Uklizečka

děné domky se ospale tyčily nad opuštěnou asfaltovou silnicí. Zaprášený všední Londýn. Jedna z jeho zapadlých uliček. První sluneční paprsky lačně olizovaly střechy vysokých budov. Na chodnících se objevili nevyspalí obyvatelé, kteří spěchali na ranní směnu. Zdaleka ne všichni z nich mohli spatřit ošuntělý dům, jen tak mimochodem vtlačený mezi dva z jeho zcela obyčejných vrstevníků. Někteří lidé jeho existenci vůbec nezaznamenali.

Jiní však ano. Někteří mohli vidět jeho sice zaprášená, ale vesele pomrkávající okna, staré dřevěné dveře s rezavou klikou a dokonce i nápis nad nimi. Desku přitlučenou jakoby narychlo pouze jedním hřebíkem. Děravý kotel.

Otřeš si zpocené čelo hřbetem ruky a přimhouřenýma očima se znovu podíváš ven. Přes zaprášené okno nejde téměř nic vidět. To tě rozladí. Sáhneš pro umolousanou hadru a trochu jej otřeš. Vytvoří se světlé kolečko, přes které konečně můžeš vyhlédnout na mudlovskou stranu Londýna. Křivým a vrásčitým prstem ukážeš na okenní tabulku.

Tam je. Pohybuje se rychle a zdá se, že míří právě sem.

Chlapec s rukama v kapsách poskakoval po ulici. Čile přeběhl přes silnici bez rozhlédnutí. Stanul před domem, o kterém věděl, že je to kouzelnický hostinec.

Z malé kapsičky u kalhot vytáhl pomačkaný papírek, který mu včerejšího rána přišel poštou spolu z dopisem. Zvali ho do školy! Půjde do prvního ročníku. Bude velký kouzelník.
Mimoděk zajel rukou i do druhé kapsy. S úlevou si oddechl, váček galeonů byl stále na svém místě. Když mu ho maminka dávala, vesele se usmíval, ale teď jen nejistě přešlapoval před hospodou. Nakonec nějak sebral odvahu. Nadechl se a otevřel ty obrovské dřevěné dveře.

Ach ano. Právě zašel dovnitř! Zatetelíš se štěstím a vzrušením upustíš nevyždímaný mop. Na podlaze se vytvoří malá potopa a ty obrátíš oči v sloup.
Jak tě tato práce ubíjí! Jednou se však vypracuješ, to je jisté. Až na samou špičku ledovce. Dotáhneš to na majitelku Děravého kotle!
„Jeanette!“ ozve se náhle z chodby. Srdce ti začne tlouct rychleji a adrenalin vyletí vzhůru.
„Ano, pane?“ spolkneš slůvka nenávisti a otevřeš mu dveře. Tom, hostinský malého vzrůstu stojí na prahu pokoje, který právě uklízíš. Přelétne očima tvou dosavadní práci. Žalostně si změří okno, které, až na malé kolečko uprostřed, téměř nejde vidět. Dlouhý pohled věnuje kaluži vody na podlaze. Pak se s jiskřičkami vzteku v očích podívá na tebe.
„Jeanette?“ pozvedne obočí. Zhnuseně sklopíš hlavu. Dědek jeden! Že si nenasadí bílou rukavici a nezkouší, jestli není na okenním parapetu špína! A zachází s tebou, jako bys byla nějaká onuce.
Ale on přijde den. Den pomsty, kdy se všichni dozví, co je ten Tom zač. A hostinec spadne do klína tobě! Protentokrát však pokorně popadneš ležící mop a začneš tu spoušť dávat do pořádku. Tom se spokojeně otočí a opustí apartmá. Hned, jak za ním zapadnou dveře, násada znovu klepne o zem a ty po špičkách dojdeš ke dveřím. Vykradeš se po schodech až dolů do lokálu a nakoukneš k pultu.
Ach ano, stojí tam. A jaký je pěkný, malý. Očička má velká a světle modrá. Vlásky jako otep slámy. Ten bude až příliš jednoduchou obětí.

Sledoval karamelky ve skleněných dózách i nabídku dýňové šťávy na nápojovém lístku. Přece jen by mohl pár těch velkých žlutých mincí utratit za bonbón. Maminka by to jistě nepoznala. Rozevřenýma očima a s červenými tvářemi pozoroval všechny ty dobroty na pultě. Nemohl se rozhodnout, kterou si vybrat. Bezzubý hostinský Tom, kterého chlapec znával, tu nebyl nikde vidět, a tak měl dost času na rozmyšlenou...

Bez dechu vpadneš do své komůrky a pečlivě za sebou zamkneš. Přesvědčíš se, že dveře nejdou otevřít, a začneš se rychle svlékat. Šátek, chránící dlouhé šedivějící vlasy stažené do jednoduchého uzlu na zátylku, květovanou zástěru i vysoké, děravé boty uklizečky. Oblékneš si dlouhé šaty. Černé a celé třpytivé. Boty nepotřebuješ, protože sahají až na zem. Z truhlice na šatstvo vylovíš klobouk s širokou krempou a trochu přepudruješ tváře.
A nesmíš zapomenout na to nejdůležitější. Sáhneš do truhly ještě jednou a vytáhneš sáček bonbónů v pestrobarevných obalech. Odemkneš a co nejopatrněji se proplížíš zpět do lokálu. Nezklamal…

Stále tam stál a drobným prstíkem se šťoural v umouněném nose. V dlani pevně tiskl jeden zlatý galon. Co si vybrat? Za co utratit ten kulatý plíšek?

„Holečku, co tu děláš tak sám?“ ozvalo se za ním skřípavým hlasem. Polekaně se otočil a spatřil nóbl oblečenou paní v dlouhých blýskavých šatech a v širokém klobouku.
„Jdu si kupovat věci do školy!“ ozval se hrdě a jako důkaz zvedl do výšky galeon. Žena se zasmála tím svým nehezkým hlasem a chlapec se váhavě ušklíbl.
„A já bláhová myslela, že si chceš koupit nějaké cukrovíčko,“ pronesla.
Přikývl a provinile sklopil střapatou hlavu.
„Ale proč bys utrácel za sladkosti maminčiny peníze?“ pokračovala a zlověstně se jí leskly oči. „Mám tu pro tebe moc dobrá cukrátka a jsou úplně zadarmo. Podívej.“
Váhal. Pomyslel si, že taková nóbl paní je jistě bohatá a bude mít jenom samé dobré věci. A její barevná cukrátka ho lákala. V puse se mu sbíhaly stále další sliny.
„Dejte,“ zaprosil a spojil ručky.
„Když tak krásně prosíš,“ pokrčila žena rameny. „Ale musím ti to dát za rohem, protože by ti ostatní záviděli.“

Popadneš hošíka za zápěstí a odvedeš jej dolů do sklepení, kde starý Tom uchovává nápoje, aby byly v chladu. Chtivě na tebe pohlédne a ty z kapsy vytáhneš bonbóny. S uspokojením mu je podáš. První z nich bleskurychle zmizí v jeho puse.
„Ach, to cukrátko chutná božsky, paní,“ široce se usměje a ani si nevšimne, že se mu na čele začínají vytvářet kapky potu.
Och ano, jed začíná působit. Posadíš se na krabici s lahvemi dýňové šťávy a díváš se, jak dítě cucá smrtící karamelku. Jeho poslední cukroví. Když se potom bezvládně sveze k zemi, zvedneš to malé tělíčko a uložíš jej do jednoho prázdného soudku. Další do sbírky. Poslední.
Spokojeně si mneš ruce a už zase spěcháš do své komůrky vrátit se zpět do role uklizečky. Těšíš se na zítřek. Těšíš se jako nikdo…

Na dnešní den se bezzubý hostinský Tom chystal opravdu důkladně. Měl přivítat opravdu důležitou návštěvu z ministerstva kouzel. Samotného Rufuse Brouska s jeho doprovodem.
Včera večer dohlédl na pořádek v pokojích. Zdálo se, že dokonce i ta bláznivá a závistivá uklizečka Jeanette šla do sebe. Ve všech apartmá poklidila bez větších potíží. Zdálo se, že se snad i ona nemůže dočkat tak důležité návštěvy. Chystal pro ministra otevřít nejlepší sudy ohnivé whisky, kterou skladoval pěkně v chladu ve sklepě.
Když ministr vstoupil do lokálu, všechny hlasy náhle ztichly. Tom se mu přibelhal vstříc.
„Vítejte, pane ministře,“ usmíval se za ustavičného klanění.
„Zde se posaďte, samozřejmě i tady s pány,“ pokynul dvěma ramenatým mužům v tmavých hábitech, kteří stáli každý z jedné Brouskovy strany. Všichni tři se usadili k tomu nejlepšímu stolu a kuchař začal podávat jídlo.
„Bylo by báječné, drahý Tome, kdybychom to mohli něčím zapít,“ ozval se s úsměvem Brousek a naklonil hlavu ke straně. Ohnivá whisky byla jeho malá slabost, na kterou nedal dopustit, a navíc dobře věděl, že je Tomova whisky velice chutná.
„Služebníček,“ ušklíbl se hostinský podlézavě a odběhl do sklepa. Netrvalo to dlouho a pár silných chlapů z hospody pod vedením Toma dovalilo sudy až do místnosti.
„Bazzi, otevři první sud,“ vyzval jednoho z mužů a zářivě se usmál na všechny přítomné. Věděl, že jeho ohnivá whisky zabere. I na toho přísného a ledového Rufuse Brouska. Bazz napjal svaly a sud opravdu otevřel. V tu chvíli všechny uhodil do nosu nepředstavitelný zápach, který se ze sudu začal linout.
„Šéfe, nemůže být ten chlast zkaženej?“ ozval se Bazz a nahýbal se nad nádobou. Když ale spatřil to, co se v ní ukrývalo, tlumeně vykřikl a odskočil stranou. Jiný z mužů, kteří pomáhali sudy kutálet, na něj nechápavě pohlédl a také se podíval dovnitř.
„U všech ďasovců,“ zaklel a ponořil tam ruku. Něco v ní držel. Ten muž byl nejspíš hodně otrlý, protože neucukl ani když spatřil, co to bylo. Ruka. Spíš ručka. Malá bílá, ručička. Po ní pokračovala paže, hlava, a pak celé tělo mladého děvčátka...

Rufus Brousek se rozkašlal a vstal od stolu. S vytřeštěnýma očima hleděl na dívenku. Poznával ji. Byla to kamarádka jeho dcery, její spolužačka z Bradavic.
„Otevřete i ty ostatní sudy,“ procedil skrz chvějící se rty.

Spokojeně si mneš ruce. Dosáhla jsi toho, co jsi chtěla. Toma, bývalého hostinského dnes odvedou do Azkabanu. Za vraždu. Pětinásobnou. Za pět sudů. Jeho zapřísahání, že je nevinný, bylo zbytečné. A kdo by podezíral tebe? Ubohou, chudou a bezvýznamnou uklizečku?
A brzy se staneš paní hostinskou. Všichni budou sloužit tobě. Ty budeš ode dneška kontrolovat pořádek v pokojích. Žádné malé spropitné, žádné urážky a plivance po špinavé služce. Nic z toho.
A jestli se nestaneš hostinskou? Ba ne, jednou určitě ano. A jestli místo Toma dosadí někoho nového? Tajemně se usměješ a protáhneš se na měkké posteli v Tomově apartmá jako kočka. Však ty si s ním poradíš...

A jaké z toho plyne ponaučení?
Nikdy si neber sladkosti od cizích lidí, nebo špatně dopadneš!