Monthyho kouzelný doutník

2/3

Pocit, který začal v mých ústech, pokračoval přes mé plíce a končil v mé hlavě se nedal popsat slovy. Oči jsem měl zavřené. Nešly otevřít. A já se o to ani nesnažil. Obestřela mě nepopsatelná pohoda v podobě světlounce fialového dýmu. Překvapilo mě, že když jsem se přinutil oči konečně otevřít, fialová barva nezmizela. Neviděl jsem ani na dva metry kolem sebe. Všude kolem se válely kotouče modré, růžové a fialové mlhy.
Začal jsem mít strach. Chtěl jsem promluvit, ale z mých úst žádný hlas nevyšel. Pevně jsem stiskl oční víčka a přál jsem si, abych se odsud dostal.
Mojisolo...

„Cink, cink-cink-cink. Cink, cink-cink-cink...“
Polekaně jsem se posadil. Ještě jsem ani nestačil rozlepit víčka, když jsem se zaposlouchal do toho cinkání, které doléhalo k mým uším. Ta melodie by se dala popsat jedním slovem.
Božská...

Připomínala mi jednu píseň, kterou jsem kdysi slyšel hrát žebráka v Paříži. Byli jsme tam s rodiči. Bylo mi pět let...
Otevřel jsem oči a málem vykřikl, jak jsem se zděsil. Seděl jsem na široké posteli povlečené ve světlounce modrém povlečení. Na polštáři byly bílé krajky. Místnost, ve které se tato postel nacházela byla gigantická. A všude kolem mě ležely desítky stejných loží.
Na všech bylo buď růžové nebo modré povlečení a na každé z nich někdo ležel.

Připadal jsem si buď jako v nebi, nebo jako v cukrárně. Nemohl jsem se rozhodnout. Všechno bylo tak světlé, tak mírumilovné... Postavy na ostatních postelích se začaly probouzet.
Dívka, která ležela na hned vedle mě měla světlé kudrnaté vlasy. Naše pohledy se setkaly a ona se na mě usmála růžovými rtíky. Zmateně jsem pozoroval, jak všichni vstávají a stelou.
Chlapci na sobě měli uniformy, které ze všeho nejvíc připomínaly pyžamo. Měli bílou košili a kalhoty se sakem v modré barvě s bílými lemy. Dívky byly oděné ve žluto-fialové krajkové košilky, které sahaly až na zem k jejich bosým chodidlům.

„Měl by sis ustlat postel, než přijde Paní z Jinu,“ mrknul na mě snědý kluk, který zrovna stlal postel nalevo ode mě. Sice jsem vůbec nevěděl, kdo ta paní je, kde jsem a co tu dělám, ale jako nejlepší řešení mi připadalo vstát a pustit se do úklidu lůžka.
Zrovna když jsem natřepával polštář, cinkání odeznělo a místo něj se ozval gong. Dveře, kterých jsem si před tím nevšiml se otevřely a do místnosti vešla žena. Nebyla moc vysoká, měla snědou pleť a obrovské hnědé oči.
Uhrančivé oči...
Vždyť je to Mojisola! pomyslel jsem si vzrušeně, když jsem ženu poznal. Prozatím jsem se však přinutil mlčet a sledoval ji, jak prochází kolem postelí. Všichni se jí klaněli. Když došla až ke mně, také jsem se ohnul v pase.
„Ty...jsi tu nový,“ pravila a pohybem ruky mi naznačila, abych se narovnal.
„Jsi Mojisola?“ zeptal jsem se a ignoroval, jak se po sobě všichni přítomní překvapeně podívali.
„To jsem,“ usmála se. Nešlo mi to do hlavy. Jak se z bláznivé bezdomovkyně v pleteném svetru mohla stát tato krásná žena oděna v bohatě vyšívaný oděv?
„Jsem ta, kterou bys chtěl abych byla...“ dodala ještě a já jsem se nervózně pousmál.
„Jak jsem se sem dostal?“ položil jsem jí otázku, která mě pálila od začátku na jazyku.
„Drahý Monthy Lusku, toto,“ pravila a zdvihla ruku, „je Jino, místo vyššího bytí. Ty jsi se sem dostal pomocí magického prášku moshi, který byl obsažen v doutníku, jenž jsem ti podala. Ti, co vidíš tady kolem se nazývají Mwezi. Ve dne spí a v noci pracují. Pomáháme tady lidem...“
Byl jsem úplně zmatený. Jino, moshi, Mwezi... Ta slova pro mě nic neznamenala.
„Proč jsi mě sem poslala?“ pohlédl jsem jí do očí. Povzdychla si.
„Monthy... Byl jsi tak sám. Opuštěný. Smutný. Cítila jsem, co se odehrává v tvém nitru. Opustil jsi své tělo na zemi, abys mohl postoupit do vyšší sféry. Aby ses mohl stát Mwezi. Protože jen ti, co mají potenciál jimi mohou být...“
„A kdo se vás o to, kurva, prosil?“ zařval jsem zlomeným hlasem. Nenáviděl jsem, když mě někdo litoval.
Chudáček malý Monthy Lusk... Všichni v místnosti mě bedlivě pozorovali. Zhroutil jsem se zpět na postel a zabořil obličej do polštáře, abych se na ně nemusel dívat.
Uslyšel jsem zašustění Mojisolina hávu, jak se ode mne odvrátila.

„Nastala noc, Mwezi, je čas na práci,“ rozkázala tichým hlasem a dívky i chlapci svorně opustili místnost. Věděl jsem, že jsem zůstal sám s Paní z Jinu.
„A ty si to rozmysli. Máš na to celou noc,“ řekla ještě a zavřela za sebou dveře.

Zvedl jsem svou uplakanou tvář z polštáře a snažil se uklidnit pocuchané nervy. Neměl jsem právo takhle na ni křičet. Otřel jsem si mokré oči a přesunul se k oknu místnosti.
To, co jsem spatřil mi vyrazilo dech. S ústy otevřenými dokořán jsem hleděl na nádheru, která se kolem mě rozpínala.
Nebyly tu žádné ulice. Silnice, domy, chodci... Nic. Jen hvězdy. Nekonečno zářivých teček. Donutilo mě to k úsměvu. Takže opravdu nejsem na zemi. Dostal jsem se do vyšších sfér bytí. Ale proč zrovna já? Byla to náhoda, že jsem potkal Mojisolu u toho kontejneru? Nebo to byl osud? Prohrábnul jsem si rukou vlasy a vzdychl. Kéž bych tak věděl, co je správné. Měl bych se vrátit? Čeká mě tam dole něco? Škola, ze které jsem odešel, teta, která neměla na to, aby mě živila, lidé, kteří mě nasnášeli a honili mě po ulicích? Nesnášel jsem ten život. Hnusil se mi. Připadal jsem si jako svázaný, jako bych se na svět díval zpoza mříží věznice. Věznice, kde vám ani nedají napít. Byl jsem vyprahlý...
Prahnul jsem po životě.

Zatímco tady... všechno je tu tak přívětivé. Lidé jsou milí. Za okny září kupa hvězd. A Mojisola... Mojisola je moudrá žena. Opravdu jsem na ni neměl křičet...

Odtrhl jsem pohled od okna a zapřemýšlel, co asi dělají Mwezi za práci, že je tak důležitá. Že pomáhá lidstvu, jak řekla Mojisola. V místnosti bylo kromě postelí bezpočet skříní. Procházel jsem kolem nich a pročítal si jmenovky, které na nich byly přilepené. Všechno to byla obyčejná jména obyčejných lidí z celého světa. Slovanská, germánská, ugrofinská, asijská... Pocítil jsem směsici strachu a překvapení, když jsem na poslední skříni spatřil vedle jmen Elke Sjoerdová a Hyam Aviya to svoje. Monthy Lusk.
Opatrně jsem zatlačil na její dvířka a otevřela se. Viselo tam šest ramínek. Dvě byla prázdná. Došlo mi, že na nich visely úplně stejné uniformy, jako visí na ostatních ramínkách, a že je teď mají Elke a Hyam na sobě. Také mi bylo jasné, že zbylá dvě ramínka s modrými uniformami tu byla nachystána pro mě. Ale možná si je neobleču. Možná, že se rozhodnu vrátit se tam, kde mě vlastně nic nečeká...
Natáhl jsem ruku a zlehka jsem se dotkl té modré látky... Zamrazilo mě v konečcích prstů. Byla tak hebká, jemná...a přitom pevná. Neodolal jsem pokušení a rychle svlékl své šaty, které se skládaly ze zašlé flanelky a roztrhaných kalhot. Vklouzl jsem do bílé košile a natáhl si modré kalhoty. Když jsem si oblékal sako téže barvy, připadalo mi, jako bych se obaloval do pavučiny. Jako by mě jí obestřel neviditelný pavouk ochránce. Dojem Doplňovala modrá kravata, kterou jsem si nešikovně uvázal pod límeček.

Když jsem byl úplně oblečený, zadíval jsem se na sebe do zrcadla.
Kdo jsi? ptal jsem se sám sebe.
Chlapec, který na mě hleděl ze zrcadla vůbec nevypadal jako ten starý Monthy Lusk. Usmál jsem se. Už jsem nebyl ten chudáček, do kterého si každý mohl kopnout. Konečně jsem se stal někým. Stal jsem se Mwezi. Nebo jsem si to alespoň myslel...

Nevím, kolik času uplynulo mezitím, než se do místnosti začali trousit unavení Mwezi. Chlapci sotva zvedaly nohy a dívky měly pod očima temné kruhy. Ani na mě nepohlédli a okamžitě se uložili do svých postelí. Stál jsem u okna. Začínalo svítat. Když byly všechny postele (až na tu moji) plné unavených Mwezi, potichu jsem se mezi nimi propletl a otevřel dveře.

Čekal jsem, že vstoupím na zlatem vykládanou chodbu s nejméně tisícovkou dveří. Má představa byla mylná. Když jsem udělal krok, s hrůzou jsem si uvědomil, že nestojím na pevné zemi ale na jakémsi kouřově šedém oblaku. Všude kolem mě jich bylo tisíce. Proplouvaly vzduchem jako stádo ovcí a beránků. Udiveně jsem si dřepl a pokusil jsem se jej ohmatat. Bylo to jako bych se dotýkal cukrové vaty. Znovu jsem se postavil a otočil se. Nade mnou, přede mnou a zamnou bylo bílo. Bílá občas přecházela do smutné šedi, nebo se v lepším případě měnila v nebeskou modř. A napravo ode mne to bílo olizovaly první sluneční paprsky.

„Je krásné ráno,“ ozvalo se za mnou. Nepotřeboval jsem se otáčet, abych se podíval, kdo tam stojí. Věděl jsem, že to je Mojisola.

„Ano. To je,“ přikývl jsem a s přimhouřenýma očima pozoroval, jak záře sílí.
„Mohu se tě zeptat, jak ses rozhodl?“ promluvila ke mně vlídně. Stále jsem se neotočil.
„Můžete.“
„Tak tedy?“
„Chtěl bych dát svému životu tam dole ještě poslední šanci. Je to tu nebesky nádherné. Je tu klid a já vím, že takovéto pocty se člověku dostane jen málokdy...ale není to skutečný život. Chtěl bych to ještě jednou zkusit...“
„Rozumím ti,“ odpověděla. Konečně jsem se otočil a pohlédl do těch jejich očí. Měl jsem pocit, jako by jejich lesk trochu vyhasl.
„Podívej se pod sebe,“ vzdychla, „to, na čem stojíš je opravdový oblak. Dříve, když jsem ještě byla hodně mladá, byl bílý.“
Nechápal jsem, proč mi to říká.
„A proč už není bílý?“
„Protože je nečistý. Lidé se nechovají tak, jak by měli. Mají továrny, elektrárny, spalovny... A čím více takových věcí existuje, tím se vše stává šedivější a šedivější. Mám strach, že až nezbudou žádné odstíny šedé, které by to tu pokryly, bude všude jen černo. Temnota...“
Z jednoho jejího oka skápla třpytící se slza.
„A Mwezi jsou tu od toho, aby čistili naši Zemi?“ zeptal jsem se potichu. Mojisola se pousmála a mávla rukou.
„Mwezi jsou malí páni. Dělají, jak bys asi řekl, job na mnohem nižším postu. My pomáháme lidem. Především tedy dětem... Ale nechci ti o naší práci říkat víc, když se už možná neshledáme, Monthy...“ pohlédla na mě omluvně a já nejistě přikývl.
„Dám ti na cestu doutník s moshi. Bude jen na tobě, jestli jej použiješ. Jestli tě lidé zklamou. Chci abys věděl, že cedulku z tvojí skříně sundám, teprve až si budu jistá, že se to nestalo.“
Znovu jsem přikývl a přijal jej z její dlaně. Potom jsem se jí poklonil.
„Budu na vás stále myslet,“ usmál jsem se... a byla to poslední slova, která jsem tehdy pronesl na nebeském oblaku...

>>3/3