1. Radiace

Eso Rimmer tiše našlapoval a v ruce tiskl zbraň. Ostražitě se rozhlížel kolem sebe při každém kroku. To sice poněkud zpomalovalo celou akci, ale alespoň si mohl být jistý, že ho v každé vteřině nesmete z povrchu lodi pološílený replikant. Jeho cílem byly žluté dveře z kovu na konci chodby. Všude okolo bylo plno výstražných cedulí s červeným rámečkem, avšak on si jich už dávno přestal všímat.

Věděl, že tohle je sebevražedná mise. Že se odsud nejspíš živý nedostane, což byla, s ohledem na jeho „minulou existenci“, poněkud šílená myšlenka. Jenže od toho byl Eso. Všechny jeho mise byly sebevražedné a všechny jeho myšlenky bohužel měly být šílené. A právě díky tomu, jak se do akcí vrhal po hlavě, ho svět miloval. A ten svět se nesměl nikdy dozvědět, že se hluboko v té hrdě vztyčené blonďaté hlavě krčí ustrašený Arnold Rimmer, který by se nejradši vrátil zpět na Kosmika ke svým čtyřem knoflíkům.

Byly to už týdny, co opustil svou starou posádku a vydal se v šlépějích Esa Rimmera. A s každým dnem se mu zdálo, jako by se víc a víc vzdaloval svému vlastnímu já. Pomalu se stával tím mužem v nablýskané kombinéze a všechno, co dělával, mu náhle připadalo cizí. Jako by to za něj dělal někdo jiný.

Nicméně starý Rimmer tu pořád ještě byl. Všechny jeho vzpomínky, všechno co kdy prožil. A byla to právě jeho minulost, která ho odlišovala od těch ostatních Rimmerů. A on doufal, že jednoho dne by se mohl vrátit ke své staré partě. Ke Kocourovi, jehož přítomnost ho vždycky napůl znechucovala, ale pokaždé dokázala naladit trochu optimismu; ke Krytonovi, té titanové palici, která vždycky věděla všechno nejlíp... no a především k Listerovi. K tomu Listerovi, který měl všechno na svědomí. Jeho smrt, jeho život, jeho vztek...ale i jeho smích a hluboký klid někde uvnitř, když byl on a jeho stupidní obličej nablízku.

Jen dokončím tohle, slíbil si v duchu. A potom je začnu hledat.

Kopnutím rozrazil dveře a opatrně nakoukl dovnitř. A potom zkameněl na místě. Jeho oči oslnil ostře zelený záblesk. A to světlo bolelo. Jako by někdo rval jeho tělo na kusy. Vnímal tu bolest každičkou částí své mysli. Ani neslyšel, jestli křičí. Ústa měl křečovitě otevřená a v krku spalující sucho. Ta bolest trvala dlouho. Nesnesitelně. Oněměl, ohluchl, oslepl. A potom zcela ochabl. Nezbylo z něj nic než zčernalá doutnající včelka na podlaze a taky poslední Rimmerova myšlenka vznášející se v prázdnu:
„Listere...“
***

„Pane Listere, už po milionté vám říkám, je to zbytečné! Ten pohon je úplně na cucky, nedostanete z něj už vůbec nic.“ Kryton rozpačitě přešlapoval na místě. Už zase nerozuměl těm ztřeštěným lidským pocitům. Tohle na něj bylo moc složité. Jak může pan Lister chtít tak moc zachránit někoho, koho nenávidí?
„Krytone, tohle já nechci slyšet,“ odsekl Lister a podal si ze stolku šroubovák.
„Slyšíš mě? Tohle už nikdy neříkej. Já vím, že to půjde opravit. Takhle přece nemůže skončit. Ne on, ne teď.“
„Ta včelka je spálená, pane Listere. Radiace ji zcela zničila, jen vám říkám pravdu.“
Lister sklopil hlavu a chvíli jen se zavřenýma očima oddychoval.
„Kryťáku... přines mi raději nějaký kari, tohle bude ještě dlouhá noc.“

V holografické simulační kabině stále svítila všechna světla. Dave Lister seděl u stolu, zahalen všemi možnými papíry a návody, kterým absolutně nerozuměl, a zíral do zdi. Jak mohl tu zpropadenou věc uvést do chodu, když ani nechápal, jak funguje? Složil hlavu do dlaní a nabíral další síly. Přečte si to celé znovu a třeba ho něco napadne...
„Pořád jsi ještě tady, Dave?“ ozval se ode dveří ženský hlas. Kochanská potichu vešla dovnitř a sklonila se nad vyčerpaným Listerem. Pohled jí utkvěl na talíři s kuřetem vindaloo, kterého se odpoledne ani nedotkl.
„Nesnědl jsi oběd.“
„Zapomněl jsem,“ pokrčil rameny a znovu se ponořil do jedné z příruček.
„Dave, takhle to dál nejde. Je hrozné pozorovat, jak jsi den ode dne ztrápenější. Nejíš, téměř se nehneš z tohohle místa a dokonce už ani nehraješ na kytaru.“ Snažila se to otočit do vtipu, ale docílila jen jeho dalšího ztrápeného pohledu. Zadívala se na spálenou holo-včelku, kterou Lister svíral v ruce.
„Poslyš, neměl bys mít tu věc pořád u sebe. Byla...vždyť víš... pod vlivem radiace. Takhle se vystavuješ rakovině.“
„To bych si jedině zasloužil,“ zamumlal a stiskl včelku o něco pevněji. „Je to všecko moje chyba, Kris. To já můžu za to, že skončil takhle.“ Kochanská si povzdychla a usadila se ke stolku vedle něj. „Věděl jsem to. Tušil jsem, že ho posílám na smrt... někde hluboko uvnitř. Prostě jsem jenom...“

Jenom jsem chtěl, aby sis dokázal, kdo vlastně seš. Že i přes to, jaká byla tvoje rodina, můžeš být lepším. I přes to, co si o tobě všichni mysleli. Co ty sám sis myslel. Chtěl jsem, aby ses miloval tak moc, jako jsem tě miloval já... což jsem ti nikdy neřekl. To totiž nešlo. Ale dělal jsem všechno pro to, aby sis to uvědomil.

To Lister nahlas neřekl. Byly to jen myšlenky adresované zčernalému kousku kovu v jeho dlani. Obrátil své unavené oči k ženě, která byla tak moc podobná té, kterou kdysi miloval. Ne ta samá. Tahle Kristine Kochanská byla z alternativní dimenze. Nebyla to ona, kdo byl objektem jeho touhy dávno předtím na Červeném Trpaslíku. Ta žena byla mrtvá. A tahle Kochanská, která seděla vedle něj, byla zatraceně chytrá a schopná důstojnice...

„Potřebuju, abys mi pomohla,“ ozval se tiše. „Vůbec nerozumím týhle holografický technologii. Robotiku ještě zvládnu... zapojit pár drátků... Jenže tohle je něco jinýho, navíc pokud se jedná o pohon na tvrdý světlo... jde to úplně mimo mě. Napadlo mě něco, co by mohlo hodně pomoct... takže se snažím vyhledat o tom nějaký informace. Jenže potřebuju tvou pomoc, abych to pochopil.“

Kochanská se zhluboka nadechla, jen aby mohla zase vydechnout, a upřela na něj chápavý pohled.
„Dave, já... Vážně myslíš, že je pořád... tady? Myslím... funkční?“
„Je tady,“ odpověděl Lister pevně, „proto včelka pořád vydává tu radiaci. Možná že není úplně tady, ale někde... poblíž... Je to něco jako holografický kóma. Jsem si jistej. Ten pohon je poškozenej... obsahoval všechny jeho data. Ale já mám jeho disk, takže mu můžeme vrátit vzpomínky.“ Téměř vstal ze židle, jak se mu oči naplnily nadějí a znovu je obrátil k ní. Proti jeho pohledu byla téměř bezradná.
„Dave...“
„Poslouchej, mám už dost těch Krytonovejch řečiček o nenávratně ztracených souborech. Vykašli se na něj, Kris. Musíš mi pomoct. Nemůžu to vzdát. Ne teď a už nikdy ne.“ Lister stiskl včelku tak pevně, až mu zbělely klouby a do paže mu vystřelila ostrá bolet.
„Seš v pohodě, miláčku?“ pohlédl starostlivě do dlaně. Pak chvíli zůstal zticha.
A právě v tom okamžiku Kochanská spatřila záblesk toho muže, kterého ve své dimenzi milovala - Davea. Svého Davea. A tomu odolat nemohla. Nemohla se už dívat, jak se trápí, i když naděje na úspěch byla nulová a to by bylo ještě štěstí. Vedle sebe měla zlomenou bytost, která tak nutně potřebovala pomoct, že ji přinutila téměř neznatelně přikývnout.

Jeho pohled se okamžitě rozzářil.
„Takže mi teda pomůžeš?!“
„Pomůžu ti,“ slíbila po dlouhém odmlčení, „nevzdáme to. Nějak ho dáme zase dohromady. Jenom mi něco slib...“
„Cokoliv chceš,“ odpověděl Lister horlivě.
„Běž se nejdřív vysprchovat. Sedíš tu už celý týden a děsně páchneš.“

>>další