Starostlivost

Slunce pomalu zapadalo, i když bylo teprve poledne. Čas adventu se krátil a na bradavických pozemcích ležela bílá peřina sněhu.
Ve skleníku se toho dne svítilo dlouho. Až do noci. Profesoru bylinkářství se podařilo něco výjimečného. Pěstoval nyní spoustu maličkých sazenic citlivek.
Věděl, že je to risk.
Věděl, že si tyto vzácné rostlinky vyžádají veškerou jeho pozornost.
Ale dělal to rád.
Rád se pro ně obětoval.
Trávil s nimi každou volnou chvilku.
S láskou se dotýkal jejich choulostivých lístků a s chirurgickou přesností odměřoval dávky vody pro jejich výživu.
Na světě měl jen své rostliny. A ty dokázaly být vděčné. Pod jeho ohleduplnýma rukama vykvetly zářivými barvami.
Jejich květy vydávaly opojnou vůni.
Rád k nim čichal.
Miloval to.

...

Seběhl ze schodů a rázným krokem zamířil přes pozemky ke skleníkům. Bělostný sníh pod jeho nemilosrdnou hůlkou rychle tál.
Draco Malfoy byl rozhodnutý udělat té záležitosti jednou provždy přítrž.
Ten ufňukanec že by měl učit jeho syna? Strhávat mu body, které patřily Zmijozelu? Udělovat mu školní tresty?
Byl si naprosto jistý, že si ten tlusťoch na malého Scorpiuse zasedl.

Když už stál na prahu skleníku, zarazil se. Zevnitř vycházel profesorův tlumený hlas.
"Pěkně pij, má krásko..."
Že by tam někoho měl?
Draco si nedokázal představit, že by si Longbottom do skleníku vodil dámskou společnost. Při té představě se musel pousmát.
Udělal ještě dva kroky a opatrně nakoukl dovnitř.

Oči se mu rozšířily úžasem, když spatřil mladého muže s konvičkou. Usmíval se na podivnou rostlinu s drobnými lístky.
"Když se budeš snažit, brzy z tebe bude dospělá citlivka, miláčku," oznámil zrovna jednomu z květináčů a rty se lehce dotkl zeleného stonku. Rostlina se zachvěla.

I Draco, ukrytý za dveřmi, se bezděky zachvěl nad takovou podívanou.
Vzpomněl si na dobu, kdy takto pečovali o něj, zahrnovali ho přehnanou starostlivostí...
Křehkou květinu ze zahrady Malfoy Manor.

Otočil se a potichu za sebou zavřel dveře. Cestou zpět už se přes sníh prodíral vlastními silami.