Sestra

Noc, kdy obávaný Lord Voldemort zaútočil na Harryho rodiče nadešla. Dursleyovi si však žijí svým vlastním poklidným životem a nic z toho se jich netýká. O ničem neví. A nebo ano? Nad Kvikálkovem se rozsvítila zářivá kupa teček. Petunie Dursleyová si spokojeně pohvizdovala. Před pěti minutami se jí konečně podařilo uspat jejího malého andílka a mohla se věnovat své nejoblíbenější činnosti – úklidu. Nejdříve se rozhlédla po vykachlíkované kuchyni, a jako zkušený vojevůdce obhlíží bitevní pole, i ona si v duchu plánovala, kde co uklidí. Co utře, vycídí, kterou židli posune o milimetr doleva, aby stála rovnoběžně s hranou stolu. Naposledy nakoukla do dětského pokoje a pohlédla na roztomile baculatou tvářičku svého syna. Pozorovaný ze spánku zamlaskal a zaťal drobné pěstičky s tučnými prstíky. Petunie se na něj usmála a zavřela opatrně dveře.

Vernon se dnes nejspíš zdržel v práci, pomyslela si s nemalou dávkou hrdosti. Díky úspěšnosti jejího manžela v podnikání si vůbec nežili zle. Měli nádherné auto, které jim záviděli všichni sousedé. Aby ještě víc podnítili jejich závist, přes den ho nechávali venku z garáže a častěji než to bylo nutné ho pan Dursley chodil umývat.

S hadřičkou v ruce přešla do obývacího pokoje a pustila si večerní zprávy, aby při úklidu slyšela alespoň redaktorčin hlas. Mimoděk se ušklíbla.
Co asi teď dělá ona?
Její mladší sestra. V poslední době, když pozorovala, jak její synek roste a sílí, na ni vzpomínala stále častěji. S opovržením samozřejmě. Nebyla totiž jako všichni ostatní. Lily byla prostě sestra, o které se nemluvilo častěji, než to bylo nutné. Petunie věděla, že se vdala, avšak ten budižkničemu, kterého si vzala ji ani v nejmenším nezajímal. Prý se jim narodil syn. Harry.
Ošklivé a především tuctové jméno, jak často a s oblibou podotýkala. Vycenila své koňské zuby a přejela vyždímanou hadrou po kuchyňské lince. Tento pohyb opakovala tolikrát, dokud se v ní její unavený obličej s pečlivě naondulovanými vlasy neodrážel jako v zrcadle. Teprve potom byla spokojená.

„A nyní aktuální novinky. V celé Británii se dnes večer dějí podivné věci. Někteří sadaři ve Skotsku dokonce zpozorovali meteority. Více nám o tom poví Susie Blinseyová, která čeká s naší kamerou v terénu.“ V obrazovce to zašumělo. Petunie vykoukla z kuchyňských dveří a udiveně na ni pohlédla.

„Dobrý večer, vážení diváci, stojím tady jen pár metrů od hlavního sídla naší televize. Za mnou můžete vidět paniku, která v ulicích nastala. Vyvolali ji podivní lidé v pláštích, které někteří svědkové viděli cituji: objevit se a potom zase zmizet.“

Petunie vykulila oči a dál hypnotizovala televizní obrazovku.
V pláštích?

Znovu se objevila redaktorčina mladá tvář a vedle ní stál muž v modrých montérkách, vzrušeně mluvil na mikrofon a rozhazoval při tom rukama jako větrný mlýn.
„Na vlastní oči jsem viděl toho chlapa ve fialovém plášti, jak se objevil na mý zahradě a potom zmizel. Říkám vám, to je určitě nějaká sekta! Mají taky sovy, obrovský bílý ptáky. Viděl jsem to.“
„A tento muž není jediný, které tyto záhadné jevy spatřil na vlastní oči. V Londýně musela zasáhnout jednotka speciálně vycvičených psychiatrů. Když se snažili odvést ženu v černém hábitu do sanitky, vykřikovala něco o temném pánovi a konci světa. Potom se šokovaným lékařům doslova vypařila z rukou.“

Petúnie nakvašeně našpulila rty a stiskla červený knoflík na ovladači.
Sovy, pláště, temný pán.
Sestra. Bylo jí to jasné. Zapadalo to do sebe jako puzzle a ona byla zkušená stavitelka. Vyměnila hadr za utěrku a vrhla se na nádobí, které odpoledne vytáhla z myčky. Desetkrát nahoru, desetkrát dolů a vyleštit. Na každý z talířů ještě dýchla, aby se leskl jako sklo. Za chvíli přestala a nervózně se kolem sebe rozhlédla. Přejel mráz po zádech a začala mít podivný pocit. To ticho ji rozčilovalo. Otočila proto knoflíkem rádia a zaposlouchala se do tichých tónů vážné hudby, kterou s Vernonem oba tak milovali. Když se trochu uklidnila, pokračovala v práci. Občas při utírání zavřela oči a vnímala nádherné tóny klavíru a podmanivého hoboje.

„Vážení posluchači. Přerušujeme pravidelné vysílání, abychom vám oznámili, že na některých místech Anglie došlo k neočekávaným výbuchům. Zatím se nepodařilo zjistit, co je způsobilo, a celá věc je opředena jakýmsi závojem tajemství. Také se dosud nepodařil určit přesný počet mrtvých. Někteří se domnívají, že výbuchy a podivné roje jisker způsobili podivní lidé v barevných pláštích, o kterých jsme vás informovali v odpoledních zprávách...“

Petunii přepadla děsivá myšlenka. Mimoděk se pokřižovala. I když nebyla věřící. Pohlédla z okna. Ruka se jí roztřásla a talíř jí vypadl z rukou. V momentě, kdy se střepy s řinkotem rozlétly po vycíděné podlaze se Dudley v dětském pokoji rozplakal...

***

Když se Vernon Dursley toho večera vracel domů, byl spokojený sám se sebou. Takový obchod se mu už dlouho nepodařil. Možná bysme si mohli koupit další auto, ušklíbl se a vrazil klíč do zámku.
Velice se podivil, když našel svoji manželku stát v kuchyni mezi střepy talíře. V ruce pevně svírala utěrku a ignorovala usedavý pláč a křik z dětského pokoje.
Bylo 31.října 1981.