8. Návrat

Lister zalapal po dechu, jakmile se mu vrátilo vědomí. Cítil se, jako by mu všechny údy zdřevěněly. Matně zaregistroval elektrody, stále napůl zaražené v jeho mozku a uvědomil si, že je to poněkud bolestivé. Zároveň ho však polila úleva, když pochopil, že tohle je realita. Tohle a nic jiného. A taky se mu vrátily všechny vzpomínky. A bylo to, jako by se probudil z nějakého bizardního snu...

„Je vzhůru!“

„Pane?“

„Dave? Dave, slyšíš mě?“ čísi malá ruka se něžně dotkla jeho tváře. Krissie...

Takže byl opravdu naživu. Srdce se mu rozbušilo trochu moc rychle, jak se pokusil prudce posadit. Jemně ho zatlačila zpět do lehu. Stále divoce oddychoval a hlava se mu točila, ale uklidnil se až tehdy, když konečně našel Rimmera. Seděl vedle jeho lůžka nezvykle tiše.
„Už je to v pohodě,“ zamrkal na Kochanskou a pokusil se o úsměv. Vlastně to bylo víc než v pohodě. Přežil. Přežili. Natáhl paži a pokusil se chytit Rimmerovu ruku, jenže ten nijak nereagoval a nechal obě složené v klíně.
Nicméně, teď už je měl oba. Jeho rodina byla konečně pohromadě a on si v duchu přísahal, že už nikdy nikoho z nich nenechá nikam odejít. Ušklíbl se, když se k němu Kochanská s Krytonem vrhli, jak se znovu pokusil posadit. Tentokrát už jejich pomoc nepotřeboval. Bylo mu dobře. A víc než to. Poslušně držel, když ho společně zbavovali posledních kabelů a elektrod z herní konzole.
„Měl jsem o vás takový strach, pane!“ Kryton odstrčil Krisiny paže a pozorně si ho prohlížel lékařským pohledem. Lister převrátil oči a zpoza jeho plechového ramene znovu vyhledal Rimmera. Podařilo se mu však zachytit už jen jeho záda, jak rychle prošel dveřmi a zmizel z místnosti.

„Jsem ve formě, Kyrťáku,“ vrátil se znovu k androidovi. „Možná trochu hladovej, ale to je všecko.“
„Polévka už je téměř na stole, pane Listere,“ odpověděl Kryton s trochu zahanbeným výrazem. Obával se, že se na něj pan Lister bude hněvat. Vždyť polévka při tak speciálním okamžiku... „Měl bych ji jít zamíchat,“ zamrkal a odběhl z pokoje, s cílem vylepšit tu břečku bez chuti alespoň dvěma skleničkami kari.

„Kris,“ zamumlal Lister a znovu uchopil její teplou ruku. „Ani nevíš, jak moc máš tohle u mě... Slibuju, že ti později poděkuju, ale teď zrovna musím-“
„Jít za ním,“ dořekla jeho větu a něžně se usmála. Lister trochu nervózně přikývl.

Ačkoliv vnitřek Kosmiku byl vždycky větší, než by se na první pohled zdálo, netrvalo to moc dlouho než Rimmera našel. Stál zaraženě ve dveřích kajuty, kde teď bydlela Kochanská, a výraz znechucení brázdil jeho obličej. Lister se postavil těsně za něj.

„Víš... Kochanská musela někde spát. Potřebovala svůj vlastní pokoj, protože je... však víš... ženská a tohle všechno...“ pokoušel se vysvětlit s rukama v kapsách. Na Rimmerově tváři se nepohnul ani sval.
„Takže... jak dlouho ti trvalo, než jsi vyházel všechny mé věci?“
„Věci?“ Lister se na moment zamračil. „To málo cos měl, sis vzal s sebou na Vichr. Eso, myslím... novej Eso mi dal truhlu, ve který většina z toho ještě zůstala. Je to v mojí kajutě... chci říct ..v naší kajutě ...teď.“
Rimmer se znovu znechuceně zašklebil.
„Smrdí to taky po jablkách... nebo možná po jahodách. Po blbým ovocným salátu... To už nepůjde vyvětrat.“
„Rimmere,“ Lister se pokusil zabořit ruce hlouběji do kapes. „Vždyť si to tady stejnak nesnášel. Zůstaň se mnou v naší kajutě a už se nikdy nebudeš muset rozčilovat nad těma blbejma trubkama.“
„Mělo svůj důvod, že jsme přestali sdílet jednu kajutu, Listere, však víš,“ Rimmer se opřel o stěnu a zkřížil paže na prsou. „Už jsi se mnou bydlet nechtěl, pamatuješ? Nemohl ses dočkat, až uvidíš mě a můj majetek venku ze dveří.“ Rimmer nedokázal unést, že se jeho hlas při posledním slově zlomil. Odvrátil hlavu. Za žádnou cenu nechtěl Listerovi dopřát to potěšení, vidět ho znovu bezradného.
„To tys byl ten, kdo se odstěhoval,“ odpověděl Lister v tichosti. „Je pravda, že jsem ti pořád říkal, abys vysmahnul, ale nikdy jsi to nebral vážně, dokud jsme neztratili Trpaslíka.“

„Ono má totiž všechno své meze,“ podařilo se Rimmerovi oponovat skrz palčivou bolest v krku, aniž by nad hlasem ztratil kontrolu jako minule. Tentokrát měl Lister pravdu; ztráta Červeného Trpaslíka byla zdrcující. Bylo to, jako by ztratil část sebe sama. Ta loď byla jeho domov a jeho útočiště. Kosmik byl jen jakási ubohá náhražka mílí chodeb a tisíců pokojů, kde se mohl kdykoliv uchýlit do ústraní.
„Byl jsem idiot,“ přikývl Lister a znovu se mu podařilo vykouzlit ten zvláštní něžný hlas, který Rimmera začal neskutečně rozčilovat. „Kosmik má děsně malý kajuty a tehdy to dávalo smysl, nebydlet spolu. Byl jsi strašnej magor a já jenom vesmírnej povaleč, však víš. Byli jsme jako dvě zvířata, který se každou chvíli chystají navzájem roztrhat. A společnej pokoj to dělal ještě horší.“

Rimmerovy oči se zúžily.
„A co tě vede k přesvědčení, že tentokrát to bude jiné? Buď realista! Možná to bude jen víc... křečovité.“
„Všecko je teď jiný,“ odpověděl Lister a posadil se na kraj postele. Rimmer jej neochotně napodobil.
„Vlastně si pořád nejsem jistej, proč jsem tě tehdy vyhodil. Asi jsem si řekl, že pak budeš šťastnej. Jenže teď vidím, že to bylo hlavně kvůli tomu, jak jsme tady žili. A zaplatil jsem za to, Arne... Nejdřív to nebylo tak zlý. Měl jsem Kris... a tak. Jenže potom...“ Lister polkl. Stále mu to všechno nešlo vyslovit. Bylo o tolik těžší mluvit k samotnému Rimmerovi, než jen k Rimmerovi ze snu, nebo roztavenému kousku kovu.

„Stejskalo se mi. Nemohl jsem na tebe přestat myslet. Měl jsem strach, zdálo se mi o tobě... Myslel jsem, že můžu začít znovu. Čistej stůl. Jenže jsem si uvědomil, že to nejde... A pak se tu ukázal Eso a já myslel, že seš to ty. Chtěl jsem ti všechno říct, omluvit se a požádat tě, abys zůstal. Víš, Holly měl pravdu; myslel jsem, že to nějak zvládnu, že teď už budu v pohodě... jenže jsem nebyl. Nestačilo to. I s Kris to pořád nebylo dost. A já se k tomu cítil jako vrah. Teď jsem dostal druhou šanci a tu už nehodlám promarnit. Mý chyby už se nebudou opakovat. Takže se, prosím, vrať do naší kajuty.“

Rimmer si tohle všechno vyslechl v hlubokém šoku. Jak mohl mít jediný rok (který si navíc vůbec nepamatoval) na Listera tak radikální dopad? Copak si už ten obtloustlý a nechutně optimistický špindíra nepamatoval, jaké to bylo dřív? Možná v tu chvíli propadl nějakému výplodu své vlastní choré mysli, nebo na něm možná to, co absolvovali, zanechalo nějaké následky... A navíc, on by mu znovu neuvěřil ani za nic. Věci nebudou nikdy jiné, než byly dřív. I když i Rimmerovi se stýskalo po dobách, kdy k němu Lister mluvil bez známek opovržení, jako právě teď; kdy se mohl volně pohybovat chodbami lodi bez pocitu, že je tu navíc, že tu není vítán. Ne tak jako tady na Kosmiku, kde se cítil jako kukaččí mládě. Zbytečný, bez možnosti úkrytu.

„Fajn,“ odpověděl konečně. „Nemám ani moc na výběr, není tu žádné další místo, kde bych mohl spát.“ Bylo by hloupé si namlouvat, že jeho rozhodnutí dokázalo v Listerových očích vyvolat takový ohňostroj jisker.
„Teď už to bude jiný, přísahám,“ Listerův hlas znovu zněžněl a sklouzl do takové polohy, kterou od něj Rimmer v životě neslyšel... a vlastně ani od nikoho jiného. Cukl sebou, když se Listerova ruka dotkla jeho tváře, ale ani se nepohnul, když jeho prsty pohladily počítačem vytvořenou pokožku a opatrně zajely do jeho vlasů. Každá částečka jeho mysli na něj křičela, aby Listera odstrčil, jenže ten jemný dotyk byl natolik úžasný, delikátní; něžně laskal jeho nervová zakončení, o kterých si Rimmer nikdy dřív nedokázal představit, že by mu mohla přinést i potěšení. Jeho oči se samy pomalu zavřely, jak si dotyk vychutnával.

„A už nikdy neudělám žádnou chybu, včelko,“ vydechl Lister, když se jeho rty setkaly s Rimmerovými. Nezvané obrázky prolétly Rimmerovou myslí.

Potlačovaný smích, když se pod ním Listerovo mladé tělo prohnulo. Elektricky modrá látka, která se shrnula, jak si horlivé prsty nacházely cestu k jeho ramenům. Oblek z tvrdého světla, který odletěl kamsi do neznáma. Ruce, které bloudily po jeho zádech. Nenasytné polibky, vzdálená chuť ranního ležáku....
Najednou Lister skončil přiražený ke zdi na druhé straně postele, jak ho hologram vší silou odstrčil.
„Listere! Co to při životě všech svatých na Ió sakra děláš?!“ prskl. Jeho oči byly doširoka otevřené a pohled napůl vyděšený a nebylo poznat, jestli to je strachem nebo hněvem. Možná, že to bylo obojím.
„Líbám tě,“ odpověděl obranným tónem Lister. „Myslel jsem... že ti to nevadí. Řekl jsem ti, co cítím, Arne. Já tě nechtěl... nějak zranit.“ Lister se zoufale díval, jak se všechno, v co doufal, začíná pomalu ale jistě hroutit.
„Tak.“ Rimmer se postavil a začal si zuřivě urovnávat uniformu. „Tak! Myslel jsi špatně, milladio! Já nejsem... myslím... nemůžu být jako... no, jako... tamti.“

„Promiň,“ řekl rychle Lister. „Jenom mě to nech vysvětlit, Arne.“
„Není třeba. Teď... prostě... Ne!“ Dveře hlasitě práskly, když se za nimi mihla šmouha Rimmerovy modré bundy.
„Arne... Rimmere! Počkej!“ zavolal Lister zoufale. Jenže on už byl pryč.
„Do kelu s tím!“ zařval a ze všech sil frustrovaně kopl do spodní palandy.
Zašel tak daleko! A pro co?! Možná že Rimmer měl v jedné věci pravdu. Být optimista teď nebylo zrovna moc realistické...

>>další