7. Obavy

Čtyři boty. Dvě vpředu. Pak dlouho, dlouho nic. A potom další dvě. Oboje kráčely tak podivně pomalu. Pěkně jedna přes druhou. Tak trochu ostražitě. A ve vzduchu cirkulovaly útržky čehosi neuchopitelného. Stíny vzpomínek, které zůstaly zakořeněné v Rimmerově duši. Pouhé odlesky - vzdálené úlomky, které připomínaly něco, co se snad i stalo, ale taky klidně nemuselo.

Otec... ten, kterému nestál za jediné laskavé slovo. Krutost jeho bratrů, kteří byli ve všem lepší. Zasednutí učitelé a děsivě přísní ředitelé, kteří se ho nikdy nezastali. Škola. Akademie. Vesmírní skauti...

Lister se zastavil. Všechny tyto myšlenky jím prostupovaly. Neurózy, strachy - a tyhle znal už z dřívějška. I tak mu to však nebylo příjemné. Hlavně kvůli Rimmerovi, který kráčel za ním a viděl to samé co on. Naštěstí hmatem zjistil, že by se mu ten přetržený kód měl teoreticky povést opravit. Mohlo by to stačit na to, aby se dostali ven. Rimmer se pomalu blížil a Lister rychle sklopil hlavu. Rozhodně se mu nechtěl dívat do očí – ne po tom polibku. Měl tu důležitou práci, která se prostě musela podařit. Závisely na tom jejich životy.
Rimmer se taky zastavil, takže mezi nimi stále zůstávala mezera. Bylo těžké to vyslovit. Zvlášť, když se mu při tom nemohl podívat do očí.

„Půjdu,“ promluvil Lister konečně. „Budu v pohodě, nebudu riskovat víc, než je nutný.“
V pohodě... Popravdě, Lister věděl moc dobře, že by to byl zázrak, kdyby tohle dobře dopadlo. Pochyboval o tom, jestli vůbec přežijí. Tedy on.
Rimmer beze slova přikývl. Postavil se vedle Listera a ten si dovolil jeden krátký pohled na jeho paži, volně spuštěnou podél těla. Třásla se. A Lister věděl proč. Za chvíli uvidí vzpomínky, které pro něj měly zůstat zapovězené. Byl si jistý, že si ten druhý přeje, aby si jich prostě nevšímal a dělal jen svou práci... Jenže copak to bylo možné? Zvlášť když se přímo zmínil o tom, že nechce, aby je viděl právě on...

Zhluboka se nadechl a postavil se čelem k té obrovské trhlině, ze které chlad přímo sálal. Na jeho vlastních pažích mu naskočila husí kůže a mimoděk se otřásl. Někde tam hluboko uvnitř byl přetržený kód, který mohl být jejich lístkem na svobodu, ale zároveň jízdenkou na smrt. Neodvážil se znovu otočit, ale cítil Rimmerovu přítomnost těsně za sebou. Vnímal ji všemi smysly, ačkoliv hologram nemohl vonět ani vydávat žádné teplo. Tep Listerova srdce se pomalu uklidňoval a on věděl, že je připravený. Buch - buch. Buch - buch. Přestávka. Buch - buch. Buch - buch. Přestávka. Vydechl a strčil obě ruce do průrvy...

Záblesk.

Malá průzkumná loď kličkovala mezi hvězdami, osamocená v hlubokém vesmíru. Nikde nebylo ani živáčka. Jen nekonečná kvanta opuštěných planet a vyhaslých sluncí, mrtvě visící v prázdnu. Ta loď se jmenovala Vichr a uvnitř seděl pilot v nablýskané kombinéze...

Listerovy ruce se roztřásly. Rimmer nechtěl, aby věděl, že si na palubní desku položil jeho fotografii a že k ní často mluvil tichým hlasem. Tak neslyšným, že ho ani počítačové senzory nezaregistrovaly. A že pohledem hypnotizoval jeho tvář a sliboval jí, že bude statečný. Že jednou na něj bude moct být hrdý. Že z něj bude hrdina.
Polaroidová podobenka za čas omšela a misi od mise byla nezřetelnější. Rimmer však svůj rituál opakoval. Lister mohl vidět své vlastní hnědé oči jako na dlani a přesvědčit se, jak moc už barva vybledla...

Záblesk.

Nejvíc ze všeho však Rimmer nechtěl, aby viděl jeho poslední okamžiky coby Eso...
Tehdy totiž nebyl statečný. Alespoň podle něj ne... Lister posmrkl a ucítil, jak ho něco teplého a mokrého šimrá po tvářích...
Replikant sklonil hlavu a ústa, pokud by se to tak dalo nazvat, se mu zkroutila do arogantního úsměvu.
„Věděl jsem, že přijdeš, Eso...“ A prst na spoušti se pohnul jediným možným směrem. Než ho radiace zcela ochromila, zavřel Rimmer pevně oči a z plna hrdla vykřikl. Ne. Jeho život ani jeho smrt mu před očima nepřelétly. Nemyslel na své neúspěchy ba ani na okamžiky pomíjivého štěstí. Viděl před sebou jednu osobu. Jednu tvář. Tak jasně, jako by tu doopravdy byla.
„Listere..!“

Rimmerova poslední myšlenka nepatřila Rimmerovi samotnému. Nevolal svou matku, Nirvánu, dokonce ani dobrotivého Boha, aby jej ochránil... Muselo to být instinktivní. Poslední přání - být, byť jen na jeden prchavý okamžik, jednoduše s Listerem. Zase po jeho boku; tak jako dřív.

„Promiň,“ zamumlal Lister sotva srozumitelně ze tmy. „Do... kosmu... je – je mi to tak moc líto. Včelko... Arne, promiň... sakra!“ Zůstal stát na místě a jediné, co se na něm hýbalo byly slzy, které už stihly zmáčet obě jeho tváře. Nesnažil se tu myšlenku zapudit. Podržel si ji v mysli jako trest. Za to, že toho muže poslal na smrt. Za to, že ten prst na spoušti byl vlastně jeho. Že ho zabil.

Ruce se mu neovladatelně roztřásly a tenounké vlákno kódu mu vyklouzlo z prstů. Kolem se všechno rozblikalo a z dálky, jako by se ozvalo zahřmění. Snažil se uklidnit a pravidelně oddychovat. Věděl, že jestli tohle nezvládne, přijde o Rimmera už napořád. A možná i o vlastní holý život. Mimoto, museli se přece vrátit na Kosmik. Tam, kam oba patřili. Kryton už musel být zrezivělý starostmi a Kocour si už možná celé tři dny neonduloval chlupy na nohou. A Kris... Bude jí muset poděkovat, až tohle všechno skončí. V hlavě se mu vybavil její bezstarostný úsměv a ta maličká vráska, která se jí vždycky vytvořila mezi obočím, když na něco nemohla přijít. Její chladné modrozelené oči, které se na svět dívaly s bystrostí a zároveň nesmírnou chápavostí.
Listerův dech se uklidnil a ruce se mu přestaly třást natolik, že mohl znovu uchopit přetržené konce kódu a pomalu, opatrně je spojit dohromady...

V tu chvíli se mohlo stát cokoliv. Klidně mohl dát dohromady úplně špatné konce, mohli oba skončit, být mrtví, být tu navždy uvěznění... Jako když u bomby přestřihnete špatný drát. Veškeré zvuky, které ho doteď obklopovaly, se najednou vytratily a jeho tělo jako by se vzneslo do vzduchu. Ovál ho studený vítr a vysušil mokro na jeho obličeji. Nohy měl lehké jako pápěří a jeho těžká hlava jako by v tu chvíli vůbec neexistovala. Všechny Listerovy myšlenky se rozprchly kamsi do neznáma. Letěl někam daleko a kolem něj svištěl ten studený vzduch. A potom, jako když utne, všechno přestalo.

Jediné, co byl v tu chvíli schopen vnímat, bylo přerušované pípání a tupá bolest hlavy.

>>další