4. Probuzení

„Vy jste se snad úplně zbláznila! Jak jste ho mohla nechat? Vždyť je to strašně nebezpečné!“ Krytonovy umělé ruce se třásly potlačovaným hněvem, který už už tryskal na povrch. Křičel na Kochanskou už nejméně minutu a ona do této doby jen stála s rukama založenýma a poslouchala.
„Probudila jste v něm falešné naděje!“ vykřikl znovu a vrhl zoufalý pohled na Listerovo bezvládné tělo. Člověk, který byl pro něj nejdůležitější v celém vesmíru, tu bezmocně ležel a on nemohl dělat nic.
„Už jsem mlčel dost dlouho,“ pokračoval ve svém monologu a demonstrativně u toho mával pažemi. „Jenže už je načase, abyste si uvědomila-“ V tu chvíli už došla trpělivost i Kochanské.
„Takže tys byl zticha, jo? Ty myslíš, že já mám radost, že tu tak leží a jeho životní funkce vyprchávají? Myslíš si, že to je to, co jsem chtěla? Máš snad pocit, že plout vesmírem bez cíle ve společnosti marnivého Kocoura, kterého zajímá jen on sám, a přitroublého žárlivého robota je přesně ten způsob, jak bych chtěla strávit dalších pár dekád?!“

Kryton zavrtěl hlavou.
„No fajn, v tom případě ti nebude vadit, když si tu trochu vybiju svůj vztek!“ pokrčila rameny a popadla ze stolu talíř s vaječnými omeletami a mrštila jím o stěnu.
„A možná by to chtělo trošku okořenit, co myslíš?!“
„Slečno-“
Kochanská se natáhla pro solničku s pepřenkou, které v zápětí čekal stejný osud jako omelety.
Kryton ucouvl.

V řídící kabině Kocour zaslechl lomoz. Okamžitě přepnul na autopilota a vyřítil se ze dveří, protože hádka bylo něco, co si nemohl nechat ujít. Doběhl do místnosti právě ve chvíli, kdy se solnička s pepřenkou rozletěly na drobné střepy. Kochanská dřepěla dole na zemi a tiskla si dlaně na obličej. Vypadalo to, že pláče.
„Slečno Kochanská... je mi to moc líto.“ Kryton ze sebe vydal milý hlas, o kterém dřív posádce prozradil, že je psychologický, a sklonil se k jejím poškubávajícím ramenům.
„To je v pořádku, Krytone,“ zamumlala a otřela si slzy z tváří. „Oba jsme to trochu přehnali. Taky se ti omlouvám.“ Postavila se na nohy a rázným pohybem si uhladila uniformu.
„To znamená, že šou skončila?“ otázal se Kocour otráveně a pohled se mu stočil k medi-scanu. „Podívejte, už tam zase něco bliká!“ A opravdu. Na monitoru, který byl ještě před pár vteřinami černý, se objevila tenká zelená čára, která poskakovala do rytmu melodického pípání.
„Vítejte zpět online,“ zašeptala Kochanská a svezla se zase na zem. Zatím byli oba v pořádku...

+++

Lister otevřel oči a okamžitě ze sebe vydal bolestný povzdech. Celé tělo ho bolelo, jako by do něj před chvílí proudilo několik desítek voltů. Zkusmo zahýbal rukama. Bolely ho, jako kdyby svaly v nich atrofovaly. Rozhlédl se a očima našel jeho. Rimmer ležel nedaleko od něj, se zavřenýma očima a rozhozenýma rukama. Otočil se ke dveřím, které předtím společně otevřeli. Za nimi už nic nebylo. Jen prázdnota. Něco mu však došlo – okolní šero takřka zmizelo. Kolem už nebyla ta nemožně neprostupná temnota. Změnilo to barvu. Z černé se stala tmavě fialová mlha, která sice stále nešla prohlédnout, ale přeci jen to bylo o moc lepší než předtím. Už to nebylo tolik uvězňující.

Posadil se a přitáhl si k sobě Rimmerovo bezvládné tělo. Jednou rukou jej podepřel kolem pasu a nechal jeho hlavu spadnout na své rameno. Potom zabořil obličej do těch nepoddajných hnědých kudrlin a úlevně vydechl.
Odtáhl se, jakmile se Rimmer pohnul a trochu nejistě se narovnal. Ten zmateně zamžoural do fialového šera, které vytvořil. A potom se jejich oči znovu setkaly.
„Listere?“ Lister pocítil v hrudi nával nesmírného štěstí. Zvládl to!

„Takže už si na mě vzpomínáš?“ promluvil s nadějí v očích. Rimmer svraštil čelo.
„No jistě, že si na tebe vzpomínám, ty malý špinavý kari-žroute. Potřeboval bych nejmíň dvojnásobnou lobotomii, abych zapomněl na obličej, jako je ten tvůj.“ Zmateně si prohrábl rukou rozcuchané vlasy a nechápavě se rozhlédl.
„Kde to jsme?“ zamračil se.
Lister se něžně usmál a odolal pokušení natáhnout k němu ruku.
„No, ty ses sem dostal jako hologram... Rimmere, vzpomínáš si na něco? Vzpomínáš si, že jsem sem přišel a otevřel ty dveře?“ Rimmerovy oči se do široka otevřely a on na chvíli oněměl.

„To se doopravdy stalo?“ polkl. „Přišlo mi to jako... noční můra.“ Vyhnul se Listerovu pohledu a znovu si nervózně zajel rukou do vlasů. Lister přikývl.
„Taky že byla,“ souhlasil. „Teď jsme uvnitř tebe – přesněji, uvnitř programu tvojí světelný včelky. Já jsem přišel pomocí herní konzole. Potlačoval jsi vzpomínky, který jsem se snažil načíst zvenku. A ony se musely načíst – teda já jsem si alespoň myslel, že je to jediný způsob, jak tě dostat zpátky.“
„Chápu,“ přikývl Rimmer. „Ale co se vlastně stalo? Proč tady jsme?“
„Na co si vzpomínáš ohledně Esa?“ Lister vyhledal Rimmerův pohled a pohodlně si opřel paži o jeho rameno. Při zvuku toho jména se Rimmerovy rty zkřivily do pohrdavého úsměvu.
„Ten džigolo je za tohle zodpovědný?“
„No... svým způsobem. Dobře, co je ta poslední reálná vzpomínka, kterou máš? Úplně to poslední co si pamatuješ, přede mnou a tebou tady.“ Znovu pohlédl do jeho výrazně oříškových očí, po kterých se mu tak moc stýskalo, a čekal na odpověď.

„Pamatuju si, že tu byl. Chtěl, abych se stal dalším Eso Rimmerem a tys tvrdil, že to nedokážu. A potom... prázdno. Vzpomínám si, že jsi mi něco říkal... ale už nevím, o čem jsme mluvili. Jenom si pamatuju, že mě to... že mě to bolelo. A Eso... mi ukázal svoji loď, Vichr... Ano, tak té věci říkal. A zbytek už mi připadá jako nějaký šílený sen, nebo něco na ten-“ překvapeně se zasekl v půlce věty, když zaregistroval Listerovu ruku, jak pevně tiskne jeho rameno.
„Eh... jo, to souhlasí,“ odpověděl Lister tiše. „To byly tvý poslední vzpomínky na Kosmiku. Poslední data, který se nahrály do toho přístroje, než jsi odletěl. Zbytek byl na tvým osobním pohonu, kterej byl totálně zničenej. A to se všecko stalo, Arne. Vážně se z tebe stal Eso. Zvládls to. Stal se z tebe hrdina... jenže tě to taky zničilo.“ Jeho hlas se zlomil a Lister rychle sklopil hlavu, takže Rimmer nemohl vidět, že jsou jeho oči vlhké.
„A... řekls dalšímu Esovi, že nechceš být s ostatníma Rimmerama, ale že tě má odvýzt domů. A to taky udělal. Přivezl mi to, co z tebe zbylo a spolu s Kris jsme strávili měsíce opravováním-“
„Kochanská?“ Rimmer téměř prskl. „Teď máte na palubě Kochanskou?“
„No, jo, takříkajíc,“ odpověděl Lister zmateně. „Ale vlastně to není ona. Tahle Kochanská je z jiné dimenze. Nevypadá a ani se nechová tak jako moje Krissie.“
„Nemůžu si pomoct, Listy,“ Rimmer pozvedl obočí, „ale nejde mi do hlavy, proč jsi strávil měsíce opravováním mě, když máš teď ji, aby tě... obveselovala.“
„Jenže teď už nemám tebe,“ zavrtěl Lister hlavou. „Poslouchej. Kris je jenom kamarádka. Neotravuju ostatní tím, že bych ji pronásledoval po celém Kosmiku jako zlatá rybka lejno v akváriu. Jsem jí volnej a i kdybych nebyl... už to není ta samá Kris, co jsme znali z naší dimenze. Taky mi dlouho trvalo, než mi to došlo a než jsem si přiznal, že jsem ztratil někoho, koho jsem dřív miloval.“
Rimmer otevřel ústa a chystal se něco odseknout, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Uhnul pohledem a rozhodl se nechat ho mluvit dál.

„Každopádně,“ pokračoval Lister, „nechal jsem tě jít, protože jsem věděl, že potřebuješ chvíli hrát hrdinu. Potřeboval sis věřit. Poslal jsem tě pryč a litoval jsem toho v okamžiku, kdys opustil Kosmik. Stejskalo se mi. Snil jsem o tobě a bál se každej den. A když potom přiletěl Eso a přinesl mi to, co zbylo z tvojí včelky, tak jsem věděl, že je to pravda. Že... že jsem tě zabil.“ Lister polkl a utřel si nos do rukávu.
Rimmer nevěřil vlastním uším. Celé mu to přišlo poněkud morbidní... a fascinující.
„Ty... tobě se po mně vážně stýskalo?“ promluvil konečně. Bylo tu tisíce dalších otázek, na které by se mohl zeptat. Důležitějších. Ale on si vybral zrovna tuhle, protože pro něj byla v tu chvíli nejvýznamnější.
„Věříš mi?“ přikývl Lister. „Dokážeš uvěřit tomu, že se z tebe stal hrdina? Že ses stal tím, co jsi tak moc nenáviděl?“ dodal hořce. Prosím, pomyslel si v duchu zoufale. Nenech to jen tak být...

„Já si to nepamatuju,“ Rimmer zavrtěl hlavou. Je to spíš jako by se to stalo někomu cizímu. Nebo jako kdybych to viděl ve filmu. Copak si vážně myslíš, že bych mohl být víc než jenom... tohle?“ pohlédl na své tělo, jako by to všechno dokazovalo.
„To co jsi, mi stačí, Rimmere, mně nemusíš nic dokazovat. Já vím, že seš dobrej člověk. To, co si myslí tvoje rodina, co si myslí vesmírnej sbor... co to pro nás znamená? Nikdo z nich už tu není. To, na čem záleží, je to, co si myslíš ty. A co si myslím já, na tom...“

„Záleží. Vždyť existuju vlastně jenom kvůli tobě a ty to moc dobře víš, Listere!“ Rimmer tu větu vyprskl se stopou nenávisti v hlase. Stejně však litoval svých slov okamžitě po tom, co vylétly z jeho úst. Proklínal svoje city, že se nechaly tak snadno odhalit.
„Taky by ses pro mě vrátil,“ zkonstatoval Lister. Ale nevysmíval se mu. Rimmer byl ohromený. Byl si jistý, že Lister viděl přímo skrz něj a přečetl si tohle v jeho hlavě. Přesto přikývl. Lister mu věnoval krátký úsměv.
„Dobře... měli bysme už odsud konečně vypadnout.“ Vyskočil na nohy a podal Rimmerovi ruku. Ten se jí chytil a vzápětí zmateně skončil v Listerově objetí. A ještě zmatenější byl, když si uvědomil, jak se mu z něj nechce pryč. Když Lister konečně povolil sevření, chytil jeho ruku a Rimmer se mu už nevytrhl.


>>další