5. Uvědomění

Uplynula asi hodina. Kotouče fialové mlhy se povalovaly všude kolem. Rimmer opatrně kráčel za Listerem, ruku stále v té jeho. V hlavě měl zmatek. Nedokázal si dát dvě a dvě dohromady. Chtěl vědět, co přesně přinutilo vesmírného povaleče číslo jedna přijít sem pro něj. Zachránit ho. Ale ať hloubal ve své mysli sebevíc, všechny scénáře mu připadaly směšné.
Lister postupoval stále vpřed a s každým krokem se titěrná jiskřička jeho naděje zvětšovala. Že by se z toho přeci jen dostali? Procházeli zrovna skladištěm Rimmerových dětských fantazií. Bylo pro něj těžké přihlížet jeho tajným přáním a vědět, že mu to není příjemné...

Jako když si Rimmer představoval, že utíká z domova. Práskne za sebou vchodovými dveřmi a ani se neotočí, aby se naposledy podíval na jejich dům. Nebo když přemýšlel o tom, že by se nějakým způsobem nachomýtl k dopravní nehodě. Kdyby jen o vlásek unikl smrti. Pak by si jeho rodina uvědomila, jak moc mu křivdila. A stýskalo by se jim. Představoval si matčin obličej zkřivený bolestí, jako to viděl u žen v katastrofických filmech. Nebo když se Frank a Howard rozhodli, že si z něj vyrobí houpačku. Visel na tom stromě celé hodiny a krev se mu valila do hlavy. Nejspíš by na něj úplně zapomněli, nebýt toho telefonátu od ředitelky...
Mohl by simulovat rakovinu; několik druhů rakoviny, která by v něm pomalu metastázovala. Jak by se potom chovali k nejmladšímu synovi? Jistě by jim stál za víc než jen za pohrdavé pohledy a zklamané obličeje...

Rimmerova ruka se poněkud zpotila a Listera nenapadlo nic lepšího, než ji povzbudivě stisknout a vytrvale pokračovat v cestě.
Asi po dvaceti minutách Rimmer konečně promluvil. Zrovna se zastavili na místě, Lister jednou rukou prohledával mezery mezi dřevěnými plaňkami, kterými byla chodba obložená, a tiše si mumlal něco o programování.
„Nemáš ani mlhavou představu, kudy to vlastně jdeme. Viď, že ne.“ Tohle nebyla otázka. „Chodíme pořád v kruhu.“ Lister se ani nepotřeboval otáčet, aby se přesvědčil, že je Rimmerův obličej stažený ironií. Ušklíbnul se.
„Snažím se sledovat ten kód.“ Znovu vnořil prsty do mezery mezi plaňkami a opatrně, v malých kroužcích, prohmatával ten prostor. Rimmer zachoval až podezřelé ticho, tak mu to nedalo a otočil se. V zápětí byl uzemněn jeho pohledem. V jeho očích bylo trochu nenávisti a ždibec sarkasmu od předtím. Ale v jeho obličeji převažoval výraz znechucení. Typický Rimmerovský pohled. Do kosmu, jak mi tohle chybělo!

„Něco je špatně?“ pozvedl obočí.
„Listere, vůbec se mi nelíbí, jak šmíruješ v mojí hlavě!“ prskl Rimmer v odpověď a vyškubl mu svojí ruku z dlaně. „Tohle jsou moje soukromé, osobní, soukromé myšlenky! A byl bych ti vděčen, kdybys do nich přestal strkat ty svoje slizké prsty, upatlané od kari! Je to nechutné, ohavné, hnusné... a naprosto odporné!“

Listera pojednou polila horkost.
„Cokoli si přeješ, kamaráde,“ pokrčil rameny. Svěsil ruce podél těla a vydal se znovu dál, následovat kód, který by je měl odsud dostat.
Napadlo ho, jak by bylo jemu, kdyby si Rimmer mohl prohlížet jeho nejtajnější myšlenky. Zčervenal a byl rád, že je v chodbě naštěstí taková tma, že si toho jeho společník nemůže všimnout. Vzpomněl si na svoje pocity v Kosmiku, daleko v minulosti. Dokud Rimmer neodletěl, ani by ho to nenapadlo. Byli prostě jen spolubydlící. Dvě navzájem si život ztrpčující existence. Hádali se, hašteřili se...

A v tom to možná bylo. Když byl potom pryč, uvědomil si Lister, že mu tohle hašteření chybí. Hádat se s Kocourem nebo Krytonem, to už nebyla taková zábava. A tak mu došlo, že už ho možná nikdy neuvidí.
Potom Eso přivezl zničenou včelku a on strávil rok jejími opravami. V noci nespal a tupě hypnotizoval spodní palandu, jako by doufal, že se na ní Rimmer najednou objeví a začne ho komandovat. Za celou tu dobu předtím se na něj styděl pomyslet oním způsobem. Jenže pak si uvědomil, že bez toho člověka už prostě nemůže žít. A bylo to bolestné uvědomění. Ne ani tak překvapivé nebo udivující. Bylo prostě jen bolestné, protože věděl, že se nikdy nenaplní. A nad tím vším rozjímal pozdě v noci, když tiskl své rty k mrtvé včelce a šeptal jí svoje přísahy. Teď už ho Rimmer, opravdový mluvící a chodící Rimmer, mohl slyšet a situace se zdála být mnohem těžší. Milionkrát horší bylo držet svoje city na uzdě, když se mermomocí draly ven...

Střetl se s jeho pohledem a rychle uhnul, jako by ho načapal při něčem zakázaném. Do tváří se mu znovu nahrnula krev.
„Pověz mi o Kochanské,“ vypálil Rimmer najednou.
„Co je s ní?“ Lister se odvážil znovu zvednout oči k jeho obličeji.
„Jen chci vědět, co bych měl očekávat. Mezi posádkou Trpaslíka jsem nikdy nebyl vítán, však víš. Všichni ti důstojníci, kravaťáci, zbohatlíci a synové vlezdořiťků... Vždycky mě považovali za břídila... Jak jsi k ní vlastně přišel? Chtěl jsi ji jako hologram už od začátku, takže se ti to konečně splnilo. Je to pro tebe přijatelná náhrada?“
Lister si nebyl zcela jistý, na co se Rimmer ptá. Chtěl vědět, jestli byla přijatelnou náhradou za jeho Kris, nebo za něj? Tak či tak, odpověď by byla ne. Neměl v plánu mu ji dopřát a místo toho řekl něco, o čem věděl, že to Rimmer nerad uslyší.

„Jenže ona není hologram, už jsem ti to jednou říkal. Je z alternativní dimenze. Celý to byla jedna velká nehoda...“ Schoval ruce do kapes a soustředěně se zadíval na siluety svých bot, které se ve tmě sotva znatelně rýsovaly.
„Jistě, to říkáš jenom proto, abych se cítil líp, že? Mě odstavili a ona je naživu. Pro mě báječné novinky, Listy, ještě stále překonávám toustovač!“ Lister přešlápl na místě a povzdechl si.
„Rimmere, proč říkáš takový věci? Oproti tobě nemá nic. Ale bez ní bych tě nikdy nepřived zpátky. Však víš, tahle holografická technologie jde úplně mimo mě. Ona jediná mi pomáhala, když mi ostatní tvrdili, že jsem se zbláznil.“
„Dobře, takže si to shrneme,“ Rimmer si založil ruce na prsou. „Teď bych se měl jako vrátit zpět na Kosmik, kde mě bude kromě automatického čističe záchodů komentovat nově i tvá milenecká důstojnice v upnuté uniformě.“ Jeho oči byly široce rozevřené a ramena se téměř neznatelně třásla. „Navíc... jsem si jistý, že jsi z ní celý pryč... Takže, proč mi tohle všechno vlastně děláš? Proč jsi tady? Přijde ti to snad zábavné?“

Úsměv zmizel z Listerovy tváře stejně rychle, jako se tam objevil. Vystřídal ho vztek.
„Nemáš ani nejmenší ponětí, jak mi bylo,“ zašeptal. „Je mi úplně volný, co o tobě říkají Kris nebo Kryton. A ještě volnější mi je, kdo velí na Kosmiku. Ale nikdy už neříkej, že tohle všechno je pro mě, do kosmu, nějakej vtip!“
Rimmer podvědomě ustoupil o pár kroků vzad.
„Byl jsem bez tebe přes rok, Arne. Sám a s vědomím, že jsem tě zabil. Ty si ten čas nepamatuješ, pro tebe to bylo jako jeden zatracenej týden! Nemůžeš mě pochopit. Potřeboval jsem tě a Kris mi pomohla. Mimochodem, oba jí to budeme dlužit. A je mi opravdu převelice líto, že nemám žádný červený koberec, který bych tu pro statečného Esa Rimmera rozvinul!“

Oba dva ztichli a na okamžik bylo slyšet jen vzdálené kapání vody a podivný šustot odněkud zdálky.
„...Nemyslel jsem to tak,“ Rimmer sklopil pohled. Lister zvedl jeden koutek úst a ušklíbl se.
„Dobře. Poslyš, ohledně Kris - buď v pohodě. Víš, ona je vážně něco, ale není to moje Krissie. Jasně, mohly by klidně být sestry; vypadá podobně, mluví podobně, ale je jiná. Vlastně mi tě trochu připomíná.“
„Ha – ha – ha, Listere.“
Lister se smutně usmál. „Víc už není co říct. V její dimenzi jsem to byl já, kdo se vrátil jako hologram. To je ten Lister, kterýho ona miluje... a já jsem podobný privilegium nezískal. Podívala se na mě a viděla, že po všech stránkách nejsem jako on a já zase viděl, že ona není jako Krissie. Nesměje se tak často a když už, tak to není ten úžasný smích z hracích automatů. Ale jinak je vážně skvělá. Myslím, že seš jako ona, Arne. Dáš jí šanci? nevím, jak to vydržím, jestli ji budeš nenávidět. Stačí mi to s Krytonem...“
„Kryton ji nenávidí?“ Rimmerova tvář se rozjasnila.
„Jo, je šíleně žárlivý. Trpí paranoidní představou, že se s ní chci oženit, mít s ní kupu dětí a potom Krytona vykopnout s přívěskem ve tvaru písmene C. Nepomáhalo ani to, když jsem mu říkal tisíckrát, že jsem-“
Listerův monolog přerušila salva smíchu, pocházející od Rimmera. Jeho oříškové oči byly plné drobných jiskřiček a celý obličej jako by ve tmě zářil. A byl to přesně ten smích, jaký Lister slýchával v hernách, když se displej automatu rozzářil nápisem „Winner“.

„Víš... měl by ses víc smát.“
Chtěl ještě něco dodat, ale výraz v Rimmerově tváři se najednou změnil. Jeho úsměv vystřídalo nefalšované zděšení a hrůza.
„Listere, musíme se otočit,“ promluvil pomalu.
„Ale vždyť už jsme skoro-“ otočil hlavu a chtěl mávnutím ruky naznačit, jaký kousek jim zbývá, když se jeho natažená paže zarazila ve vzduchu. Jen pár kroků za nimi chodba ústila v černotu. Dál nic nebylo. Jen nekonečná temná jáma, ze které vycházel ten tajemný šepot, který slyšeli předtím.
„A co je, do kosmu, zase tohle?!“


>>další