Poslední Kapitola

lak! Je všude kolem mě. Říkejte si co chcete, ale já jsem prostě pod tlakem…“ Žena středního věku s kšticí blond vlasů vyčerpaně visela v židli za psacím stolem ve své pracovně. Venku už byla tma, Mackenzie dávno spala ve své posteli ve vedlejší ložnici. Na oblohu se vyhouplo prvních pár hvězd.
Zhluboka se nadechla a promnula si oči. To přece zvládne. Musí…

Jdu po napjatým laně,
co končí kdesi ve tmě.
Je to se mnou vážný,
jsou to děsná muka…

Popadla propisku. Musí se soustředit. Znovu se ponořila do světa, který od základů sama vytvořila. Do světa plného její fantazie. Čáry. Kouzla. Nepředvídatelné události.
Papír se docela rychle začal zaplňovat jejím drobným a tenkým písmem. Konečně. Poslední linka papíru a příběh měl být celý.

Harry se sehnul pro hůlku a chystal se udělat to, co měl udělat už dávno…

Ne. To není ono. Jsi hloupá, nadávala si v duchu. To přeci není dostatečně… ani nedokázala slovy vyjádřit, co tomu příběhu vlastně chybělo. Sedmou knihu Harryho Pottera už měla téměř hotovou, ale poslední kapitola jí dělala velké problémy.
Nechat Harryho zemřít? Nechat Harryho naživu? Co si vybrat? Nervozita v jejím těle pomalu narůstala. Propiska vypadla z ruky. Popadla papír s poznámkami, zmačkala jej do té nejmenší kuličky jakou svedla a přes celou místnost se s ní strefila do odpadkového koše v rohu u stěny, kolem kterého se válelo spousta stejných papírků.

Potí se mi dlaně,
prosím, bože, veď mě.
Kde je anděl strážný,
kde je jeho ruka?

Bylo jich snad tisíce. O poslední kapitolu se už tolikrát snažila! Tolik probdělých nocí. Tolik vypotřebovaných papírů. Žádná se jí však nezdála dost dobrá, aby s ní ukončila dílo, o které se snažila valnou část svého života. Jo přelétla očima po místnosti. Zdi byly téměř celé polepeny plakáty z filmů s vlastními podpisy Emy, Dana a Ruperta. Čestné místo nad stolem zaujímala nástěnka, na které bylo přišpendleno plno novinových ústřižků s palcovými titulky typu: Stvořitelka známého Harryho Pottera píše poslední sedmý díl. Nebo Spekulace: Rowlingová si neví rady s poslední kapitolou? Propadá depresím? a nechyběly i sázky: Život nebo smrt? Co čeká Harryho Pottera v závěrečném díle celé ságy? Vsaďte si! Kurz je…
Jak proboha mohou sázet na to, jestli její Harry zemře, nebo ne, když ona sama to ještě neví?

Tisíc lesklých očí,
kouká na mě z hloubky.
Tak jak se kouká dítě,
do výkladní skříně.

Vstala od stolu a začala rozčileně rázovat po místnosti. Harrymu Potterovi věnovala spoustu let. Zvykla si na něj. Byl součástí jejího života…a teď to měla skončit? Vždyť díky němu má celé to bohatství. Díky němu má kde žít, na čem spát, kam uložit své děti.
A všechno to mělo skončit pár stránkami papíru? Přece svého Harryho teď nezabije!
Přešla do protějšího rohu pracovny. Sklonila se k podstavci s počítačem, který hučel do večerního ticha svou monotónní melodii. Vzala do ruky myš a do řádku v horní části automaticky naťukala internetovou adresu jedné stránky s Potterovskými fanfictions.
V poslední době to dělala velmi často. Tajně hltala ty příběhy, které vytvořily mladé mozky a bláznivě se smála dětské fantazii. Tolik teorií! Pořád dokola probírané maličkosti, milostné životy jejích hrdinů a nejrůznější možné způsoby smrti.
Mohla by jim to sebrat? Zabít dětem hlavní postavu? Připravit je o zábavu? Ale ona musí! Alespoň se lidé naučí, že i v životě se často musíme s něčím rozloučit. A ona by se teď měla rozloučit se svou knihou. Začít znova.
Znova… Kdo bude slavná Jo Rowlingová bez Harryho Pottera? Už nikdy se neponoří do toho příběhu, který navždy zůstane uzamčený v těch sedmi svazcích a srdcích mladých spisovatelů na internetu?

Hlava se mi točí,
a strach má ostrý zoubky.
A kdosi sundal sítě,
kvůli větší psině.

Znovu zazírala do blikajícího monitoru a zrak jí utkvěl na jedné konkrétní povídce. Ta mladá autorka byla geniální. Napadlo ji to, na co by Jo nepomyslela ani v těch nejdivočejších snech.
Prostě prostřednictvím povídky poslala do toho světa sebe… Ano, geniální… A když to mohla udělat ta dívka, tak proč by to nemohla udělat sama autorka?

S bláznivým úsměvem na rtech vypnula počítač a znovu se přesunula zpět k psacímu stolu, na kterém stále ležela propiska a pár prázdných papírů. Sklonila se nad pracovní plochou a do obličeje se jí svezl pramen vlasů. Ruka tančila po papíře jako šílená baletka. Jo se zlomyslně usmívala a několikrát rozčílením probodla papír…

Harry seděl na lavičce u kašny před bradavickým hradem a smutně zíral na Zapovězený les. V tom se vedle něj zčista jasna objevila jakási žena. Ani sebou netrhl. Za prvé ho už nic nevzrušovalo a za druhé mu to bylo úplně jedno. Pud sebezáchovy úplně zmizel. Vždyť kolem něj všichni umírají. Cedric, Sirius, Brumbál…Bradavice jsou zavřené a celý kouzelnický svět se brání z posledních sil. Ale i tak toporně otočil hlavu a pečlivě si prohlédl nezvanou návštěvnici.
Byla to žena středního věku se světlými vlasy v mudlovském oblečení. Na jejím čele se krabatilo hejno starostlivých vrásek.
„Kdo jste?“ zeptal se a ani nevěděl proč ho to tak zajímá. Žena si jej pozorně měřila od hlavy až k patě. Pak se usmála.
„Jsi úplně stejný, jak jsem si tě představovala, Harry.“ Harrymu bylo vše jasné. Ta žena je zcela jistě z ministerstva a tohle je jen další chabý pokus jej naverbovat pro Brouska. On jí k tomu však nehodlal poskytnou ani tu sebemenší příležitost.
„Já vím, co mi chcete,“ zamračil se.
„Ale nevíš, Harry,“ odpověděla mu s úsměvem.
„Ale jak to?“ odsekl.
„To proto, že já vím, co si myslíš!“
„Ale jak to můžete vědět?“
„To proto, že jsem tě stvořila, vymyslela jsem tě,“ Jo Rowlingová pohlédla Harrymu Potterovi do smaragdově zelených očí.
„Co to plácáte?“ ohradil se dotčeně.
„Jsi jen knižní postava. Hlavní, abych byla přesná. Jsem mudlovská spisovatelka a ty žiješ jen v knize. Vím, že je to pro tebe těžké, ale neexistuješ.“
To už to sedmnáctiletý chlapec s nachovou jizvou na čele nevydržel a rozesmál se.
„A to vám mám jako věřit?“
„Vím o tobě všechno, Harry, klidně se ptej.“
„Víte, paní, v tomhle všivým světě není nikdo, kdo by o mně něco nevěděl. A je i dokonce pár lidí, kteří mě znají víc, než já sám.“

„Hermiona Grangerová a Ron Weasley, ale, Harry, já jsem taky jedna z nich.“ Jo se posadila vedle Harryho na lavičku a zhluboka se nadechla…

Srdce sebou háže,
jako zajíc v pytli.
Kdo si o něj řekne,
kdo z vás si je koupí?

Znovu se zadíval na tu ženu. Pochyboval o jejím duševním stavu, ale to co řekla… Opravdu o něm věděla vše. Ale jak to mohla zjistit? Leda, že by to, co tvrdila byla pravda. Pak by se vše zhroutilo. Nebyl by žádný Harry Potter. Všechno by spadlo jako domeček z karet.
Ale možná, že by to tak bylo lepší. Nebyli by žádní mrtví, nebyl by Harry Potter, nebyl by Voldemort a ani žádná věštba…
Z jeho myšlenek ho znovu vytrhla ta žena. Nadechla se totiž po druhé a začala mu vyprávět o svém životě.
Mluvila o nezdaru najít práci. O chudobě. O smrti své matky, která ji inspirovala k smrti jeho rodičů. O tom, jak začala psát svou životní knihu. On jen naslouchal všemu, co říkala. Dozvěděl se i vše o fanfiction, což mu připadalo opravdu zajímavé (když pominul tu část o slashi a Dracu Malfoyovi). Dozvěděl se o šesti knihách a poslední kapitole sedmého svazku, která v tuto chvíli ležela rozepsaná na Joině stole. Také o konci, který byl stále ve hvězdách.

„Tak co by sis přál?“ zeptala se ho zcela otevřeně.
„Co, co, co?“ vykoktal zmateně. To by bylo poprvé v jeho životě, co by o něm měl rozhodovat sám. Ale tohle rozhodování…život, nebo smrt? O tom by rozhodovat neměl! Ale vlastně proč ne? Je to přeci jenom jeho život!
„Přál bych si zemřít,“ řekl do ticha.
„Ale Harry, to by bylo moc jednoduché,“ vzdychla ona.
„Opustit přátelé, všechny starosti hodit za hlavu…“ tvářila se velmi ustaraně a Harrymu přišlo, že jí na něm záleží.
„Chtěla jste přece slyšet můj názor…“
„Já vím, já vím,“ přikývla nervózně, „asi jsem se do toho zamotala, tenhle tvůj příběh mě zcela pohltil.“ Vzdychla. Znovu. A zase. „Ale já tě nemůžu zabít, prostě nemůžu, nemůžu, nemůžu! Ale zároveň tě ani nemůžu nechat na živu.“ Harry polkl na prázdno. Jaký osud by ho tedy čekal? Bez konce. Bez poslední kapitoly. Přemýšlel o své budoucnosti, zatímco v hlavě jeho společnice zuřil boj:
Co mám dělat? Nemůžu ho zabít, ale přitom musím! A pak ji to napadlo. Když zemřu já, nebude už muset zemřít nikdo jiný.

Záblesk zeleného světla a propiska se skutálela ze stolu…

Jo Rowlingovou našli ráno mrtvou na podlaze. Bez známek násilí. Zůstala po ní jen ta poslední kapitola. Hotová.

„Tak dej ji sem, Harry. Dej mi tu hůlku!“
„Ne, to nesmíte!“ bránil se černovlasý chlapec ze všech sil. Žena však znala dobře jeho slabiny a hůlku mu za chvíli vykroutila z pevně sevřené ruky.
„Avada kedavra!“

…za dvě něžné paže,
které by mě chytly,
až noha se mi smekne,
a dav se rozestoupí.