10. Seznam

Lister opatrně vešel do kajuty, kterou teď měli mít s Rimmerem dohromady a zjistil, že ten druhý už tu je. Ležel na dolní posteli a zrovna se chystal otevřít jednu ze svých nesmyslných knih. Pomalu zvedl hlavu a změřil si Listera pohledem, který se nedal rozluštit. Potom knihu odložil, přitáhl si kolena až k bradě a opřel se o stěnu. Vypadal tak zmateně a zároveň napjatě... přesně tak, jak se Lister v tuto chvíli cítil.

„Můžu si sednout?“ zeptal se a dal si záležet, aby zněl jeho hlas co nejněžněji. Rimmer jednoduše přikývl, ale jinak se ani nepohnul. Lister se tedy posadil vedle něj a lačně se zadíval na jeho vlasy. Na jeho ústa, která se trochu chvěla. Na jeho oči... O tom všem snil celé měsíce. Konečně měl tohle všechno na dosah ruky a nemohl to získat? Tohle bylo ubíjející. Polkl a přinutil se promluvit.
„Podívej... nelhal jsem ti, však víš. Všechno, co jsem ti řek, jsem myslel naprosto vážně,“ začal nervózně. „Možná jsem ti dřív proved pár ošklivejch věcí, ale... změnil jsem se. Musel sis toho přece všimnout, ne? Nemáš žádnej důvod, abys mi nevěřil, Arne. Přísahám, že tě...“ Něco uvnitř Listerovi říkalo, že tenhle rozhovor už bude rozhodující. Že pokud teď řekne něco špatně, bude se to počítat. A rozhodně to už nevrátí zpátky. Rimmer ale jeho monolog přerušil.

„Já vím.“ A právě proto je to pro mě tak těžké.
Nedíval se mu do očí. Vlastně to vypadalo, že se nedívá vůbec nikam. Jako by byl jen nějaká idiotská mluvící socha...
„Co? Ty... ty víš... Ty to víš?“ Lister se zmateně zamračil. „Do kosmu...“ Tohle bylo tedy jasné. On to věděl. Rozuměl tomu, ale přesto jej nechtěl. Nechtěl ho... A teď tedy přišel čas na kapitulaci. Lister si moc dobře uvědomoval, že by to teď měl vzdát, pokud si chce zachovat alespoň nějakou důstojnost. Jenže to bylo tak strašně těžké, když tolik toužil po opaku!

„Změnil jsem se,“ vyhrkl zoufale na svoji obranu. „Možná nejsem dokonalej, ale vsadím se, že tě můžu udělat šťastným, když mě sakra necháš.“ Trochu se posunul a položil ruku na Rimmerovo koleno, nespouštěje pohled z jeho očí.

Rimmer dál zůstával ve své kamenné pozici. Co by měl teď říct? Kde by měl začít? Co je přednější? Jistě. Hněv. Ten je prvořadý...
„Já tě chtěl už dávno před tímhle vším,“ promluvil s hořkostí. „A to tak moc, jak moc jsi mě ty nenáviděl. To, co jsem byl, jsi ale odmítal. A potom jsi mě poslal pryč s Esem a teď, když jsem zpět a jsem víc jako on, mě konečně chceš. Je to ono, že?!“ Rimmer rozhodně neplánoval tak dlouhý proslov, všechno to z něj vyletělo samo – poháněno potlačovaným hněvem.
Lister se na něj díval se vzrůstající panikou.
„Rimmere... to... to takhle ale vůbec nebylo... není! Myslel jsem, že ti to pomůže smířit se s tím, že některých věcí prostě v životě nedosáhneš i kdyby ses snažil sebevíc.“ A jistě to tak taky bylo! A hlavně je to to, co teď chceš slyšet...
Rimmer zvedl obočí. nebyl si jistý, čemu by měl věřit.
„Nepamatuju si tu dobu, kdy jsem byl Eso,“ podařilo se mu procedit mezi zuby. „Takže jestli si myslíš, že jsi v mém případě dosáhl nějakého pokroku, tak se šeredně mýlíš. Nic se nezměnilo.“

Lister se nešťastně nadechl. „Vím. A mám taky pocit, že je dobře, že si to nepamatuješ. Zvrhlo se to v totální katastrofu, ne? Neposlal jsem tě pryč, abys mi něco dokazoval. Poslal jsem tě pryč, abys to dokázal sobě. Mně stačí, že vím, že jsi byl Eso a dělal stejné věci-“
„Já nejsem Eso!“ vykřikl Rimmer a sevřel pěsti tak silně, až jeho počítačem vytvořené klouby zbělely. Lister se na ně fascinovaně díval. Jako by sám cítil ten tlak a bolest...

„Přestaň ze mě dělat něco, co nejsem!“ pokračoval Rimmer. „Ano, jistě, dokázal jsi to, Listy, máš mě tu zpět. Jenže je to jenom „Arnold skopová hlava Rimmer“, kdo sedí na téhle posteli, a ty s tím teď budeš muset žít!“

„Rimmere... co jsem ti to, do kosmu, udělal?!“ Věnoval mu ten nejlaskavější pohled, kterého byl v tu chvíli schopen a palcem pohladil jeho chvějící se koleno.
„Nikdy jsem místo tebe nechtěl žádnýho Esa. Chtěl jsem jenom, aby tě Eso udělal silnějším. Mýho Rimmera.“ Skousl svůj spodní ret, jak se snažil zabránit úsměvu. „A jistě že s tím budu moct žít, blázne. Je to totiž přesně to, co jsem chtěl.“
Kdybych tu větu zopakoval desettisíckrát, mohlo by tě to přesvědčit?
Rimmer na něj tvrdě pohlédl a Lister na okamžik zapochyboval, jestli hologramy nemají nějakou schopnost, vidět skrz tělo až na duši. Napjatě očekával jeho slova, jako by to měl být verdikt soudu.

„...Dobře.“ Rimmer po dlouhé odmlce konečně promluvil. „Jenže to z toho nedělá... správnou věc.“ Lister se nechápavě zamračil.
„A co?“ Předem se připravil na další z těch rimmerovských proslovů, díky kterému dostane celá debata „úžasný“ racionální rozměr.
„Takže zaprvé,“ Rimmerovi se konečně podařilo setřást Listerovu ruku ze své nohy, „je tu Kochanská.“
„Na palubě je žena, Listere. Živá – lidská – osoba – ženského – pohlaví,“ pronesl pomalu s nádechem chladu v hlase. Lister převrátil oči. Nějak podvědomě tušil, že se tomuhle znovu nevyhnou.
„Myslel jsem, že ohledně Kris už jsme si to vyjasnili,“ upozornil ho klidně.
Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. Jako by se Rimmer pokoušel vyslovit něco, co se nemohlo dostat přes jeho rty.

„Nemůžeš zachránit lidskou rasu s mrtvým mužem.“ Hořkost v jeho hlase jako by se zdvojnásobila.
„Možná ne,“ připustil Lister, „ale jsou jiné způsoby, však víš... nemusím ti přece připomínat, jak jsem byl zplozenej já. Technologie nemá moc hranic a nikdy dopředu nevíš, co se stane. Co objevíme. Koukni, já hraju se srdcem na dlani. Tohle je to, co chci... a myslel jsem, že je to možná to, co chceš aji ty,“ dodal podmračeně.

„Takže žádná farma na Fiji?“ zeptal se tiše Rimmer.
„No... jasně. Jestli to vyjde, tak určitě. Teda jestli se nám povede najít Zemi.“ Lister pokrčil rameny. „Ale chci, abys šel se mnou.“
Na co to, sakra, čekal? Měl mu to snad, do kosmu, dát písemně?!
Rimmer uhnul pohledem. Možná to bylo tím světlem, ale Listerovi se zdálo, že jeho uši dostaly červený nádech.
„A tobě to nezní... divně? Jako špatná... věc?“
„Je to za celý tři miliony let jediná věc, o které vím, že je vážně správná,“ ujistil ho pevně Lister.
„Ale víš jak to myslím. Tam u nás... na Io... měli jména pro lidi jako... jako my,“ dostal ze sebe ztěžka. „Říkalo se, že jenom... úchylové a kriminálníci dělají... tyhle věci.“
Lister se zděsil, když si uvědomil, že hologram tak tak zadržuje slzy.
„Rimmere... My ale nejsme na Io. Jsme přece osvícení lidi třiadvacátýho století, jasný? Neděláš nic špatnýho.“
„Je to jen...“ Rimmer přemýšlel, jak by se dalo shrnout myšlení upjatých obyvatel měsíce Io. Proč Listerovi na takových věcech nezáleželo? Lister znovu obrátil oči v sloup.
„Cože? Mluvíš o tom, že všichni obyvatelé Io byli náboženští extremisti, Rimmere. Já myslel, že tys nebyl jeden z nich. Žes to tam nenáviděl. Rozhoduješ svou budoucnost podle něčeho, co vymysleli nějací fanatici v místě, které už navíc ani neexistuje?“
„Ne. Jenom mám pocit, že...“ Že se před něčím schovávám. „...Že jsem částí Io. Patřil jsem tam. I když jen formálně. Že kdybych se byl narodil jako někdo jiný...“

Špatné pohlaví. Špatná rodina. Špatné školy... On nikdy nebyl jako ti ostatní. Nikdy ne zcela. Navíc teď – když by si zvolil Listera jako svého partnera... Lister by se stal symbolem všeho toho, co na něm bylo špatně. Kdyby se tohle dozvěděli na Io... Nikdo by nevyslovil jeho jméno. Dělali by, jako by snad ani nikdy neexistoval. Byl by pro ně vzduch. Člověk, co se tu narodil jen omylem.

„Je vážně tak strašný, žes našel někoho, kdo ti konečně řekne, že to tak není? Že ti idioti z Io nemůžou vědět, co je pro tebe nejlepší?“
Rimmer stále vypadal nejistě. Lister se natáhl pro jeho ruku a jemně pohladil její hřbet. „Všichni na týhle palubě ví, co pro mě znamenáš, Arne. Jsme tu jen my, tak proč prostě nemůžem bejt šťastní? Nebo si nezasloužíš bejt v životě šťastenej? Po tom všem?!“ Lister se stále ovládal a snažil se být trpělivý. Bylo to však zatraceně těžké. On se tolik snažil a Rimmer s lehkostí vyvracel jeho argumenty, ačkoliv oba moc dobře věděli, že něco v něm touží přijmout to, co říká.

Listerovým záměrem bylo nahlodat tuhle tvrdou skořápku, až nakonec jeho obrana úplně podlehne.

„Napsal jsem si seznam,“ zamumal Rimmer zničehonic. „Ještě na Trpaslíkovi. Všechny důvody pro to, proč bych tohle neměl dělat.“ Tohle bylo opravdu trapné. Nikdy si nemyslel, že by o seznamu mohl komukoliv říct. Jeho účel byl připomínat mu všechna pravidla, kterými by se měl řídit, jestli chtěl být správným synem svým rodičům. Nebo se mu alespoň na píď přiblížit.

„Děláš si ze mě srandu,“ Lister se ušklíbl. „Nemůžeš přece žít svůj život, jako bys byl robot. Jako by všechno co uděláš, byly jenom impulsy nějaký zatracený elektriky! Nemůžeš všechno naplánovat. Nemůžeš si vytvořit strategii pro věc, jako je láska. Možná ti to nikdy nikdo neřek, ale teď ti to říkám já.“ Lister už začínal věřit, že to byla spíš jeho strategie, která právě žalostně selhávala. Pomalu mu začínala docházet trpělivost, ale přesto věděl, že se nesmí unáhlit. Rimmer musel na spoustu věcí přijít sám. Musel vyhrát sám nad sebou.

Rimmer přikývl. Ztrácel se. Do kosmu, jak moc by se chtěl ztratit úplně! Ze všech sil se snažil podlehnout Listerovým přesvědčovacím schopnostem, ale bylo to, jako by kdesi uvnitř něj žila nějaká jeho součást, která se z posledních sil zoufale bránila...

„Vážně ti tohle přijde jako něco špatnýho?“ zeptal se tiše Lister a Rimmer si překvapeně uvědomil, že má jeho ruku na své tváři. Listerův dotyk byl nekonečně jemný. Zlehka zavrtěl hlavou v odpověď. Jako by se to něco v něm konečně vzdalo. Neuhnul, když se Lister naklonil, aby ho políbil. Toho zachvátil pocit vítězství, když se Rimmer konečně podvolil a uvolnil se.

Instinktivně si přitáhl Listera k sobě blíž a nějak... mu to nepřišlo nepřirozené. Popravdě... jen málo věcí, které ve svém životě zažil, mu připadaly přirozenější než tohle. Pevně zavřel oči. Tak jako posledně ho zachvátily nezvané myšlenky, které rychle prolétly jeho myslí.

„Myslím... že Eso tohle dělal,“ vydechl, když se konečně oddělili.
„Myslíš tím, že ty jsi to dělal, když jsi byl Eso,“ upřesnil to Lister a trochu se zamračil. „Takže kdo byl ten šťastnej?“ Rimmer po něm hodil podivným pohledem.
„Jsem si naprosto jistý, žes to byl ty.“
Lister se usmál a přitiskl se k němu co nejblíž to bylo možné. „Šťastnej to bohémskej budižkničemu.“
„Zajímavá volba slov.“ Rimmer pozvedl obočí.
„Mohl bys laskavě přestat všechno rozebírat?!“ Lister se uličnicky zašklebil.
„Takže teď už ti to... ehm... přijde v pořádku? Je to dobré?“ Tvářil se skepticky. Jako by stále nemohl uvěřit svému štěstí.

Rimmer krátce zauvažoval. Už tohle přece dělal, ne? Nemělo smysl vracet se zpět, rozhodl se, řízen náhle nebezpečně vzrůstající touhou po muži jenž stál před ním.
„Arne?“
Rimmer strnule přikývl.
Listerova tvář se rozzářila jako nikdy předtím. Opřel hlavu o Rimmerovo rameno a zhluboka se nadechl. Přesunul své rty těsně k jeho uchu. „Neboj. Nebudem dělat nic, co nechceš.“

Rimmer se zachvěl, když ho ta slova polechtala na kůži. Zrovna teď byl jako v transu. Jako by Lister na jeho těle našel nějaký bod, který ho přiváděl až na hranici šílenství. Uvědomil si, že je bolestivě vzrušený a byl si zcela jistý, že by chtěl cokoliv, do kosmu, cokoliv, co by jen Listera napadlo, že by mohli dělat. Přitáhl si Listera blíž a na chvíli znovu nejistě zauvažoval. Trvalo to jen okamžik, než mu chtivě pohlédl do očí a sáhl po zapínání jeho kombinézy...

Vzápětí ho překvapil hlasitý zvuk a celá loď se nebezpečně zakymácela.
„Co to bylo?“ Lister zpoza jeho ramene zazíral na dveře.
„Nějaké trosky, nebo něco...“ odpověděl Rimmer lhostejně, znovu zcela zaměstnán rozepínáním knoflíků.
„Správně,“ přisvědčil Lister a jedním prudkým pohybem se postaral o poslední tři.
Další hlasitý zvuk proletěl zdmi lodi. A tentokrát následoval prudký náraz, který je oba odhodil na podlahu. Lister zaklel. „Tohle nevypadá, že to byla jen trocha smetí, že ne?“ zklamaně naklonil hlavu na stranu, protože Rimmer už byl na nohou. Do kelu s ním! Do kelu s tímhle vším! Už byl tak blízko!

„Modrý poplach,“ prohlásil Rimmer, snažící se získat jeho pozornost.

Lister zamrkal. Cokoliv tam venku bylo, mohlo se to těšit na opravdu bolestivý výprask, který zařídí on sám osobně.


***
Chtěla bych moc poděkovat Branwen za to, že snáší moje všetečné dotazy, češtinářské ořechy :P a především za skvělý betaread:).
>>další