Starcův sen

ylo parné páteční odpoledne. Na gymnáziu Sv. Cilliana v Irsku právě končila poslední vyučovací hodina tohoto týdne. Žáci byli rádi. Konečně si mohli odpočinout od té kupy práce a stresu, která se na ně valila. Trochu se přes víkend odreagovat a v pondělí zase tradá do školy.

Profesoři si také odpočinou. Dají si doma nohy na stůl a alespoň na chvíli si oddychnou od neukázněných studentů a nesplněných domácích úkolů. Na této škole však existoval jeden vyučující, který se nijak zvlášť neradoval...

Do kabinetu profesora Hoppera svítilo slunce. Paprsky ho hladily po vrásčité tváři a on měl pocit, že je přece všechno v pořádku. Že by se měl usmívat. Ale ať svá ústa kroutil sebevíc, dokázal na svém obličeji vykouzlit jen jakýsi ustaraný výraz. Právě vyklízel zásuvku svého psacího stolu. Podivoval se nad množstvím věcí, které za dobu svého působení jako profesor nashromáždil. Tolik papírových vlaštovek, skákacích míčků, dopisů, taháků a spousta dalších exponátů! Bylo mu líto to všechno vyhodit. Mohl bych si s tím vytapetovat ložnici, pomyslel si ironicky a obsah zásuvky vysypal do krabice. Byl tedy hotov. Jeho kabinet, který dlouhá léta zdobily mapy a plakáty zajímavých míst světa, články z odborných časopisů připíchnuté na nástěnkách a spousta vyřazených i novějších učebnic zeměpisu a dějepisu. Byl s tím amen. Po skončení své práce se profesor díval jen na čtyři holé stěny se zbytky lepících pásek. Vzdychl, popadl krabici a pomalu opustil místnost. Když zavíral dveře, přepadl ho zvláštní pocit sklíčenosti a smutku. Už se sem nikdy nevrátí... Blesklo mu hlavou, že by to měl brát z té lepší stránky. Konečně odcházím na zasloužený odpočinek, namlouval sám sobě. Ne na víkend. Navždy. A budu se věnovat svému snu. Hned, jak se přestěhuji zpět domů...

Když šouravým krokem procházel chodbami institutu a opatrně našlapoval po schodech, protože přes svůj náklad neviděl, zaslechl za sebou známý hlas.
"Tak už odcházíte, pane profesore?" Byla to jeho oblíbená studentka. Shodou okolností navštěvovala gymnázium také posledním rokem. Měla velký a upřímný zájem o jeho předměty. Zeměpis a dějepis. Dokonce z nich i maturovala. Profesor Hopper měl špatnou paměť na jména a i to její se mu vykouřilo z hlavy.
"Už to tak bude, slečno ehmm...," zamyslel se a úkosem pohlédl na skleslou dívku.
"Jmenuju se Clodagh," usmála se. Obrátil oči v sloup. Nikdy nebyl s to si zapamatovat všechna ta podivná irská jména.
"Končím tu. Myslím, že jsem se vás natrápil dost. Vracím se domů. S manželkou jsme se rozhodly přestěhovat se zpět do Anglie," řekl a snažil se, aby to znělo nadšeně.
"Budete nám tu chybět, pane profesore," pokračovala Clodagh, "ještěže tento rok odcházím. Nevím, jestli bych přenesla přes srdce náhradu za vás."
"Ale proč? Určitě byste dostali jednoho z těch mladých a svěžích, čerstvě odpromovaných mladíčků," pokusil se starý profesor o žert. Dívka se zasmála a pak se zase zatvářila vážně.
"Musíte nám občas napsat," přikázala mu a ještě si naposledy prohlédla jeho malou, ale stále dostatečně čilou postavu. Snažila se do paměti vštípit každý detail jeho nezapomenutelné osoby. Potom se už jenom dívala, jak se jeho záda v tmavém obleku vzdalují chodbou a potom mizí ve vchodových dveřích školy.

~ o ~

"Zlato, vstávej, je nový krásný den," zašvitořila vesele paní Hopperová a rozhrnula v jejich nové ložnici závěsy. Staršího muže, ležícího v posteli, uhodil ostrý paprsek světla do obličeje. Otevřel oči a usmál se na svou ženu.
"Dobré ráno, Maurine," odpověděl a plný elánu se zvedl z postele. Nostalgie odchodu ze školy ho už dávno přešla. Byl to přesně měsíc, co ji opustil. Studenty jejích lavic teď čekaly letní prázdniny a on byl po měsíci konečně hotov se svým výzkumem.

Každý se něčemu věnuje. Šachy, matematické příklady, křížovky, sudoku, nebo třeba jóga jsou už všední. Starý Ottis Hopper má něco mnohem zajímavějšího. Řadu let působil jako profesor dějepisu a zeměpisu. Jeho mozek tudíž obsahoval spoustu cenných, ale i zbytečných znalostí. Všechny se daly využít k uskutečnění jeho velkého snu. Když se s manželkou vrátili zpět do Anglie, zařídil si v jejich novém domě pracovnu, kam ani Maurine nesměla chodit. Byla plná starých map, historických poznatků a dalších věcí, které mu pomáhaly.

Měl totiž jeden sen. Když byl ještě velmi mladý a začínal učit, jednou si ve vědeckém časopise přečetl článek o Toskánských lesích. Bylo to fascinující. Prý pomocí nejmodernějších přístrojů zaznamenali velké množství energie uprostřed této pustiny. Ottis Hopper o tomto místě sháněl informace. Ale jako by někdo předem všechny zkazky vymazal. Jediné, co se mu podařilo zjistit, bylo, že někde tam, v nitru té zvláštní krajiny, leží zřícenina. A ta ho lákala ze všeho nejvíc.

Chtěl se tam vypravit, zapsat si vše, co tam uvidí, a třeba i pořídit nějaké fotografie. Bylo nad míru jasné, že je zřícenina i se svým podivným okolím opředena pavučinou tajemství. A smyslem života Ottise Hoppera bylo jej odhalit. A třeba i napsat o tom knihu...

~ o ~

Netrvalo to dlouho a Ottis Hopper, bývalý středoškolský profesor, se vydal na dalekou cestu. Konečně se mu podařilo přiblížit se k cíli. Všechny své průvodce nechal v civilizaci. Jeho jediným společníkem se stala výbava, která byla pro tento účel nezbytně nutná. Na zádech si nesl těžký batoh se spacím pytlem, baterkou, jídlem, pitím, doklady a penězi. Na krku se mu houpala buzola a fotoaparát, v ruce tiskl jednu z mnoha svých map této krajiny. Pohyboval se dlouhými kroky ve vysokých šněrovacích botách a rukama si klestil cestu vpřed. Na mapu se ani nemusel dívat. Už z dálky cítil, jak ho něco táhne pořád jedním směrem. Jako by ho nějaká neviditelná síla posouvala v před na gigantické šachovnici, políčko po políčku. Doufal, že ho nevede do pasti. Kráčel stále dál. Mezi stromy začal najednou prosvítat světlý kámen. I když z větší části zarostlý zeleným mechem a skrytý v hustém houští. Bývalý profesor se propracovával vpřed a čím blíž byl cíli, tím rychlejší byly jeho kročeje.

Konečně vyšel na rozlehlou mýtinu. Byla tak obrovská, že by se na ni vešel celý zámek i se zahradami. Tady však nebylo nic. Kromě několika balvanů a zříceniny. Ottis Hopper se usmál sám pro sebe a oči mu zasvítily štěstím. Konečně se mohl pustit do bádání. Sundal si batoh ze zad, položil ho na zem a začal s fotoaparátem v pohotovosti prohledávat balvany. Strávil takto asi deset minut, když v tom ucítil něco podivného. Jako by se zvedl vítr. Přitom se do této chvíle nepohnul ani lísteček na jediném stromě. Zpozorněl a napřímil se. Na rukou mu naskočila husí kůže. Začal mít pocit, že tu nemá co dělat. Na jeho vrásčitém čele se začaly objevovat kapičky potu.
"Huí, huí," ozývalo se z prostor zříceniny a profesor najednou dostal strach. Klid, starý brachu, utěšoval sám sebe. Po chvíli se zvuk vytratil. Znovu se tedy pustil do hledání důkazů nadpřirozených sil, nebo alespoň nějakých archeologických nálezů. Stál zrovna skloněný nad hlubokou roklí. Nechápal, jak to, že si jí předtím ani nevšiml Její okraj byl zcela zarostlý trávou a drobnými keři. Když se stařec podíval pořádně, užasl. Několik desítek palců pod ním na vyčnívajícím kořenu viselo cosi blýskavého. Dřepl si, aby si to mohl lépe prohlédnout. Znovu ho přepadl divný pocit. A vrátil se i ten divný zvuk Tentokrát profesor rozeznal, co to je. Byl to šílený smích. Ale on se nechtěl nechat zastrašit. Už byl příliš blízko uskutečnění svého snu. Natáhl svou kostnatou ruku, co nejdál to šlo, aby dosáhl na blýskavý přívěsek. Ale scházelo mu několik palců. Samým snažením vyhrkly slzy a on už ani neviděl, kam sahá. Když se mu podařilo jednou rukou z kapsy vytáhnout kapesníček a otřít si oči, znovu se natáhl do jámy. Netušil, co to poletuje nad jeho hlavou. Byl zaslepený touhou a neviděl průsvitného panáčka s napůl rošťáckým a napůl strašidelným výrazem v obličeji. Neslyšel, jak si strašidlo hlasitě upšouklo, zachechtalo se svému žertu a pozorně si jej prohlédlo.
"Ale heleme se, co to Protiva nevidí!? Nějaký umolousaný starý mudla se nám tu vrtá v díře! To ho budeme muset potrestat!" Protiva ulomil první větev, co mu přišla pod ruku a se smíchem s ní švihl ubohého starce po zádech. Ten takovou ránu ze zadu nečekal, a jak se natahoval dolů, přepadl přes okraj rokle...

Když se tělo profesora Hoppera převážilo a on poznal, že se nezachrání, jeho zrak padl na jediný předmět. V uších mu stále zněl smích neznámého útočníka. Ale on duchapřítomně popadl tu relikvii a pomyslel si, že teď může zemřít. Ale ještě než dosáhl dna rokle, zvědavě předmět otáčel v rukou. Byl totiž velmi podivný.

~ o ~

Bylo parné páteční odpoledne. Na gymnáziu Sv.Cilliana v Irsku právě končila poslední vyučovací hodina tohoto týdne. Žáci byli rádi. Konečně si mohli odpočinout od té kupy práce a stresu, která se na ně valila. Trochu se přes víkend odreagovat a v pondělí zase tradá do školy. Profesoři si také odpočinou. Dají si doma nohy nahoru a alespoň na chvíli si oddychnou od neukázněných studentů a nesplněných domácích úkolů.

I mladý profesor Hopper, který do tohoto institutu nedávno nastoupil, se těšil na víkend. Stráví jej sháněním informací, které mu pomohou uskutečnit jeho sen. S pískáním opustil budovu školy. Zabořil ruku do kapsy a vytáhl z ní podivný předmět. Vypadal jako maličké přesýpací hodiny. Ušklíbl se pro sebe, vrátil jej do kapsy a pokračoval v cestě.