6. Slabosti

Rimmer ucítil povědomou závrať. Žaludek se mu obrátil vzhůru nohama a taky naruby. Jeho puls se zrychlil a na čele mu opět vyskákaly ty drobné kapky potu. Tohle mělo být mnohem horší než všechny zlé vzpomínky, které doposud viděl. Tahle barikáda měla opravdu bolet. Zíral do té prázdné temnoty a kousal se do spodního rtu.

Pane, po smrti jste znovu ožil jako hologram a celá vaše bytost byla převedena na algoritmus a elektronicky vytvořena její kopie. Pokud algoritmus obsahoval defekt, tak byl zkopírován rovněž.

Vtom si Rimmer uvědomil, co že je přesně ta ohavná díra zač. Klesl na kolena a neovladatelně se roztřásl. Jestli existovalo něco, co se za svůj život naučil, tak to bylo to, že sám před sebou nikdy neuteče. A nezáleží na tom, jak zoufale se snaží.

Krytone, nechci, aby o tom ostatní věděli. Chovej se tak, jako kdyby všechno bylo normální.

„Rimmere! Seš v pohodě, chlape?!“ Lister k němu starostlivě přidřepl a položil mu ruku na rameno. Rimmer k němu zvedl své vytřeštěné oči. Cítil se před ním tak trochu trapně. Zhluboka se nadechl.
„Nemůžeme. Ne - nemůžeme tudy jít,“ vykoktal a třaslavě se postavil na nohy. Měl je jako z rosolu; divil se, že ho vůbec udržely.
„To je na sto procent. Tudy prostě nemůžeme jít. Nejlepší bude, když se otočíme a přehodnotíme plán.“

Není to běžné, ale je možné, aby i hologram zemřel.

Lister strčil ruce do kapes. „Nemáme na výběr.“ Neúspěšně se snažil zachytit Rimmerův pohled. „Buď půjdeme tam, nebo zpátky. Jiná cesta není. Taky ty věci nechci vidět, Arne, ale musíme opravit ten kód, je to tam přetržené, proto je tu všude taková tma.“
Rimmer sevřel ruce v pěsti. „Jenže mě nestačí jenom opravit, nebo slepit, nebo co to máš vlastně v plánu udělat. Je to mnohem složitější.“ Rimmer se podíval do těch Listerových hlubokých očí, které byly v tu chvíli zmatené a těkaly ze strany na stranu, jak se to snažil pochopit. Idiot...

„Já vím, já vím,“ začal. „Když jsem - když jsi byl pryč, strávil jsem hodně času studováním hologramů. Já myslím, že to budu moct opravit, když budu mít dost času-“
„Je to součástí mě.“ Rimmer odvrátil hlavu. „Bylo to ve mně už když jsem byl naživu a teď je to součástí mého programu! To nepůjde jenom tak opravit. Takže bysme o tom měli přestat polemizovat. Vážně tu není žádná jiná cesta?“ Rimmerovo tělo téměř vibrovalo napětím. Napůl biologie, napůl technologie... A vše bylo pomíjivé. Vše bylo špatně. Hloupý vtip, který ho následoval na smrt a zase ven, jako bezduchý pták albatros.
„Do kosmu!“ zaklel Lister tiše. Chvíli se díval na přetržený kód a chvíli do Rimmerových očí, které byly plné strachu. Napětí v chodbě bylo téměř hmatatelné.
„Já vím, co to je,“ řekl konečně. „Je to ta věc s tvýma T-hodnotama, že jo?“ Rimmerova ústa zůstala dokořán.
„Kryton mi všecko řekl,“ vysvětlil Lister. „Po tvý zdravotní pro-“
„I když jsem ho žádal, aby to nedělal?“ Rimmer zkřížil paže na prsou. „Jistě. Co jsem vlastně čekal?!“
„Nemyslel to zle, ani se ti nechtěl posmívat, nebo něco takového! Jenom měl pocit, že bych to prostě měl vědět, nic víc. Abych pochopil, proč ses choval tak, jak ses choval. A poslyš, v čem je vlastně problém? Viděl jsem přece psycho-měsíc. Myslíš, že tohle by mohlo být snad horší?“
„Jsou tam věci, které nechci, abys viděl,“ přiznal Rimmer neochotně a sevřel rty. Vzpomínky na jeho druhou smrt, po kterých zbylo v jeho hlavě jen bolavé prázdno. Jeho selhání, panika a strach, který pociťoval jako Eso tedy měly být tady. A on z nich měl strach.

„Nemůže mít muž nějaké soukromí, zachovat si svou důstojnost? Nebo toho chci po tobě moc?“
„Zrovna teď jo,“ přikývl Lister. „Ale nedělám to rád, vážně. Nevyžívám se v tvý bolesti. Ale já jsem si slíbil, že jestli tě někdy najdu, dostanu tě ven, a je mně volný, co všecko pro to budu muset udělat. Nebo co budeš muset udělat ty. Už jsme skoro volní, ale musíme se přes tohlencto dostat, musíš mi prostě věřit. Ššš, Arne...“ Lister si přitáhl Rimmera blíž, až jejich obličeje dělily jenom centimetry. Ze všech sil bojoval se svými emocemi a srdce mu tlouklo jako splašené. Byl si jistý, že je to slyšet až ven. Cítil, že nemá daleko k pláči, ale dál hypnotizoval Rimmera pohledem. Ten nevzdoroval, ale ani mu jeho vyzývavý pohled nevracel.

„Možná to ode mě zní trochu sobecky a přiznávám, že máš možná pravdu, a v tom případě se ti omlouvám. Je mi líto, že uvidím, co přede mnou schováváš. Je mi líto, že jsem tě dvakrát vyrval ze smrti a taky je mi líto, že se musíš postavit tváří tvář něčemu, co by tě mohlo zabít potřetí. A, do kosmu, je mi líto, že tě nikdo jinej nikdy nemiloval!“

„A ty ano?“ Rimmer se skepticky ušklíbl. Nebyl zrovna v náladě poslouchat Listerovy hloupé vtipy a bezdůvodné fantazírování, které mu navíc ubližovalo.
„Mám v plánu ti to dokázat. Jediná cesta, kterou já vidím, vede tudy – skrz tyhle data. Ty tam jít nemůžeš, v tvým stavu by ti to mohlo přivodit elektronický aneurysma Každopádně já to nejspíš vydržím. Vlezu tam a trochu si s tím kódem pohraju. Dám ti šanci odsud vypadnout.“
„Ale co ty?“ Rimmerovy panenky se rozšířily údivem. „Vždyť nemáš ani ponětí, co tě tam čeká! Mohlo by tě to taky zabít, nebo uvěznit v téhle díře navěky! Nemůžeš něco takového udělat, když dopředu nevíš, co se stane!“
Lister pokrčil rameny.
„To mi bylo jasný už když jsem se připojoval k tý konzoli a neměl jsem jistotu, jestli tě vůbec najdu. Každopádně si zapamatuj, že až se dostaneš ven, musíš mi sundat helmu. To by mě mělo přivýst zpátky. A jestli při tom zemřu... aspoň na tom budem stejně.“

„Tys mě nezabil,“ zašeptal Rimmer o kratičký moment později. „Chtěl jsem to udělat...“
„Jenže já tě k tomu dohnal.“ Lister se znovu upřeně zadíval do jeho oříškových duhovek. „Zapamatuj si plán,“ přikázal mu tiše a Rimmer beze slova přikývl.
V zápětí ze sebe vydal zvuk překvapení, když se náhle Lister postavil na špičky a uvěznil jeho rty v prudkém a neohrabaném polibku.
Pak se rychle odtrhl a odběhl vstříc potemnělé chodbě. A Rimmer zůstal stát na místě, ještě pořád v šoku a oněmělý. Na rtech stále ten pocit tlaku a až nehezky přitažlivé horkosti.

>>další