Není jen jedna rodina

Angela Montenegrová se jako každé ráno chystala do Jeffersonova institutu. Vyšla z bytu a z kabelky vylovila klíče. Přepadl ji zvláštní pocit. Cítila, jako by ji někdo sledoval. Pro jistotu se rozhlédla na všechny strany. Nikde nic neviděla. Pokrčila tedy rameny, zamkla a vrátila klíče zpět. Potom začala sestupovat po schodech. Když seskočila na poslední odpočívadlo a chystala se zatáhnout za vchodové dveře, uslyšela za sebou pohyb.
Otočila se. Chtěla zakřičet, ale už to nestihla. Osoba v černé kukle ji vzala něčím po hlavě. Angela se skácela na zem. Neznámý pachatel se rozhlédl a potom ji popadl. Zmizel s ní zadním východem.

***

„Kůstko, máme případ!“ Booth čekal na doktorku Brennanovou před jejím domem. Šéf mu brzy ráno volal, že se v parku našla velmi podivná mrtvola. Temperance vyběhla z domu a nasedla k Boothovi do auta. Dojeli na místo činu. Brennanová si navlékla rukavice a opatrně se přiblížila k tělu. To, co spatřila ji nijak zvlášť neudivilo. Pro obyčejného člověka by to byla obzvláště nechutná podívaná. Ale ona byla soudní antropoložka. Tyto případy byly na jejím denním pořádku. Tělo leželo v hustém keři, takže se tam s Boothem museli trochu prodírat. Temperance si přidržela nejbližší větve, aby si mohla místo lépe prohlédnout. Tělo již bylo ve značném stádiu rozkladu. Kůstka si všimla, že na horních končetinách jsou zjevné stopy po týrání. Staré zlomeniny, pohmožděniny, malé zářezy do povrchu kosti.
„Teda to je ale nechutný,“ poznamenal s úšklebkem Booth.
„Žena,“ poznamenala Temperance ignorujíce svého partnera.
„Ve středním věku. Je tu spousta larev, to bude práce pro Hodginse,“ řekla nakonec a nahnula se k oběti.
„V oblasti slzných kostí jsou patrny drobné řezy. Boothe, tady už toho víc nepoznám. Potřebuji ji mít na stole.“
„Dobře, Kůstko,“ uzavřel to Booth a pospíšil si z keře.
„Kdo ji našel?“ zeptal se přítomného strážníka. Támhleta žena,“ ukázal na starou paní, která v třesoucí ruce svírala vodítko od malého chlupatého psa. Cosi vylekaně vysvětlovala jinému strážníkovi.
„Vypověděla, že když šla kolem, cítila podivný zápach. Její pes ji zatáhl až do toho keře.“
„Ta nikoho vidět nemohla. To tělo už tu leží týdny,“ mávla rukou Brennanová.
„Díky. Jedem, Kůstko,“ zavelel zvláštní agent FBI, Seeley Booth a společně s Temperance nasedli do auta.

***

Camilla Saroyanová v Jeffersonově ústavu provedla pitvu.
„Té tkáně tam už moc nebylo, všechno je to rozložené,“ sdělila jim zklamaně.
„Můžu vám jen říct, že je mrtvá přibližně tři týdny, staří kolem třiceti let. V trupu jsem našla kulku, poslala jsem to na balistiku. Nejspíš ji někdo zastřelil zblízka přímo do srdce.“
„Kouknu se na ty kosti,“ odpověděla Temperance a zvolala:
„Zacku! Potřebuju pomoct s čištěním!“ Novopečený doktor byl u ní ve vteřině.
„Jistě, doktorko. Dáme si to půl na půl. Já sto tři, vy sto tři,“ zašklebil se. Potom se každý postavil z jedné strany stolu a začali pracovat.
„Nejdřív musíme očistit lebku, abychom mohli sestavit pravděpodobnou podobu oběti,“ zamumlala Kůstka.
„Boothe,“ zakřičela na svého partnera, který se za ní vynořil.
„Ta žena byla před smrtí mučena. Pravděpodobně jí někdo vydloubnul obě oči. Vidíš, tady ty malé řezy v důlku?“
„Jo, ale co to znamená, Kůstko? Bez identifikace oběti nemůžeme určit, jestli byl vrah psychopat a jen si s ní hrál, nebo to byla její známá osoba, která ji cíleně mučila.
„Chvíli vydrž, na identifikaci už pracujeme... Angelo!“ zvolala.
„Angela sestaví podobu a my se podíváme po nějakých jiných specifikách.“
„Angelo,“ zkusila to znovu. Místo Angely však do laboratoře přišel Hodgins.
„Doktorko, nevíte, proč dnes Angela nepřišla?“
„Tak to netuším,“ pokrčila Kůstka rameny. Vytáhla z kapsy mobil a vytočila kamarádčino číslo. Telefon sice zvonil, ale nikdo jej nebral...

***

Angela se pomalu probrala z mrákot.Cítila, že má ruce svázané za zády a že sedí opřená o nějakou stěnu. Otevřela oči. V místnosti byla tma a zima. Když si zvykla na tmu, spatřila před sebou siluetu postavy. Vycvičeným okem soudní portrétistky rozpoznala, že je to žena.
„Takže jste vzhůru,“ promluvila chladným hlasem a přišla k Angele blíž. Angela cítila, jak jí po čele stéká pramínek krve.
„Kdo jste? Co ode mě chcete?“ zasténala.
„Neměla by ses ptát co, ale koho,“ opravila ji žena klidně.
„Nechápu, co tím myslíte,“ odpověděla Angela.
„Tvoje kamarádka, ta špinavá doktorka, dostala do vězení moji lásku. Dostal trest smrti, chápeš to? Minulý týden ho...“ hlas se jí zlomil. Chvíli bylo ticho. Angela přemýšlela. Proč ji tu ta žena drží, když evidentně touží po Tempe.
„Ani nevíš, jak mě to bolelo,“ zasyčela.
„A ta svině zemře stejně jako on.“
„Proč...proč tu držíte mě?“ zeptala se Angela polekaně, když pomyslela na Tempe a elektrické křeslo.
„Chci, aby poznala, jaké to je, když jde její nejmilejší osobě o život,“ zašklebila se žena.
„Dávám jí půl dne, aby tě našla. Potom pomalu začnu s mučením...“

***

„Doktorko, něco jsem v té lebce našel!“ vzrušeně vykřikl Zack a běžel k počítači.
„Ta žena měla umělý zub,“ vysvětloval nadšeně, „je tu sériové číslo.“
„Výborně, Zacku, podívej se na zubní záznamy.“ Booth si stoupl za mladého antropologa a sledoval monitor.
„A vítězem se stává...Patricia Brandonová...třicet osm let...policejní portrétistka z Las vegas,“ řekl a všichni v laboratoři se po sobě podívali.
„Myslíte, že to může mít něco společného s Angelou?“ zeptal se Zack a Hodginsovi se zcela viditelně roztřásly ruce.
„Uklidněte se, nic nevíme jistě,“ řekla nervózně Kůstka.
„Zacku, ty dokonči ty kosti a já s Boothem zajedeme do Vegas.“

Čím déle jeli, tím byla Temperance nervóznější. Její partner si toho všiml.
„Kůstko, uklidni se, určitě je to jen náhoda,“ řekl a pokusil se na ni usmát. Ta však zadumaně hleděla z okna.
„Ten způsob zabití mi něco připomíná,“ zapřemýšlela nahlas.
„Řezy v lacrimální oblasti, poškozený radius...“ zamumlala.
„Kůstko, mluv anglicky, prosím,“ přerušil ji Booth.
„Ruce měla svázané za zády. Někdo ji do nich řezal ne příliš ostrým nástrojem. Potom jí vydloubl oči... Neříká ti to něco?“
„Mám pocit, že něco podobného už jsem od tebe jednou slyšel. Pamatuješ na Thomase Mulleye? Ten přece držel své oběti v jakémsi rozpadlém domě, kde je mučil...potom je zastřelil.“
„Aha,“ přikývla kůstka, „můžeš zjistit, jestli třeba neutekl z vězení?“
„To nemá cenu, Kůstko, Mulley dostal minulý týden křeslo,“ zarazil ji Booth.
„To mi nějak nesedí...vždyť ta vražda je prakticky stejná.“
„Třeba jej někdo napodobuje,“ napadlo Bootha.
„Třeba...“ pokrčila Temperance rameny. Mezitím dvojice vyšetřovatelů dojela na stanici v Las Vegas, kde měla údajně pracovat Patricia Brandonová.
„Pěkně vás tu vítáme,“ usmál se na ně vrátný, „návštěvu z FBI jsme tu už dlouho neměli.“
„Dobrý den, jsem zvláštní agent FBI, Booth a tohle je soudní antropoložka doktorka Brennanová. Vyšetřujeme vraždu jedné vaší zaměstnankyně,“ řekl Booth náčelníkovi.
„Cože?“ zarazil se, „kdo z našich zemřel?“
„Patricia Brandonová,“ řekla Temperance. Strážník zbledl jako stěna.
„Patricia? Ale to není možné, ta přece před třemi týdny odjela na dovolenou... Měla se vrátit teď v neděli.“
„Našli jsme ji zavražděnou v parku,“ pokrčil Booth rameny, „mohli bysme se porozhlédnout po jejím pracovišti?“
„Jistě, ta-tady za rohem ten malý stolek,“ vykoktal náčelník a odešel. Zatímco Temperance zapínala Patriciin počítač, Booth se prohraboval ve vizitkách.
„Kůstko?“
„Hmm?“
„Má tu adresu a telefonní číslo na Angelu,“ řekl Booth.
„Tak to už mi nepřijde jako náhoda,“ pohlédla Temperance na lístek s Angeliným jménem.
„Boothe, ale proč by někdo unášel Angelu?“ Doktorka se však zarazila. Když se jí konečně podařilo spustit počítač, objevila se úvodní obrazovka, na které byl nápis:
Vyměním Montenegrovou za Brennanovou. Máte čas do půlnoci, jinak sladká umělkyně zemře...
Zatímco se Tempe snažila vydýchat ta slova, Booth zavolal na náčelníka.
„Zapínal někdo ten počítač v době její nepřítomnosti?“ zeptal se ho rychle.
„Ne...tedy určitě ne nikdo z našich lidí...ale víte...jsme malá stanice...a ten stolek je blízko vchodu,“ zamumlal náčelník a otřel si zpocené čelo.
„Boothe, pohni, musíme se vrátit do laborky a zjistit, kde je Angela!“


„Kůstko, nevíš, kdo a proč by tě chtěl?“ otočil se Booth na svou partnerku, když parkovali u Jeffersonova ústavu.
„Ne, ale jsem si jistá, že to má něco společného s Thomasem Mulleyem.“

Když Kůstka v laboratoři oznámila, že je Angela unesená, se všemi to zamávalo. Ona sama se cítila jako za sklem. Unesli její nejlepší kamarádku... A proč chtěli ji?
„Hodginsi, mám pocit, že teď je to na tobě. Musíš prozkoumat všechen hmyz, který našla Camilla ve tkáni. Všechen sliz, všechny částečky prachu, všechno.“ Hodgins polkl a zmizel ve své pracovně.
„Doktorko, co chcete dělat, až zjistíme, kde Angelu drží?“ zeptal se potichu Zack.
„Přece jsi slyšel, co tam stálo?! Já za Angelu. Musím tam jet.“
„Kůstko...“ začal Booth.
„Ne...on...nebo ona ji zabije, jestli tam nepřijdu,“ uzavřela to. V tu chvíli se z laborky vyřítil Hodgins s vytřeštěnýma očima.
„Našel jsem ve tkáni vzorek půdy, který se neshoduje se složením zeminy z toho parku. Třeba je to stopa.“
„A co obsahuje?“ vyjekla Tempe.
„Právě, že hodně železa...a taky hlínu bohatou na živiny. To mi připomíná, že oběť Thomase Mullyeho byla zvražděna na místě s takovýmto složením půdy.“
„Já si pamatuju, kde to je,“ prohlásil Booth, „pojedeme tam spolu, Kůstko.“
„Já chci jet taky...“ ozval se Hodgins.
„Ne,“ zamítla rázně Temperance.
„Bylo tam napsáno Brennanová,“ řekla, „a já si taky pamatuju, kde to je.“ Sebrala Boothovi klíčky od jeho auta a seběhla po schodech na parkoviště.
„Kůstko!“ její partner běžel za ní.
„Nemůžeš tam jet sama, co když ti něco udělá, je to určitě psychopat.“
„Boothe, nemůžeme tam jet spolu, je možné, že zabije Angelu.“ Temperance se při tom pomyšlení rozklepala kolena a vhrkly jí slzy do očí. „Kůstko...“ Umlčela ho jediným pohybem. Pevně svého partnera objala a schovala hlavu do jeho saka. Booth ji stiskl v náručí.
„No tak, Kůstko, bude dobře, slibuju,“ utěšoval ji a hladil ji po zádech.
„Až budete mít Angelu, vrať se pro mě,“ řekla ještě. Odtrhla se od něj, nasedla do auta a rychle se rozjela k pásmu jeskyní na okraji Las Vegas.

Když o dvě hodiny později vystupovala z auta, byla dávno tma. Podívala se na hodinky. Jedenáct. Ještě hodinu a Angela mohla být mrtvá. Pomalu kráčela k betonové budově se železnými dveřmi. Zastavila se před nimi a zabušila.
„Kdo je to?“ ozval se zevnitř ženský hlas.
„Doktorka Brennanová,“ odpověděla, „kde je Angela?“ Dveře se otevřely. Stála v nich postava v černém. Na hlavě měla kuklu a mířila na ni zbraní.
„Jste tu sama?“ zeptala se ta žena chladným hlasem.
„Ano, jsem.“ odpověděla netrpělivě Kůstka. Srdce měla až v krku.
„Kde je Angela?“ zopakovala.
„Dovnitř!“ zavelela žena, obešla Tempe a zavrtala jí hlaveň do zad. Temperance vešla do tmavé místnosti. Málem vyjekla, když spatřila Angelu se svázanýma rukama opřenou o stěnu.
„Angelo!“ Pomalu otevřela oči. Spatřila svou kamarádku.
„Tempe! Uteč, ona tě chce zabít, je to psychopat!“ Ale už bylo pozdě. Žena ji surově uchopila za zápěstí a skroutila jí je za zády, až Kůstka vyjekla bolestí.
„Fajn,“ řekla znovu tím chladným hlasem.
„Sladká doktorka Montenegrová může jít,“ řekla a po tom, co Temperance svázala ruce za zády přišla k Angele a rozvázala ji. Dovedla ji před budovu a ještě než, zavřela dveře, tak jí řekla:
„Klidně si zavolej ty své kamarádíčky! Než sem dojedou, bude doktorka dávno upečená...“ Skřípavě se zasmála.
„Jste šílená!“ vykřikla Angela.
„Možná trošku,“ zasmála se žena než práskla dveřmi.

„Co se mnou chcete dělat?“ zasténala Kůstka. Ze spánku jí tekla krev, jak s ní surově hodila o zem.
„Nech se překvapit, drahá. Nejdřív bych se ti měla představit.“ Žena si strhla kuklu z hlavy. V tu chvíli v ní Temperance poznala milou a tichou přítelkyni Thomase Mulleye.
„Sandra Randalová?“ vyvalila oči.
„Ano já. To jsi nečekala, doktorko, co?“
„Ne,“ odpověděla Kůstka po pravdě.
„Minulý týden tvojí vinou zemřela má jediná láska. Rozhodla jsem se, že tě podrobím spravedlnosti. Zemřeš stejně jako on, protože to ty jsi ho zabila.“ Temperance se zatočila hlava. Teprve teď si všimla něčeho velkého, zakrytého látkou po její pravici. Když ji z toho Sandra stáhla, poznala Kůstka s hrůzou elektrické křeslo.
„Jste šílená,“ zašeptala. Nešlo jí to do hlavy. Ta dívka byla vždycky tam nenápadná... Když Mulleye odváděli, neplakala, ale byla klidná. Právě takoví jsou nejčastěji psychopati, zazněl jí v hlavě Boothův hlas. Psychologie...asi na ní něco bude. Sandra jí rozvázala ruce. Popadla ji za vlasy a hodila na křeslo. Připoutala jí zápěstí k opěrkám a hlavu jí vložila do postroje.
„Jste blázen,“ zašeptala Kůstka. Hlas se jí třásl. Bála se tak, jako nikdy v životě. Snažila se vyprostit z řemenů, ale nepovolily. Myslela na lidi, které v životě nejvíc milovala.
Angela...její skvělá kamarádka. To ona se jí starostlivě ujala, když jí normální život uletěl jako pták. To ona ji učila, že se má bavit. Russ...její znovunalezený bratr, který znovu zmizel s jejím otcem. Už je nikdy nebude hledat. Booth...nejlepší přítel a partner, jakého kdy měla. Několikrát jí zachránil život. Dnes se mu to už nepovede...
„Seš připravená, doktorko?!“ zašklebila se Sandra a přešla ke spínací páce, která byla připevněná na zdi u dveří.
„Rozluč se se životem. A jestli tam někde potkáš Thomase, řekni mu, kdo tě k němu poslal...“ Její ruka už spočívala na páce. Temperance křičela. Tak, jako nikdy v životě. V příští vteřině měla zemřít... Potom ztichla. Ochable visela v křesle a divoce dýchala. Už jen čekala, až to Sandra skončí.
„Takže se připrav, doktorko,“ zašklebila se znovu Sandra Randalová.
„Jedna, dvě...“ Tři už říct nestačila. Kůstka začala znovu křičet a dveře se rozletěly dokořán. Dovnitř vpadl Booth a v patách za ním vyčerpaná Angela. Shodil Sandru a nohou ji přidržel u země. Mířil na ni svou zbraní.
„Pohlídej ji,“ řekl Angele. Angela stála nad Sandrou a šklebila se.
„Tak kdo má teď v ruce zbraň?“

Temperance stále křičela. Oči měla pevně zavřené. Myslela si, že už je mrtvá. Ale ucítila, jak jí někdo odpoutává od křesla a bere do náručí.
„Kůstko! Kůstko, slyšíš mě? Už je dobře, jsem u tebe, Kůstko...“ chlácholil ji Booth. Ona se ho chytila jako klíště a vzlykala tak, jako ještě nikdy nevzlykala.
„Ššš...tiše...neplakej, už ti neublíží,“ tišil ji stále a houpal ji v náručí. Kůstka zvedla hlavu a zadívala se mu do očí.
„Kolikrát mi ještě zachráníš život?“
„Vždycky, když ti o něj půjde, Kůstko. Jsme přece partneři,“ usmál se.
„Jel jsem Hodginsovým autem kousek za tebou. Myslel jsem, že tě bude chtít zabít. Na silnici jsem narazil na Angelu, která mi všechno řekla.“
„Boothe,“ zašeptala.
„Klid, Kůstko...už je po všem,“ zopakoval a jemně ji posadil na zem.
„Děkuji,“ usmála se na něj vyčerpaně...

***

Temperance a Booth seděli u malého stolku v Jeffersonově institutu. Všichni už odešli. Byli tam jen oni dva...
„Už jsem pochopila, jak jsi to myslel s tou rodinou,“ usmála se a vzala ho za ruku.
„Není jen jedna rodina. Vy jste moje rodina. Angela, Hodgins, Zack, Ty... A jsem opravdu ráda, že do ní patřím...“