Monthyho kouzelný doutník

3/3

„Lusku, tak kde je sakra ten článek?!“ z šéfovy kanceláře se ozval protivný hlas.

...Chtěl bych vám říct, jak moc jsem byl v životě úspěšný. Chtěl bych se pochlubit svou hvězdnou kariérou, rodinou a třemi auty... Jenže se není čím chlubit...

„Jistě, pane Steinere,“ odpověděl jsem hlasitě a snažil se shrábnou všechna potřebná lejstra z mého přeplněného stolu. Byl jsem zaměstnancem Daily voice už desátým rokem a přesto jsem nikdy neslyšel od svého šéfa slovo uznání. Jediné co toho tlustého páprdu s prolezlým knírkem zajímalo bylo, aby byly mé články včas a on mohl stihnout uzávěrku.

Mé sloupky byly oblíbené a on to věděl. O ekologii se v poslední době zajímalo stále více našich čtenářů a do redakce potom přicházely dopisy. Byl jsem za to rád. Rád, že se můžu do boje proti znečišťování naší planety taky trochu zapojit. Nicméně i přesto, že kladných reakcí jsme měli spoustu, nezdálo se mi, že by se situace, byť jen v našem malém městečku, měnila k lepšímu. Vykouknul jsem z okna své titěrné a tmavé kanceláře.
Za těch deset let se tu toho tolik změnilo...a přesto ta ulice zůstávala stejná jako tenkrát. Pořád ji lemovaly ty stejné staré domy s těmi stejnými starými dveřmi. Pořád ještě na ni slunce svítilo jen do tří hodin a potom ji až do dalšího dne pohltil stín. Tak tohle se nezměnilo. Ale už byste tu nenarazili na děti, potloukající se po prázdné silnici. Nepotkali byste pošťáka, který kličkuje přes širokou ulici s naditou brašnou na rozvrzaném kole... Neslyšeli byste to ticho. Necítili byste to němé tajemno, jaké vyzařovala. Místo toho byste hleděli do rušné tepny města s houfy aut, které se proháněly tam a zpátky. Odpadky, které se válely po chodnících i přesto, že byste málem každých pět metrů narazili na odpadkový koš...

„Chcete mi říct, že tohle je ten článek, který jste smolil dvanáct hodin?“ šéfredaktorova tvář zbrunátněla a já se jako každé odpoledne zahleděl do rohu místnosti, kde se do své husté pavučiny právě soukal nechutně velký křižák. Povzdechl jsem si a poškrábal se v prořídlých vlasech, ve kterých každým rokem přibývalo pár šedých.
„Omlouvám se,“ odkašlal jsem si.
„Mě vaše omluvy nezajímají, Lusku. Zajímá mě, jestli budu muset na váš zítřejší článek taky čekat jako na smilování boží!“
„Už se to nestane, pane šéfe,“ ujistil jsem ho a nakročil jsem k odchodu.
„Abyste tomu dobře rozuměl,“ odpověděl suše pan Steiner,
„jestli se to bude opakovat, poletíte, Lusku. Ani nestačíte mrknout...“ Na prázdno jsem polkl a vycouval z kanceláře. Stěží jsem ovládal vztek. Rozčileně jsem hrábl do zásuvky svého stolu a z věšáku strhl tvídové sako. Ani jsem nevěděl, jak se mi podařilo opustit budovu Daily voice tak rychle. Každopádně jsem seděl ve svém rozhrkaném Žigulu VAZ 1200 hnědé barvy a téměř krokem jsem mířil k bytu ve východní části města. Ještě před rokem by tam na mě nečekaly jen prázdné místnosti.

S Jelenou jsme se rozvedli přesně před šesti měsíci a třemi dny. Když jsme se brali, byli jsme oba plni iluzí. Ona – studentka makrobiologie a já – vášnivý ekolog. Byli jsme mladí a náš společný sen bylo bydlet v malém útulném bytečku se psem, třídit odpad a mít kupu dětí.
Jak rychle lidé ztrácí iluze, pomyslel jsem si hořce, když jsem odemykal dveře bytu, kde mě čekal už jen ten pes.

Unaveně jsem se dovlekl do koupelny a snažil jsem se probrat trochou studené vody z kohoutku. Vzhlédl jsem a zahleděl se do zrcadla na tvář, která mi připadala jako cizí.

Tolik jiná, než tvář chlapce, kterého jsem znal... Často jsem se ptal sám sebe, proč jsem vlastně tam, kde jsem. Ekologie se stala mým životním cílem. Aby lidé na světě nestrádali... Ale co s tím mohl udělat chudý novinář? Opustil jsem vykachlíkovanou místnost, ze které se na mě ze všech stran šklebila má vlastní neschopnost. Pohodlně jsem se uvelebil ve starém ušáku v obývacím pokoji. Na ruce jsem ucítil vlhký čenich mého psa. Na mé nevyřčené otázky jako by odpovídala police na zdi. Připevnil jsem ji tam hned druhý den, co jsme se do toho bytu s Jelenou nastěhovali. Den před tím, než ode mě odešla, spadla. Je to teprve tři dny, co jsem se přinutil ti opravit a položit na ni zpět spadané věci. Když jsem lovil sádrové figurky a knihy zpoza gauče, moje ruka náhle nahmatala podivný předmět. Sfoukl jsem z něj prach a nepořádek z nevysávaného koberce a udiveně zíral... Bylo to tak dávno, ale jako bych i tehdy, když jsem klečel na zemi v obýváku slyšel hlas Mojisoly, paní z Jinu jasně, jako by stála vedle mě...

...Dám ti na cestu doutník s moshi. Bude jen na tobě, jestli jej použiješ. Jestli tě lidé zklamou. Chci abys věděl, že cedulku z tvojí skříně sundám, teprve až si budu jistá, že se to nestalo...

V rukou jsem svíral šálek s černou kávou a s koutky napůl pobaveně zvednutými hypnotizoval polici, na kterou jsem doutník před těmi třemi dny položil. Jak by mi Mojisola mohla držet v Jinu místo tolik let? Byl jsem ještě chlapec, když jsem se tam objevil poprvé... nebo to byl všechno jen sen?

Nebyl jsem si jistý. Nicméně ten doutník mi byl důkazem. Nebo ne? Zabořil jsem prsty do psí srsti a její majitel souhlasně zamručel.
„Myslíš, že by to ještě mohlo fungovat?“ promluvil jsem spíš k sobě než k němu. Z jeho čokoládových očí se nedalo nic vyčíst. Hleděl na mě stejně chápavě jako vždycky. Přestal jsem ho hladit a vstal z křesla.
Jestli jsem se měl někdy rozhodnout kdy, tak právě teď, řekl jsem si v duchu a sáhl po doutníku. Měl jsem strach, že se mi v prstech rozdrolí, ale byl stejně pevný jako před lety. A když jsem ze stolku podal sirky a plamen se dotkl jeho konce, zabarvil se do jasné červeně. Naposledy jsem pohlédl do chápavých psích očí a mohutně vdechl dým z moshi...

Svět se se mnou zatočil a já se rozplácl na nebeských oblacích. Přistání sice neproběhlo tak měkce, jak bych si býval představoval, ale i přesto moje srdce bušilo, jako bych běžel maratón. Opatrně jsem se postavil. Měl jsem obavy, abych se neprobořil skrz fialovou mlhu, která mě obklopovala. Na čele mi vyrazily kapičky potu. Zavřel jsem oči...
Mojisolo...

Když jsem se probral a rozlepil oční víčka, zjistil jsem, že opravdu ležím ve stejné měkké posteli jako tenkrát. Obrátil jsem se na záda a málem vykřikl leknutím. Kolem postele stáli snad všichni mwezi, co jich v Jinu bylo a usmívali se na mě. Potom se rozestoupili a mezi jejich modrými a žlutými postavami proplula Mojisola.
„Monthy Lusk,“ usmála se a upřela na mě svůj pohled. Měl jsem pocit, jako by se za ta léta stal ještě uhrančivějším...
„Mojisola,“ oplatil jsem její úsměv a konečně jsem se posadil. „Vítáme tě zpět v Jinu,“ promluvila znovu a zlehka se dotkla mé paže. S údivem jsem hleděl na svou ruku. Už nebyla hrubá jako dřív. Přejel jsem prsty po své tváři a zajel s nimi až do vlasů. Byly husté... Na sobě jsem měl modrou uniformu jako ostatní chlapci. Přemýšlel jsem, jak je to možné, že za ta léta nezestárli ani o den.
„Sluší ti to,“ usmála se na mě blonďatá dívenka, ve které jsem rozpoznal Elke Sjoerdovou z vedlejší postele. Vytřeštil jsem na ni oči a pospíšil si k oknu, kde bych mohl spatřit svůj odraz. Ten se však od posledně, kdy jsem do okenní tabulky zíral, vůbec nezměnil. Hleděl na mě ten stejný šestnáctiletý Monthy Lusk jako posledně. Nikde ani památky po prošedivělých vlasech. Nikde žádné vrásky od starostí. Jen Monthy Lusk. Stejný jako dřív. Jako bych snad nikdy neodešel. Za mnou stála Mojisola a lehký úsměv stále neopouštěl její rty.
„Ani nevíš, jak jsem ráda, že ses k nám vrátil. To, co jsi právě podstoupil se nazývá Kipofu. Je to takový omlazovací proces, z části způsobený inhalováním moshi. Ale musím se přiznat, že největší zásluhu na tom mám já...“
„Děkuju vám,“ vydechl jsem a prosty jsem mapoval svůj obličej.
„Teď půjdeš se mnou. Chtěla bych tě zasvětit do toho, co tu my, mwezi děláme.“ Následoval jsem ji ven z místnosti a oplácel úsměvy všech chlapců a dívek, kolem kterých jsme procházeli. Stanuli jsme na oblačné podlaze, ze které jsem se tenkrát dostal zpět na zem. To, co jsem spatřil mi málem vyhnalo vzduch z plic. Ten mrak, na kterém jsem stál už nebyl šedivý. Jeho barva se teď ze všeho nejvíce blížila černé. Pohlédl jsem do Mojisoliných očí a nepotřeboval jsem slova.
„Vím, o co jsi se na zemi snažil,“ řekla po chvíli, ale přesto byl její hlas stále zlomený.
„Zklamal jsem,“ svěsil jsem hlavu a v duchu si představil odpadky na ulici před kancelářemi Daily voice.
„Jeden člověk nemůže změnit lidstvo,“ pokrčila rameny a vrásčitou rukou pohladila mé vlasy.
„To, co tu děláme my slouží mnohem nižšímu dobru. Vlastně ani to ne. My spřádáme sny. My tu pomáháme lidem. Dopřáváme jim štěstí a spokojenost. Prostřednictvím jejich přání...“
„A jak?“ zeptal jsem se. Dychtil jsem po vědění.
„Děti,“ pousmála se, „mívají svá přání hluboko ve svém nitru.“ Mávla rukou a přede mnou se zjevil obraz malé dívenky s blonďatými culíky.
„Poznáváš ji?“ Zakroutil jsem hlavou.
„Jelena Zolnerowichová.“ Hleděl jsem na svou bývalou manželku. Tak taková byla jako dítě...
„Když jí bylo šest let, vypadl jí jeden z předních zubů. Moc plakala. Bála se, že jí budou děti ve škole říkat „pizizubko“. Maminka ji ukonejšila. Řekla jí, aby dala zub pod polštář, že si pro něj v noci přijdou andělé...a splní jí přání.“
„A...?“
„A oni opravdu přiletěli, Monthy Lusku. Byli jsme to my. A další den se Jeleně ve škole nikdo neposmíval. Stala se z ní krásná žena, která ví, co od života chce. A to byl náš dar pro ni. Z dětských přání se dá vykouzlit štěstí a spokojenost v životě. A je jen na lidech, jak s ním naloží...“ Vzpomněl jsem si sám na sebe. Na malého Monthyho Luska. Když moji rodiče zemřeli, už jsem nikdy neměl důvod schovávat své zoubky pod polštář. Nebyla se mnou Maminka, aby mě tím ukonejšila. Životem jsem se měl protloukat sám. Bez andělů, kteří by mi pomohli...
„Řekni, Monthy, není to krásné, pomáhat lidem?“ Přikývnul jsem a stále hleděl do míst, kde se rozplynul obraz malé Jeleny.
„Člověk není v jádru špatný,“ řekla ještě.
„Člověk ne, ale lidstvo ano,“ pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem, proč mám najednou v očích slzy...

Když skončil den a nad světem se zatáhla opona s hvězdami, vydal jsem se spolu s ostatními na cestu. Naše práce byla namáhavá a dlaně se nám rychle plnily vypadnutými zoubky a vzduch se plnil vůní z nevyřčených dětských přání... Když jsem se nad ránem ukládal do voňavé postele, bolela mě záda a pálily oči. Měl jsem však konečně pocit, že moje existence za něco stojí.
Stal jsem se mwezi.
Stal jsem se andělem.