9. Důstojníci

Rimmer už byl daleko od dveří pokoje, když se zarazil. Kam teď mohl jít? Do kajuty se rozhodně vrátit nemohl. Byla plná věcí, které patřily Kochanské, a navíc v ní teď byl Lister...
Na Červeném Trpaslíku by tohle nebyl žádný problém. Tam si každý mohl někde najít kousek soukromí, nějaký zapadlý kout, kde se k němu, kromě všudypřítomného Hollyho, nikdo nedostal. No, na Kosmiku moc možností neměl. Prakticky vzato žádnou. Pokud ovšem nechtěl trávit čas zavřený na záchodě, v kumbálu na košťata nebo si třeba zalézt do ventilačního potrubí. Oficiálně teď sdílel kajutu s osobou, které se v tuto chvíli nejvíc bál. Bál... Ne, to není ten správný výraz. Měl teď bydlet s někým, od koho před chvílí prchl jako zbabělec. Se zmatenými představami a zakázanými vizemi, ještě stále až příliš konkrétními, v jeho mysli. Rimmer se opřel o stěnu a zaposlouchal se.

Kryton byl teď samozřejmě v kuchyni a podle zvuků, které odtud vycházely, nejspíš zrovna zabíjel dalšího vesmírného mola paličkou na maso. Kocour seděl v kokpitu a hlasitě si prozpěvoval některou ze svých egocentrických písní.

Rozhodl se tedy pro střední trakt Kosmiku, který měl být v tuto chvíli volný. Bohužel to tak nebylo. Když otevřel dveře, shledal, že místnost prázdná není. Zamrzl na místě. Kochanská seděla u stolu, cosi roztržitě klapala na svém laptopu a občas se napila z velkého hrnku čaje. Trochu dlouho se rozmýšlel, jestli zmizet, dokud si ho ještě nevšimla. Kochanská zrovna zvedla hlavu, když se otáčel, aby prošel dveřmi.

„To je v pořádku, pojď dovnitř,“ mávla rukou a vřele se na něj usmála. Rimmerovo srdce pokleslo. Pomalu a možná až příliš strojeně přešel ke stolu a usadil se tam s rukama složenýma v klíně. Kochanská zvedla porcelánovou konvičku s čajem. S hořkostí zaregistroval, že je to ta s těmi světle modrými okraji, jeho oblíbená, a že na jejím glazovaném povrchu je určitě o několik prasklinek víc, než když ji viděl naposledy. Nakrčil nos a trochu přivřel oči. Rozeznal výraznou bylinkovou vůni, prostupující vařící vodou, jako by to byla nepopsaná kniha, která čeká na to, až ji někdo zaplní slovy. Představil si, že to musí být trochu jako pít nějaký parfém. Jako tehdy, když mu Frank jednou ponořil hlavu do matčiny pižmové kolínské, kterou se oblévala, když se vydávala na své „sousedské pochůzky“, které se ovšem většinou konaly za nepřítomnosti paní domu...

Kochanská se pousmála a jemu se sevřelo srdce. Seděl tu s důstojníkem. S posledním důstojníkem ve vesmíru; a aby to bylo ještě horší, byla to Kochanská. Směs hrůzy a úzkosti mu zbrázdila čelo, když si ji přes stůl prohlížel. Lister měl pravdu. Vypadala trochu jinak, než si ji pamatoval, i když vlastně její druhou verzi skoro neznal. Nicméně obličej měla stejný. Ty samé oči, nos, ústa... Ale když promluvila, ten rozdíl byl rapidní. Její hlas byl naprosto jiný – jeho tón byl tak nějak serióznější, sebejistý a možná až trochu přidrzlý.

Roky poslouchání Listerových pubertálních nářků a nekonečných výčtů jejích ctností ho učinily tak trochu zaujatým vůči její osobě. Ale byl to spíš celkový smysl její existence, který ho tak děsil. Kristine Kochanská. Dokonalá žena. Vždycky snil, nebo spíš doufal, že ji Lister nikdy nepřivede k životu jako hologram. Jeho plány měly jen malou šanci k úspěchu, ať se snažil sebevíc. Ale i ta malá šance Rimmera doháněla k šílenství a to přecházelo do takového hněvu, který si nebyl nikdy schopen zcela vysvětlit.

Zavrtěl hlavou a snažil se tyhle myšlenky vytěsnit z hlavy. Napadlo ho, jestli by se na ni dokázal dívat, jako na ženu. Očima mapovat křivky jejího těla pod upnutou uniformou, zapomenout na to, proč sem přišel, zapomenout na Listerovy žhavé polibky... Rimmer se kousl do spodního rtu a zahleděl se na Kochanskou, doufaje, že se mu podaří spatřit obrysy bradavek pod jejím tričkem, nebo alespoň spadené ramínko od její podprsenky, které by ho přivedlo na jiné myšlenky.
„Teoreticky jsme se my dva ještě nikdy nepotkali,“ začala. „Ale já o tobě vím všechno...“

Rimmer se ušklíbl. „A nemohla byste zapomenout na cokoliv, co jste o mně kdy slyšela?“ Nešikovně uchopil porcelánovou konvičku tak, že se část čaje vylila a opařila mu ruku.

Kochanská se uculila a on po ní okamžitě střelil podezíravým pohledem, aniž by vlastně věděl kvůli čemu. Proč se ve společnosti žen vždycky choval tak nešikovně?
„Slyšela jsem jenom samé dobré věci, přísahám. Dave byl bez tebe naprosto nepoužitelný...“
Dave. No jistě, že se oslovovali křestními jmény, kdysi spolu přece spali... I tak se však Rimmer z téhle jejich vzájemné blízkosti naježil.
„On byl vždycky bohémský budižkničemu,“ vypálil automaticky, jak ho zvyk ze starých časů nakopl. I když to znělo nejistě. Kochanská na něj nechápavě pohlédla.
„No... vlastně jsem ti chtěla říct... vítej zpět doma,“ ušklíbla se a důkladně se napila svého bylinkového čaje.
„Doma?“

Jeho tichá otázka zůstala viset ve vzduchu. On přece nebyl doma. Bylo to tu mnohem horší než předtím. Jediná věc, kterou kdy považoval za domov jim byla ukradena.

Kochanská se něžně dotkla jeho ruky a pokusila se zachytit Rimmerův pohled.
„Je to tak. Ať už je to všechno špatně... či dobře, tohle je teď domov.“ V jejím hlase zazníval tichý smutek, který prozrazoval, že i pro ni není tahle zelená plechovka tak docela domov...
„Zemřel jsi,“ zašeptala a propíchla ho pohledem tak hlubokým, že nedokázal uhnout. „A zemřel jsi statečně. My se snažili. Dave udělal všechno pro to, aby tě dostal zpět. Riskoval svůj život. On tě miluje a ty to víš. Miluje tě tak, jak jedině on může někoho milovat.“

Rimmer ucítil, jak se mu krev valí do tváří. Slova jako Dave nebo milovat... to teď zrovna nebyly věci, o kterých by chtěl přemýšlet.
„Má tebe,“ zamumlal s obtížemi.
„Ne, to nemá,“ odpověděla a nevědomky zesílila stisk své ruky.
„Jsem zadaná.“
Rimmer vzhlédl od jejich spojených dlaní a s hrůzou zaregistroval, že má Kochanská na krajíčku. Nebreč, zaprosil v duchu. Nemám ani nejmenší představu, co se dělá se ženou, která je celá... ovládaná hormony, ty stupidní citlivko! Nejistě se přinutil k hovoru.
„Pardon. Jenom jsem si myslel-“
„To je v pořádku, nemusíš se omlouvat,“ odpověděla a napřímila se, jak se jí z nitra vydral hluboký povzdech. „Jednou se k němu vrátím. Jenom mě zajímalo, jestli on se mě už nevzdal, chápeš. Byla jsem celkem přesvědčená, že ano, jenže pak Dave... tvůj Dave... bojoval za tvou záchranu tak tvrdě... že mi dodal naději.“ Znovu vzdychla a roztržitě si na prst natočila pramen vlasů.
„Vím, že tobě to možná zní trochu sentimentálně, ale je to pravda.“
Rimmer pochybovačně přikývl. „Omlouvám se vám, slečno Kochanská, madam,“ dodal.
„Můžeš mi říkat jenom Kris,“ pozvedla obočí.
„Ale...“ namítl.
„Ale co? Už neexistuje žádný vesmírný sbor, Rimmere. Už na tom nezáleží.“ Tahle konverzace jí přišla absurdní. Nedokázala pochopit, proč Rimmer tak neskutečně lpí na všech těch pravidlech a řádech.
„Ovšemže záleží!“ vykřikl rozrušeně. „Kdybychom se vykašlali na všechny předpisy, skončili bychom v totálním chaosu, nic by nefungovalo! Ten systém je absolutně promyšlený, proto ta pravidla existují! Nejste na palubě už dost dlouho, abyste tohle věděla, madam?“

Kochanská se ušklíbla a stěží se ovládla, aby se nahlas nerozesmála.
„V něčem máš trochu pravdu,“ přikývla souhlasně. Celý význam rozhovoru jí došel, když si všimla, jak nervózní Rimmer je. Druhý technik...
„Dave mi řekl, že jsi byl povýšen, než jsi odletěl.“
„No...“ Rimmerova nervozita, pokud to bylo vůbec možné, ještě o něco víc vzrostla. Pamatoval se, jak na sebe byl tehdy pyšný... a taky dojatý. Polkl.
„Asi se to stěží počítá... když vás povýší třetí technik.“
„Počítá,“ ujistila jej s očima v sloup. „Jsme si profesionálně rovni, a už o tom nechci nikdy slyšet, dobře?“ Jak doufala, že tohle nebude muset říkat...
„Díky,“ odpověděl tiše. Nebyl si jistý, co jiného by se hodilo v této situaci. Ona přikývla a vstala od stolu.
„Budu v pokoji, kdybys něco potřeboval.“

Rimmer se díval jak odchází a stále přemýšlel, proč se všechno kolem Listera najednou tak změnilo. Proč ho před Kochanskou neshodil, když k tomu měl tak jedinečnou příležitost? Jeho myšlenky se tedy vrátily zpátky k němu. K Listerovu dotyku. K Listerovým polibkům. K Listerově bláznivé ochotě, riskovat všechno pro Arnolda Jidáše Rimmera.

Bylo to opojné!
...Bylo to ohavné.

Bylo to děsivé...

Objal si oběma rukama ramena a přál si, aby konečně dostal odpovědi, které však nepřicházely.

>>další