2. Jiskření

Pro všechny romantiky a fluffy-lavry a pro všechny, co se jim líbí písnička "I bet you look good on the dancefloor" ve funky verzi.
Děkuji Bran za betaread!


Jiskření. Tak podivně světélkující a mrazící. Bylo všude. Vpravo, vlevo, nahoře i dole. Ačkoliv on nevěděl, kde je nějaké dole. Kde je vlastně je. Co je zač. Cítil, že pravda je někde nadosah, stačilo jen... Ne, byla příliš neuchopitelná – jako řídký kouř. Vysmívala se mu. Jiskry začaly vydávat bzučivé zvuky a ty byly tak mučivé, že si dokázaly prorazit cestu do jeho mysli. Bylo to jako ostré bílé světlo uprostřed temnoty. A on byl oslepen. Přebýval někde uprostřed toho statického náboje a pořád netušil.

A potom bylo znovu ticho. Temnota se vrátila v plné síle a po bzučení nebylo ani památky. Znovu se propadl do totálního chaosu. Černoty. Nicoty.

Jiskření podle všeho přicházelo ve vlnách a tentokrát bylo o něco silnější než předtím. A jiné. Bylo tak nějak hmatatelnější; cítil, že světlo je už někde hodně blízko, ale nedokázal si uvědomit, jak si to vlastně uvědomil. Nedokázal znovu navázat kontakt se svým vědomím. Tentokrát se ty zářivé jiskry přikradly až k němu, vstoupily do něj, aniž by věděl, co to znamená on. Bolelo to. Bolelo to někde... a nikde. Potom spatřil paprsek. Zářivě bílý a elegantně útlý se k němu blížil seshora jako napřažené kopí. Co se to dělo? Ještě před chvílí tu byla temnota a ten klid a teď... Řítilo se to na něj a on nevěděl, co to je.

Zvedl ruce v obraném gestu. Ruce! Ano, měl ruce, měl svou formu... on byl on! A také měl jméno. Jméno... Jeho jméno bylo Arnold, zcela jistě ano... a... A také tu byla další spousta věcí, na kterou se nějak nemohl upamatovat. Proud přicházejících informací byl tak silný, že mu tříštil mysl na bezvýznamné střípky. Bylo to daleko horší, než dlít v nicotě. Divoce mrkal očima a snažil se třást hlavou tak mocně, aby to konečně ustalo. Neustalo. Proud byl čím dál silnější a Arnold čím dál slabší. Zasténal bolestí pod přílivem jednoho z dat. Ta věc byla bolestivá. Mnohem víc, než ostatní vzpomínky. Nemohl ji absorbovat, chtěl ji ukrýt. Někam daleko od sebe. Pryč. Ona si však provrtala cestu. Jako ve snu viděl svou nohu, jak prokopává dveře. A viděl svoje prsty třást se od strachu na kohoutku zbraně...

Replikant sklonil hlavu a ústa, pokud by se to tak dalo nazvat, se mu zkroutila do arogantního úsměvu.
„Věděl jsem, že přijdeš, Eso...“ A potom radiace zaútočila na jeho světelné tělo. Snažil se bojovat. Toužil vykřiknout... ale jeho včelka už víc nefungovala. Byl konec.

„Ne, tuhle ne!“ zvolal do ticha a znovu divoce zavrtěl hlavou. „Tuhle vzpomínku nechci!“ Schoulil se do klubíčka a položil si čelo na kolena. Do jeho mysli proudily nové a nové vzpomínky. Bylo to, jako by někdo otevíral všechny jeho staré jizvy a trýznil ho...
„Listere...“ dostal ze sebe jediné jméno, které si kromě svého pamatoval.
Jméno, které mu připadalo důvěrně známé. Vzpomínal si, že tohle byla jeho poslední myšlenka před tím, než uslyšel replikantův klokotavý smích.
„Listere...“
A to slovo mu pomáhalo. Nějak dokázalo slepit jeho zakutálené vzpomínky zase dohromady.
„Listere...“
Dokázalo je tak i udržet. Zaměřil se na něj a snažil se nemyslet na všechny ty bolestivé věci, které si prorážely cestu do jeho hlavy. A pak ten jasně bílý paprsek začal slábnout. A slábl čím dál víc. Nit vzpomínek se pomalu vytrácela a Arnoldovi došlo, že zapomněl, čeho se vlastně tak mučivě držel... A potom... byla zase tma.

„Ne!“ zasyčel Lister a v záchvatu beznaděje praštil hlavou o desku stolu. „Ne znovu, ne zrovna teď!“ Rozzuřeně bouchl pěstí do klávesnice, která byla připojená k pohonu na tvrdé světlo. Na spáncích se mu držely drobné kapičky potu a oči měl celé zarudlé od nedostatku spánku. Složil hlavu do dlaní a zhluboka dýchal.
„Už jsem byl tak blízko... zatraceně blízko... tohle mi nedělej, ty bastarde,“ zašeptal.
Ale nikdo mu neodpověděl.

+++

„Pane Listere?“
Lister držel obě ruce ve vzduchu. V levé třímal pinzetu, která patřila do Kochanské manikúrní výbavy. V ní svíral obvodový čip, sotva větší než centimetr. V pravé pevně držel pájku s miniaturní špičkou. Pomalu se nadechl a vydechl. Pak začal čip opatrně vkládat do světelné včelky. Přál si, aby neměl v prstech takový třas a mohl tuhle práci dokončit bez obtíží. Po čele mu stékaly kapky potu a špička jazyka mu soustředěním vylezla z úst.
„Tak pane Listere! Slyšíte mě vůbec? Musíte sníst svůj oběd, ohříval jsem ho už dvakrát!“
„Za minutku, Krytone.“ Lister vydechl a v téže chvíli si uvědomil, že předtím vlastně žádný kyslík do plic nenabral. „Nejdřív tu musím něco dodělat.“
Android mu věnoval utrápený pohled a postavil „co-Kosmik-dal na kari“ přímo před Listera. Navzdory tomu, že obsah talíře nevypadal dvakrát lákavě, v jeho žaludku zakručel celý akord žbluňkavých zvuků. Položil pájku a pokrčil rameny.
„Tuším, že už tu nad tím vážně sedím hodně dlouho,“ připustil nejistě a zvedl vidličku.
„Ano pane, jsou to už celé dva měsíce, co jsme nejedli celá posádka hezky u stolu,“ poznamenal Kryton mrzutě. „Ne, pane, tohle tam nepatří!“ rychle odstranil pár šroubků z Listerovy vidličky.
„No, já osobně už jsem vážně unavenej z tohohle všeho,“ ozval se Kocour, sedící namáčknutý v rohu místnosti. Žalostně zíral do svého talíře a nimral se v kouscích čehosi neidentifikovatelného, co plavalo v žluté zálivce. „Kdy už to sakra konečně vzdáš? Já myslel, že jsi ho nenáviděl. Tohle nebude nikdy fungovat – a pokud nějakým zázrakem ano, budeš toho litovat po deseti minutách, co se to zapne,“ ukázal prstem na včelku, ležící na stole.
„Ale vždyť víš, že to není pravda, že jsem ho nenáviděl, ne doopravdy,“ Lister zavrtěl hlavou. „Možná někdy předtím – před tou nehodou. Ale on se změnil...“

Kocour se ušklíbl. „Jednou magor, navždy magor. Jenom tu oblbuješ sám sebe, brácho. Je ti ho líto, takže zapomínáš na všechny ty hnusný věci, co dělal. To, jak se pořád obviňuješ, ti zatemňuje mozek – prostě to už nech být.“
„To není jenom o té vině, jasný?“ Lister se podíval kamsi stranou. „Je to víc než to. Prostě potřebuju, aby se vrátil. Dokážeš to pochopit?“
„Můžu to zkusit, ale budeš muset použít donucovací prostředky.“
„Nerad to říkám, pane, ale on má nejspíš pravdu. To všechno jsou jenom plané naděje, které do vás zasela slečna Kochanská! To, v co doufáte, se nikdy nemůže povést, šance jsou takřka nulové!“ vložil se do toho android.
„Stejně to zkusím, Krytone. Nejde o to, jaký mám vlastně naděje... hlavně že tu nějaká je. Je to o oddanosti. O lásce. Nemůžu to prostě jenom vzdát, když už jsem tak blízko.“

Odstrčil talíř s nedojedeným obědem a přitáhl si k sobě kupu papírů s návody.
Kocour se znovu zašklebil. „Nemluv o takových věcech při jídle. Láska?! Stává se z tebe úplnej vesmírnej blázen!“ Kryton vypadal rozpolceně. Napůl souhlasil s Kocourovým názorem, ale zároveň se chtěl za pana Listera postavit. Zamyšleně bubnoval prsty o desku stolu.
„I když moje vzdělání v oboru lidských vztahů není nijak valné, vím, že Shakespeare jednou napsal: ‚Láska je slepá‘. Možná pan Lister jenom trpí dočasným zatemněním mysli. Můžu vás však ujistit, že není vesmírný blázen v tom pravém slova smyslu.“
„Slepá?“ Kocour vyvalil oči a nedůvěřivě na oba pohlédl. „Potřeboval bys taky ohluchnout – však ono se říká: ‚Sejde z očí, sejde z mysli‘, ne? To by pro tebe bylo ostatně nejlepší.“

Lister vzhlédl od návodu a povzdechl si.
„Já myslím, že když se říká, že je láska slepá, je to jenom půlka pravdy. Postupně zjistíte, že ty malý věci, který toho druhýho dělaly otravným až k zbláznění, jsou vlastně roztomilý. To, že se na ně díváte, nebo je posloucháte, z vás udělá část toho člověka. A to je to spojení, které je potom nejdůležitější. Nebo možná milujete někoho tolik, že jeho chyby jednoduše přehlížíte. Nejste slepí – jenom pochopíte to, že jakkoliv jsou ty maličkosti otravný, jsou důležitý. Takže pravda je, Krytone, že láska nás nedělá slepými. Pomáhá nám vidět. Pomáhá nám vidět to krásný, co se schovává za chybama. A taky ti to pomůže pochopit celou osobnost. Její minulost, a taky to, jak se chová... Už mi rozumíš?“ Lister se na něj zadíval s neidentifikovatelnou prosbou v očích.

„M- Myslím, že ano, pane,“ zamumlal Kryton v odpověď sotva srozumitelně. „Musím... eeh... jít připravit oběd pro slečnu Kochanskou,“ vymáčkl ze sebe a rychle se zvedl. Lister pozoroval, jak míří z místnosti podezřele ve spěchu. Otočil se na Kocoura, ale jeho židle byla prázdná. Toliko ke svěřování přátelům...

Vrátil se zpět k práci. Znovu uvedl do chodu laptop a pokoušel se navázat spojení s pohonem na tvrdé světlo. Bříšky prstů se jemně dotýkal světelné včelky, očekávaje nějaký impuls. Usmál se, když ucítil konejšivé zabzučení.
„Hej ty tam,“ promluvil něžně, „Už to skoro máme. Věř mi. Budeš zase v pohodě. Jenom ještě vydrž, dobře?“ Uvědomoval si, že ke včelce mluví den ode dne častěji. Něco v něm začínalo věřit tomu, že ho ta věc nějak slyší a že něco uvnitř dokáže předat zprávu muži, který na ni čekal hluboko v jejích útrobách.

>>další