrlým hlasem, ale šťastně oddychoval, když se vlak bez úhony na zdraví prohnal kolem nich.
Ernie pomalu otevřel oči. Ležel na tvrdé posteli povlečené v jakési páchnoucí, staré deky. V jakési chatrči, na jejíchž stěnách viselo staromódní otlučené nádobí. Když se skrz špinavou okenní tabuli podíval ven, zjistil, že krajina za ní také není dvakrát nádherná. Kdo tu asi bydlí? Snažil se rozpomenout, jak se sem dostal. Pohlédl na sebe. Ležel na posteli takřka nahý, jediné, co ho alespoň trochu halilo byla jedna z páchnoucích dek. Jakl se sem vlastně dostal? Sáhl si na hlavu a nahmatal bouli gigantických rozměrů. Nepamatoval se. Nepamatoval se ani na své vlastní jméno. Pomalu se posadil a deku si omotal kolem beder. Všechny svaly ho bolely, jakoby běžel Maraton a hlava mu třeštila jako po flámu.
,,Do chatrče pomalu vcházel stařík v modré uniformě a plácačkou na vlaky v ruce. Usmál se na Ernieho a optal se, jak pak se mu daří. A Ernie na to, jak by se mu asi mohlo dařit, když se probudil úplně nahý v cizím domě s cizím člověkem a bolí ho hlava jako čert.“ Mathias se usmíval. Měl Ernieho přesně tam, kde ho chtěl mít. Věděl, že od něho nemůže chlapec odejít, ale v takové štěstí, jako je amnezie ani nedoufal. Půjčil mu nějaké své staré oblečení a vyšel ven. Ernie se pomalu belhal za ním. Přemýšlel, co to za podivného muže žije uprostřed vyprahlé pustiny u jediné vyhybky široko daleko. Mathias se znovu usmíval. Dosáhl svého a našel si dědice. Teď jen pokojně odejít. Pohybem ruky nalákal Ernieho k sobě a vzal ho kolem ramen.
,,Chlapče, “ povídá. ,,Mé roky zde jsou sečtené, chtěl bych, abys tu ty, dál jako můj milovaný syn spravoval kolejnice a dával pozor na moji chatrč. Jsem starý, až moc starý a mile rád odejdu na odpočinek.“ Vycenil své zkažené zuby, svlékl modrou uniformu, placatou čepici a vše to Erniemu navlékl. Nakonec mu jako žezlo předal plácačku. Popleskal ho po rameni a pak, jako by se probudil z nějakého snu, jako by přestala působit neviditelná kledba. Postavil se doprostřed kolejí a zvřel pevně oči.
Ernie na to vše zíral. Nevěděl, co si má o Mathiasových slovech pomyslet, a taky nevěděl, co si má počít s uniformou, čepicí, plácačkou a starou chatrčí. Mathias dál stál uprostřed kolejí a oči měl zavřené. Ernie ani nestačil mrknout, a železné kolejnice už si zase broukaly tu starou známou písničku. Jel vlak. Ale nebyl to Bradavický expres. Ten má až do vánoc volno. Vlak, který přijížděl k Mathiasově chatrči byl celý černý a místo kouře nad začouzeným komínem ve větru vlála pavučina. Řítil se přímo na Mathiase, ale on nevypadal, že by měl v plánu uhýbat. Ernie chtěl vykřiknout, ale selhal mu hlas. Kola černé lokomotivy starce doslova spolkla. Bál se pomyšlení, co bude na kolejích, až vlak přejede. Hleděl na to místo, a když i poslední vagón přejel, úžasem otevřel ústa. Mathias tam nikde nebyl. Prostě zmizel. Kdyby to nebylo absurdní, Ernie by si pomyslel, že je Mathias teď někde v tom vlaku. Hleděl za ním a on pomalu mizel za zatáčkou. Za chvíli po něm nezbylo nic jiného, než zvedající se prach… Ernie popadl plácačku a zašel do strážní boudy. Bude čekat na svůj vlak…
Vítr si pohrává s listy dubů a ty smutně šumí jakousi píseň podzimu. Léto stárne, a pomalými kroky se blíží září. Ernie podřepne k vyprahlé zemi a do staré vrásčité dlaně nabere trochu neúrodné půdy. Promne ji jemně mezi prsty a pak nechá odnášet větrem zrnko po zrnku. Jak dlouho tu už vlastně je?
Desítky let? Stovky let?