3. Vzpomínky

Arnold šmátral rukama ve tmě a pokoušel se najít nějaký pevný bod. Něco, čeho by se mohl chytit. Bloudil v až příliš tmavém odstínu šera. A všude kolem bylo tolik chodeb! Byly jako černí hadi, plazící se nekonečnem bez cíle. A podél stěn byly miliony dveří. Jedny vedle druhých. A všechny stejné. Tmavé a nepřístupné, s kovovou kličkou, která už na pohled studila do dlaně. A za všemi bylo jakési bílé světlo, které prozařovalo dole škvírou ven. Nějak tušil, co se za všemi těmi dveřmi skrývá. Úlomky jeho paměti - kousíčky, které patřily do jeho hlavy a byly součástí jeho podstaty. Pomalu se plížil podél stěny k prvním z nich. Snažil se dýchat klidně, ale přesto nezabránil srdci, aby začalo hlasitě bušit, když poprvé natáhl ruku a otočil kličkou.

Vzpomínka prolétla volně jeho hlavou a usadila se hluboko uvnitř. Náhle ztratil pevnou půdu pod nohama...

Měsíc Io. Sirné pláže jasné barvy, táhnoucí se až daleko k obzoru. Jeho domov. Úzká a dlouhá chodba a potom točité schodiště, jehož třetí a patnáctý schod skřípe. Ten zvuk slyšel ve své hlavě tak jasně, jako by právě v bačkorách vycházel po jeho dřevěných stupních nahoru do jídelny. Jeho rodina... Rodiče, kteří stvořili syna s temperamentem natolik odlišným od toho jejich.

Všechna jeho selhání.Pokusy o vstup do vesmírného sboru. Zkoušky, zkoušky a zase zkoušky. A selhání. Zklamání. Bolest. Nestal se důstojníkem a musel se dívat na pohrdání v jejich očích. Místo toho drandil chodbami vesmírné lodi s vozíkem úklidové čety. Nicky. Břídila. Způsobil smrt posádky. Taky svou vlastní smrt... A znovu Bolest.

Zavrtěl hlavou co nejsilněji to šlo a prudce zamrkal. Nechtěl na tohle myslet. Musel se od toho oprostit! Tohle bylo jen málo z příkladů jeho selhání a Arnold si nebyl jistý, jestli jich vydrží ještě víc. Sebepohrdání v jeho nitru sílilo a každou chvílí mohlo explodovat. Ze všech sil se sunul dál a opakovaně bral za kličky. Pohledem i myšlenkami se snažil vyhýbat dveřím, ke kterým se přibližoval každou sekundou. Chlad z nich sálal už na několik desítek metrů a světlo, které zpod nich vycházelo, jej bodalo do očí... Ne, nemohl si ani představit, co za nimi bylo. A vlastně si to ani nechtěl představovat.

Rozhodl se pro přestávku. Zlomil se v kolenou a dopadl na zem. Rukama si objal lýtka, hlavou se opřel o stěnu a zhluboka oddychoval. Náhle jako by zaslechl zvonky někde v dálce. Co mu ten zvuk jen připomínal? Chvíle pohody, tepla, něhy?

Tehdy byla zima. Úsměv od ucha k uchu zdobil jeho drobnou dětskou tvář, když strhal balící papír z krabice a spatřil maketu opravdovské kosmické lodi! Byla to průzkumná loď a uvnitř v kokpitu seděl chrabrý letec v nablýskané kombinéze!
A potom tenkrát, když porazil v kostkách svého učitele na kadetce! To byla slavná chvíle Arnoldova života!
A pak taky ta jedna chvíle na Hololodi... Nirvánino objetí.

Krásné vzpomínky mu prolétly hlavou a zmizely. Ztratily se pryč!
Nechtěly tu s ním zůstat? Ne, už nesměl otevírat žádné další zatracené dveře! Co kdyby ztratil všechna ostatní data?! Rozhodl se, že všechno už zůstane v bezpečí, zavřené. Pomalu otevřel oči, ale nepohnul se. Měl v plánu takhle zůstat navždy...

+++

„Ale vždyť přece víš, jakej Rimmer je,“ pokrčil Lister rameny. Právě se přehraboval v lepenkové krabici s kabely a hledal ten správný pro jeho úmysl.
„Je to jako tenkrát, když jsme hráli tu počítačovou hru. Jeho mozek se vzbouřil. Nedovolil, aby si přál něco pěknýho. A to věděl, že to není skutečný. Dostalo nás to všechny do problémů. A tohle je podle mě stejná situace. Já myslím, že už jsem všechno opravil. A nikde už není co vylepšit. Problém tudíž není v hardwaru, ale uvnitř. Je to software, je to člověk, je to jeho mysl. Ta včelka je už v pohodě a ukazatel říká, že počet načtených dat se zastavil na devatenácti procentech.“

Propojil herní příslušenství s holografickým pohonem a zdvihl ze stolu helmu.
„Takže si opravdu myslíš, že nám pomůže restartování systému zevnitř? Že by ho to mohlo přivést zpět?“ zatvářil se trochu nejistě. Kochanská se zamračila a mezi jejím obočím se objevila drobná vráska.
„Mělo by to pomoct. Pamatuj si, že se musí načíst zbytek dat, jinak s tím už nic nesvedeš.“
„Dobře,“ přikývl Lister vážně, „půjdu dovnitř. Takže mě poslouchej. Probírali jsme to už tisíckrát. Všechno je nachystaný a seřízený. Nemusíš dělat vůbec nic. Prostě budeš jenom kontrolovat tuhle mašinu, jestli šlape jak má. Pohon je opravenej, všecko je v pohodě. Teď je to jenom mezi mnou a jím.“ Věnoval jí úsměv, jakoby doufal, že mu dodá nějakou naději. Ona jen zamračeně přikývla. Natáhl se pro rukavice a nasadil si helmu.
„Vůbec se mi to nelíbí, Dave,“ promluvila pomalu.
„Nebudu pryč víc než deset minut,“ slíbil. „A neboj, můžu kdykoli ven, stačí jenom tlesknout.“ Znovu se usmál a dal si záležet na tom, aby to vypadalo přesvědčivě. Byl připraven.
„Dobře,“ vydechla konečně a zatlačila elektrody do jeho hlavy tak rychle, že ani nezaregistroval nějaký pohyb.

Propadal se kamsi do prázdna. V obraném gestu máchl rukama a narazil na pevnou překážku. Najednou si uvědomil, že opět stojí na nohou. Pod prsty ucítil něco, co silně připomínalo kovový interiér Červeného Trpaslíka. Snažil se prokouknout tmu. Pohlédl pod sebe a málem vykřikl leknutím. Stál na kovové mřížce a pod ním se v neprostoru třpytily miliony drobných hvězdiček a planet. Nacházel se v úzké chodbě. Po stranách se tyčily vysoké šedé stěny se spoustou stejných dveří a nahoře a dole byl jen vesmír. Zaposlouchal se. Vzduchem se nesl jakýsi podivný šepot a občas i útržky tlumeného rozhovoru. Bylo to jako špatně naladěné rádio. Spousta šumu a chrčení. Ale i přesto měl pocit, jako by jeden z těch hlasů volal jeho jméno. Jako by jej volal z posledních sil, tak moc nešťastně a lítostivě, že se mu z toho dělalo trochu špatně. Tušil, že to vychází z jedněch dveří. Udělal pár kroků a zhluboka se nadechl, když stanul před těmi, jejichž záře byla o něco více intenzivní. Na pažích mu okamžitě naskočila husí kůže.

L-i-s-t-e-r-e...
Lissssstere...
Listere!
Jako ve snách natáhl ruku a už se téměř dotkl kličky...

Přišlo to tak náhle, že si ani neuvědomil, jak se to stalo. Najednou ho něco od těch dveří surově odhodilo a srazilo na zem. Vylekaně zvedl hlavu a vytřeštil oči. Právě stál tváří v tvář muži, kterého neviděl několik dlouhých měsíců a který na něj hleděl s trochu zmateným, ale především se zuřivým výrazem. Držel Listerova zápěstí jako v poutech, a ten byl příliš v šoku na to, aby se z jeho sevření vyvlékl, když ho znovu zvedl do stoje a praštil s ním o zeď.
„Nedotýkej se toho!“ Rimmer napůl zaječel a napůl zavrčel a byl to tak zoufalý zvuk, jaký od něj Lister ještě nikdy neslyšel.
„Rimmere!“ zalapal po dechu a zamrkal. Ten se na něj zamračil a zmatek v jeho očích zesílil, když se jejich pohledy poprvé setkaly.
„Kdo jsi?“ Rimmer vysunul bradu. Hlas se mu třásl a s rukama to nebylo o nic lepší. Byl si jistý, že zná toho muže. Znal jeho hlas a jeho podobu z dat, které předtím prolétly jeho hlavou... Ale co dělal tady? Kdo to přesně byl? A proč se přibližoval k něčemu, co mělo zůstat zavřené, v bezpečí? Proč sahal na tu kliku?
„Rimmere... To jsem přece já, Lister. Pamatuješ? Dave Lister! No tak, já vím, že si to... pamatuješ.“ Očima vyhledal dveře, od kterých ho Rimmer předtím odhodil.
„To je to, co máš za těmi dveřmi? Mohl bych to být já?“
„Ty? Nemám nejmenší představu, o čem to mluvíš!“ Jeho paže se třásly. Teď už si byl jistý, kdo je ten neznámý. Jistě přišel, aby mu ukradl jeho data! Chtěl otevřít všechny dveře a nechat utéct záplavu jeho krásných vzpomínek jako z protržené hráze a jeho tu nechat ležet zlomeného v prázdnu jako na začátku, utápět se v těch ošklivých myšlenkách, ve zklamání.
„Poslouchej mě, Rimmere... Arne, jsem tvůj přítel, dobře? To, co je za těma dveřma, jsou vzpomínky. Na to, kdo seš ty, kdo jsem já... a všechny nejsou špatné, vážně, jenom je musíš pustit ven. Nebudu na ty dveře šahat, slibuju, můžeš to udělat sám.“
„Jenže já nechci!“ Rimmerův hlas přeskočil, když frustrovaně kopnul nohou do zdi. „Nechci si na nic vzpomenout...“ Prožíval pocit rozpolcenosti. Když teď toho muže pustí, možná že...
Lister ho pozorně sledoval, stále uvězněný v jeho sevření. Rimmerovy oči byly vlhké, jeho nos sebou cukal a dolní ret se mu třásl. V hlavě se mu vybavila vzpomínka, kdy se kdysi dávno s Kris, svou Kris, díval na dokumentární film o králících. Králíci byli kořist. Neustále očekávali útok a museli se mít na pozoru před lovci a predátory. Při nejmenším náznaku nebezpečí se jejich drobné srdíčko rozbušilo tak rychle, až je to mohlo téměř zabít. Hlavou mu prolétla prchavá myšlenka, že by se to mohlo stát i Rimmerovi. Rychle ji zapudil a vyčaroval ten nejněžnější pohled, na který se zmohl.
„Nebudu na to sahat, slibuju. Nebudu dělat nic. Ani ty nemusíš nic dělat. Dělej si co chceš, jenom mě už pusť, dobře?“
„Dobře, ale varuju tě, milladio, jeden falešný pohyb a-“
„Už jsem ti říkal, že jsem tvůj přítel. Jsem tvůj nejlepší přítel. A všechno, co v týhle chvíli máš, zatraceně!“ Rimmer přikývl a konečně pustil jeho ruce. Lister si třel zápěstí a na tváři se mu objevil úšklebek, když si všiml, že on dělá to stejné se svými prsty.
„Takže příměří?“
„Příměří,“ souhlasil Rimmer.
„Prosím tě, věř mi,“ zkusil to Lister znovu. „Tvý vzpomínky jsou zamčený za těma dveřma. Musíš je dostat ven, já ti vážně nelžu. No, možná je tam pár hnusnejch věcí, ale ne všechno je špatný, přísahám! Ale nezbývá už moc času. Potřebuju s tebou mluvit, a to nemůžu, když si nic nepamatuješ. Potřebuju, aby ses vrátil! Potřebuju, aby sis vzpomněl!“
Něco v jeho hlase vzbudilo hluboko uvnitř Rimmera jakýsi pocit. Zapřemýšlel. Ten muž měl pravdu. Když předtím otevřel dveře, ne všechny vzpomínky byly špatné. A ty krásné byly dokonce úžasné! A možná, že i tyto by mohly být...

+++

Kochanská se zajíkla, když sebou Listerovo tělo podruhé velmi ošklivě zaškubalo. Schovala ruce za záda a ze všech sil odolávala pokušení, sundat mu tu helmu. Nervózně pohlédla na světelnou včelku, která byla stále tichá a nehybná...
Věděla, že ještě musí počkat a dát jim šanci. Nebyla si už však tak jistá, jak dlouho to Lister vydrží...

>>další