Monthyho kouzelný doutník

1/3

Rozhodl jsem se, že pohled svých modrých očí věnuji výhradně ne moc dobře čitelným písmenům na stránce. Věděl jsem, že projít tou ulicí bude to nejtěžší, co dnes udělám. Zároveň jsem si však byl jistý, že to zvládnu. Moje nohy kráčely jistě. Ruce, které obě držely knihu se ani trochu netřásly. Jen kdyby sebou srdce tolik neházelo...

Jak jsem kráčel, světlé vlasy se mi natřásaly nad hlavou. Oči jsem měl stále přikované k veršovanému textu a němě jsem pohyboval rty, recitujíc neviditelnému publiku.

Slunce se opíralo do prosklených výloh hokynářství, jako by se je z posledních sil snažilo rozehřát na nejvyšší teplotu. Než zaleze za les panelových domů... Když jsem zabočoval do leva, začal jsem mít pocit, jako by mě někdo pozoroval. Vědomě jsem oddaloval okamžik, kdy budu muset zvednout oči od knihy. Stále jsem čekal, že si to třeba rozmyslí a odejdou. Nikdy si to nerozmysleli. Dnešek nebyl výjimka.

„Podívej, Spurie, není to náhodou náš mlčenlivej kamarád Monthy?“ ozvalo se nedaleko ode mě. V duchu jsem si povzdychl a poraženecky vzhlédl. Parta, která byla postrachem všech dětí ze čtvrti se opírala o zeď jednoho polorozpadlého domu. Nejstarší, Marco Albricci, s velkýma hnědýma očima a kudrnatými vlasy na mě rádoby vesele pomrkával.
„Monthy, Monthy... To je už dlouhá doba, co jsme se naposledy viděli? Jak vidím, nic se na tobě nezměnilo. Pořád ten stejně vyděšený výraz, stále to stejné oblečení, stejné boty...vlastně počkat – ty máš stejné boty už od té doby, co tě znám!“ Začal se chechtat předstíraně šíleným smíchem, který zněl v mých uších jako rozladěná harmonika. Jeho dva kumpáni se k němu zajisté připojili. Dosti svérázný Spurius Funarus se svými ostře řezanými rysy a orlím nosem. Ige Mata, drobná černoška s plnými rty, jejíž jazyk byl stejně jedovatý jako jed na krysy, kterým jsme ničili školní hlodavce.

Nesnášel jsem je. Na chvíli jsem se zastavil a zavřel knihu. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych Marcovi konečně řekl, co si o něm myslím. Podal bych mu to s grácií. Jako Cicero, když mluvil o Catillinovi. Jenže pohled na robustního Spuria mi řekněme sebral vítr z plachet.
„Hej, mlčenlivej Monthy, co čteš za povídačky?“ ozvala se Ige hlasitě. Pohlédl jsem na ni. připadalo mi, že se dívám na obrovského syčícího hada, který je každým okamžikem připraven uštknout. Nicméně já jsem mlčel. Mlčel jsem vždycky, když na mě mluvili. V okolí jsem si vysloužil přezdívku „mlčenlivej Monthy“ právě proto. Nebylo mnoho lidí, co by opravdu slyšelo můj hlas. Nebylo totiž mnoho těch, kterým bych měl co říct. Patřila mezi ně moje prateta, kterou jsem vídával jen o vánocích a můj profesor ve škole, kterého bych mohl nazvat jediným člověkem, kterému se dalo důvěřovat.
„Slyšíš, co to čteš?“ ozvala se znovu tím svým dotěrným hlasem a udělala pár kroků mým směrem.
Zrovna tobě budu vykládat, že čtu Oddysea, když ani nevíš, kdo to je Homér, pomyslel jsem si v duchu.
„Ige, raději se k němu nepřibližuj, mohla bys chytit nějaké parazity,“ zahuhlal Spurius hlubokým hlasem a já se jen nestačil divit nad jeho slovní zásobou. Nevěděl jsem totiž, že má tento sice svalnatý, ale jinak úplně dutý chlapec ve svém slovníku takové slovo, jako je parazit.
„Neboj,jsem očkovaná,“ opáčila černoška s úšklebkem a celého mě obešla. Dlouhým pohledem počastovala mou kostkovanou flanelovou košili i mé značně plandavé kalhoty. Zastavila se u mých bot, jejichž vzezření připomínalo spíš než cokoliv jiného cedník.
„Chudáček Montík...“ zašišlal Marco,
„chudáček malý Monthy Lusk, kterého dali rodiče do děcáku a sami odjeli na lepší...“ Moji rodiče zemřeli při nehodě, odpověděl jsem v duchu jako snad po milionté. Měl jsem zlost. Jistěže jsem ji měl. Ale nemělo cenu se s nimi hádat. Raději bych dělal celé čtvrti fackovacího panáka, než abych se pouštěl do potyček. Jméno mých rodičů sice zůstalo pošpiněno, ale mně se stále většina obyvatel vyhýbala obloukem, jako nechtěnému sirotkovi.

Spíše než sirotek jsem byl bezdomovec. Ještě donedávna mi moje prateta platila pobyt v místní ubytovně, jenže doba se zhoršila a ona ani nemá dost prostředků, aby si mě k sobě vzala. Tento týden je pro mě škola výjimečná. Ne proto, že by byly mé oblíbené předměty. Ne proto, že by profesor onemocněl a byly prázdniny. Bylo to proto, že v neděli jsem měl jít do školy naposledy. Naposledy se posadit do rozviklané lavice a skřípavým perem si zapisovat kantorova moudra o matematických poučkách, světových dějinách a astrologii...

Netušil jsem, k čemu tyto vědomosti jednou využiji, ale školu jsem měl rád.
Než můj otec zemřel, pamatuji si, že vždy říkal: „Člověk je takovým člověkem, jaké má vzdělání.“ Přál jsem si být dobrým člověkem...

„Chudáček Montíček, chudáček Monthy Lusk! Rodiče mu odešli a od té doby se živil odpadky. Neměl kam jít!“ Ige pokračovala ve srdcervoucí litanii a okázale lomila rukama. Měl jsem pocit, jako by se mi roztřásly konečky prstů. Zahnal jsem tu myšlenku až do koutku své mysli. Nechtěl jsem, aby mě viděli zlomeného. Chtěl jsem zůstat klidný.

Přelétl jsem všechny tři nezúčastněným pohledem a znovu otevřel knihu. Sotva jsem stačil přečíst první řádek, dostavil se mnou očekávaný účinek.
„My tě tu litujeme a ty nám ani nepoděkuješ, Montíčku?“ Marco Albricci stál teď přímo přede mnou. když jsem zvedl oči, naznal jsem, že je jeho olivová kůže jen několik centimetrů vzdálená od té mojí. S ledovým klidem jsem ho obešel a pokračoval v cestě. Srdce mi bušilo. Vroucně jsem si přál, abych vydržel to, co mělo následovat. Ačkoliv jsem věděl, že teď Marco přestřelí. Občas jsem měl schopnost předvídat věci...
„Tvá matka byla vesnická kurva,“ řekl sotva slyšitelně. Ovšem stačilo to k tomu, abych se zastavil a ohlédl se po něm. Přál bych si vidět svůj pohled v té chvíli.
Ty neznáš mou matku, přál jsem si mu říct. Přál jsem si mu vmést do tváře všechny křivdy. Můj zvyk mě ale držel na uzdě. Mlčel jsem. Potom se to ale stalo. Jako ve snách jsem udělal ty dva malé krůčky, které mě dělily od jeho ošklivého obličeje a uštědřil jsem mu facku na levou tvář.

Na okamžik, jako by se zastavil čas. Viděl jsem otisk mé ruky na jeho obličeji. Viděl jsem, jak překvapením rozevřel široce oči. Nikdo jsme se nepohnul. Nikdo z nás nemohl uvěřit tomu, co jsem udělal. Co udělal „mlčenlivej Monthy“ grázlovi Marcovi... Ruku jsem svěsil podél těla. Třásla se.
„Ty...“ To bylo to jediné, co ze sebe šokovaný Marco Albricci dostal.
„Drž hubu,“ zasyčel jsem, „nikdy neříkej takové věci. Mohlo by se ti to vymstít...“ Potom jsem se sebral a zrychlil jsem krok, jen abych odtud rychle vypadnul. Možná jsem měl strach, že se poženou za mnou. Možná jsem se bál, že na mě Marco pošle Spuria. Když jsem dosáhl rohu ulice, přešel jsem do běhu. Homéra jsem pevně svíral v ruce. Běhat v děravých botách není zrovna slast, takže mě nohy za chvíli bolely jako čert. Zastavil jsem se u šedivého kontejneru v jedné postranní uličce, opřel jsem se o něj a sípavě oddychoval. Otočil jsem se, abych se přesvědčil, že se za mnou parta toho taliána nežene. V podstatě jsem se za tu facku nenáviděl. I za ta slova, co jsem Marcovi vmetl do tváře. Ale na druhou stranu jsem na sebe byl hrdý. Neměl právo to říkat... Neměl na to právo...

Tep mého srdce se poněkud uklidnil a já se mohl podívat, kde jsem se vlastně ocitl. V této část města jsem snad ještě nebyl. Holá ulička. Jen pár domků, kterými byla lemovaná. Asi jako ústa, kterým někdo vytrhal každý druhý zub. Kontejner, o který jsem se opíral byl tak přeplněný, až se mi to zdálo vzhledem k opuštěnosti ulice nereálné. Jeho víko bylo pootevřené, protože nešlo přes množství odpadu zavřít. Když jsem se podíval pořádně, spatřil jsem z jeho druhé strany sedět ženu. Měla snědou pleť a zavřené oči. Na sobě měla vlněný svetr jamajských státních barev. Na hlavě měla podivný čepec. Vypadalo to že spí. byl jsem tomu rád. Kdo ví, co je to za ženu...

Když jsem se kolem ní snažil projít co nejtišeji to šlo, aby se nevzbudila, otevřela oči a podívala se přímo do těch mých. Strnul jsem na místě a nebyl jsem schopen pohybu. Ty její oči... byly tak uhrančivé. Tak velké. Tak...modré?! nemohl jsem od nich odtrhnout pohled.
„Kdo jste?“ vypálil jsem bez přemýšlení a stále jsem na ni fascinovaně zíral.
„Jsem ta, kterou si přeješ, abych byla,“ odpověděla hlasem stejně podmanivým, jako byly její oči.
„Já jsem Monthy...a...hledám...“ nevěděl jsem, proč to říkám. Neměl jsem tušení, proč se svěřuji bezdomovkyni s uhrančivě modrýma očima.
„Hledáš pravdu,“ usmála se žena.
„Jmenuji se Mojisola. Bydlím tady,“ řekla a rozpřáhla ruce, jako by chtěla obejmout vzduch kolem sebe.
„Vy bydlíte v kontejneru?“ otázal jsem se hloupě. K mému překvapení neodpověděla záporně. Ale ani nepřikývla.
„Bydlím tady všude. V kontejneru, na ulici, uprostřed silnice... Bydlím i v tobě, Monthy Lusku.“ Zná moje příjmení, pomyslel jsem si.
„Kde jste se tu vzala?“ zkusil jsem to jinak.
„Odevšad,“ odpověděla podle mého předpokladu.
„Trochu odtud, trochu odtamtud...“
„A co tu celý den děláte?“
„Žiju. Dýchám. Vnímám svět kolem sebe. Sním.“
„A o čem sníte?“
„O životě,“ usmála se znovu a s obtížemi zaostřila na knihu v mé ruce.
„Illias, jestli se nemýlím,“ pravila a poškrábala se v rozcuchané kštici bujných černých vlasů. Přikývl jsem a nervózně přešlápl. Ta žena byla zvláštní. Věřil jsem na zvláštní. Vždyť já sám jsem byl zvláštní.
„Podívej se do toho kontejneru,“ pobídla ho.
„Mám se podívat do popelnice?“ zopakoval jsem nevěřícně. Začal jsem už vážně pochybovat o ženině duševním zdraví.
„To, co tam nejdeš si můžeš vzít. Já to už nepotřebuji.“ Pokrčil jsem rameny a úplně zmatený jsem odtáhl víko boxu. Z kontejneru se linul nakyslý zápach. Kroužily kolem něj mouchy. Přímo na vršku té odpudivé pyramidy odpadků se vyjímala bota s plesnivými tkaničkami, napůl snězený meloun a úplně celý doutník.
„No vezmi si ho,“ pobídla mě znovu Mojisola.
„Mám si vzít co?“ otočil jsem se na ni nechápavě.
„No přeci ten doutník,“ obrátila oči v sloup a nedočkavě na mě zamávala rukou.
„Vezmi ho a pojď si sednout vedle mě.“ Neměl jsem náladu na blbé fóry. Přesto jsem pro něj opatrně sáhl, aby se celá hromada nezřítila. Zamyšleně jsem ho obracel v ústech. Překvapilo mě, jak byl teplý. Jako by z něj vycházelo teplo. Pozitivní teplo. Stále ještě v hlubokém zamyšlení jsem se usadil na zem vedle Mojisoly. Hleděla na mě svýma pronikavýma očima.
„Nemám ti ho připálit?“ v jejím pohledu jsem tušil výzvu. Zakroutil jsem hlavou a dále jsem dumal nad pocitem, který mě přepadl.
Proč jsem vlastně na tomto světě? Proč mám hrát roli opuštěného chlapce, který nechá lidi, aby s ním mávali? Cožpak existuje krutý loutkář, který tahá za provázky od mých končetin? Všichni si myslí, že nedokážu být jako oni... Že ani nedokážu říct sprosté slovo, kvůli mému dobrému vychování.
Do prdele, do prdele, do prdele...to víte že to dokážu. Ale je jen na mě, jestli ta slova použiju. Jsem svobodný člověk... Nebo doopravdy nejsem?

„Dejte mi ty sirky,“ bez přemýšlení jsem natáhl ruku. Mojisola se usmála a odhalila tak své překvapivě bílé zuby. Sáhla do kapsy a podala mi krabičku. Obracel jsem ji v ruce. Byly to obyčejné sirky? Tuhle značku jsem ještě nikdy neviděl...
Pokrčil jsem rameny a škrtl zápalkou. Sotva se plamen přiblížil ke špičce doutníku a já potáhl, chytlo to.
Jenže potom se začaly dít věci, kterým bych byl v životě nevěřil...

>>2/3