3. Adagio

Sandra McDowellová. Devatenáct let. Zlaté vlasy, pohledný obličej, fantastická postava. Přestože její předkové na Io přišli ze Skotska, nebyla vůbec špatný materiál. Na aritmetice sedávala v lavici před Arnoldem a on z ní šílel. Šílel z jejích dlouhých nohou, které měla nonšalantně zkřížené a natažené před sebe. Šílel z jejích rtů, které se vždy nepatrně rozevřely, když něčemu nerozuměla. Šílel z jejího parfému, jejích očí; šílel ze všeho, co se jen trochu týkalo Sandry McDowellové.

Ona sama si byla jeho pozornosti moc dobře vědoma, ale zatím nedávala najevo zájem, ale ani nezájem, což Arnold považoval za dobré znamení. Nicméně jediné, co prozatím měl, byly kradmé pohledy jejím směrem. Také dokázal být velice vynalézavý v hodinách, kdy neustále shazoval něco na zem, jen aby se mohl na její nohy podívat zblízka. Třída ho už sice považovala za postiženého Alzheimerem, ale to ho neodradilo od toho, aby svá pera, tužky a gumy nemilosrdně posílal na jistou smrt pádem (a následným rozmlácením o zem). A nezáleželo mu na tom, že jeho tužka už byla nejmenší z celé třídy, protože se při ořezávání neustále lámala. Byla to oběť, kterou byl ochoten podstoupit.

Pokud zrovna nebyla hodina a Arnold nemohl pozorovat křivky jejího těla z první ruky, trávil volný čas na školním dvoře a myslel na ně. Toho dne se o polední pauze vydal jako vždy k volejbalovému hřišti, kam si Sandra chodila „pinknout“ s kamarádkami. Opřel se oběma rukama o drátěný plot a nespouštěl oči z její čilé postavičky.
„Už zase slintáš?“ ozvalo se za ním posměšně. Arnold se nemusel otáčet, protože tenhle hlas by poznal kdykoliv. Proto se ani nepohnul, omezil se na hlasité odfrknutí a promluvil.
„Ale ale, copak se stalo? V jídelně snad někdo dojedl všechno kari? Ne, už vím, tos byl vlastně ty, minulý týden...“
„Vtipnej jako vždycky,“ ozvalo se v odpověď a vzápětí mu ten někdo vdechl do obličeje cigaretový kouř. Arnold se rozkašlal na celé kolo a konečně se pustil plotu.
„Co to, při Io, děláš, ty jeden malý obtloustlý opičí výkale?!“ vykřikl rozhořčeně a zlostně se zadíval do rozesmáté tváře Davea Listera.

Od té doby, co se tenhle špinavý skřet nastěhoval do jeho sousedství uplynulo bezmála několik měsíců. Za tu krátkou dobu se tu však Lister velmi rychle adaptoval. Našel si nové kamarády, nové holky... Naneštěstí pro Arnolda však z neznámých důvodů za svého nejlepšího přítele považoval právě jeho. I když, něco se přeci jen změnilo. Už k němu zdaleka nevzhlížel tolik jako první den a zřídkakdy ho oslovil jinak než „Rimmere“ nebo „magore“. I přesto ho byl Arnold neustále nucen vyhazovat ze svého bytu, který nejspíš považoval za svůj „druhý domov“. Ta malá štěnice byla mnohem odolnější, než by kdo čekal. A co bylo nejhorší, stále tu byla Marilyn Listerová, Listerova babička, která se svou fajfkou vypadala vždycky víc jako Pepek Námořník, než někdo, kdo by mohl vychovávat dítě. Nebylo tedy divu, že mladý Lister rostl jako dříví v lese. Arnoldovi bylo záhadou, jak se té ženě podařilo protlačit ho na kadetku. Vždyť nevěděl ani základní věci, které Arnoldovi vštěpovali odmala!

A ještě podezřelejší bylo, jak se na škole vůbec dokázal udržet. Jistě... pro odpověď by nemusel nikdo chodit daleko. Vždy, když se jednou za čas blížila doba písemek, učitelé se po chodbách pohybovali poněkud ostražitěji než obvykle a často se ustrašeně ohlíželi. Někdy pak jeden z kantorů přišel například s monoklem nebo rukou v šátku. Na Listera byli od té doby jako miliusové a ten malý záprdek si tak vytvářel respekt v celém sboru. Navíc – kluci ho brali a děvčata o něm tvrdila, že je frajer.

Zrovna teď stál před Arnoldem ve své oblíbené černé bundě se spoustou nášivek a odznáčků a labužnicky potahoval z cigarety. Věci jako „školní uniforma“ nebo „zdravý způsob života“ mu byly očividně cizí.
„Tak co, už jsi ji pozval na rande?“ mrkl na něj Lister a rozšířil svůj úsměv.
„Pozval koho?“ Arnold našpulil pusu a rozčileně zkřížil paže na prsou.
„Však víš. McDowellovou. Je to kus!“ Lister obdivně pískl a odklepal popel z cigarety do písku. „Mám ti to s ní dohodnout?“ Potměšile se zašklebil.
„Ať tě to ani nenapadne!“ zhrozil se Arnold. To byla voda na Listerův mlýn. Postavil se na špičky a zakřičel:
„Hej, McDowellová, Rimmer chce...“ větu se mu však doříct nepovedlo, protože v tom okamžiku na něj Arnold skočil a přišpendlil ho k zemi celou váhou svého těla.
„Co to-“ dostal ze sebe stěží Lister, zatímco lapal po vyraženém dechu a snažil se ze všech sil dostat na nohy. Arnold byl však větší a dokázal ho udržet na zádech.
„Drž hubu,“ varoval ho.
„Nebo?“ Lister se zlomyslně zašklebil.
„Nebo...“ Arnold zapřemýšlel, „...nebo ti ji rozbiju.“
„Aha tak.“ Lister protočil panenky a sebral se ze země, když to Arnold konečně vzdal a povolil sevření. Oba dva, už na nohou, si svorně oprašovali písek z oblečení a mlčeli.
„Měl bys za ní jít,“ nevydržel to Lister, když se postaral o nejhrubější nános špíny a zapálil si novou cigaretu.
„Přestaň kouřit ten hnus!“ Arnold se zamračil. On sám měl s oprašování mnohem víc práce. Školní uniforma byla tmavě zelená a šedavý prach se na zádech jeho saka vyjímal asi tolik jako pěst na oko.
„Ukaž to sem,“ nevydržel to Lister a natáhl ruku, aby mu pomohl.
„Nemůžu za ní jít,“ Zavrtěl Arnold hlavou.
„Proč?“
„Nemám nic připravenýho, nemám nic načtenýho, nemám... a vůbec, co když se mi vysměje?!“
„Poslyš, Rimmere, jestli to neuděláš ty, tak ji pozvu sám. Vyber si.“ Rimmer se zamračil a Lister spokojeně sledoval, jak mu to v hlavě šrotuje. Byl si naprosto jistý, že má vyhráno, protože jestli tenhle náfuka nemohl něco vystát, tak to bylo Daveovo prvenství. Když byl v čemkoliv lepší než on, týdny nespal a přemýšlel, jak to zvrátit.
„Udělám to,“ polkl Rimmer na prázdno a znovu stočil pohled k Sandře, která zrovna dostala přihrávku a vyskočila s míčem k síti. Oba chlapci jako by zamrzli.

„Uh. Máš dobrej vkus, kámo. Radím ti, abys to udělal co nejrychleji. Tahle holka je zralá na sklizeň,“ ušklíbl se Dave a podle Rimmerova pohledu mu bylo jasné, že v duchu souhlasí.
„No... a já padám. Slíbil jsem babce že dojdu brzo, znáš ji, byla by schopná mi dát přes zadek štanglí plesnivýho salámu...“ Dave nechal zamyšleného Rimmera stát na školním hřišti a pospíšil si z areálu. Pokud šlo o babičku, v poslední době to s ní šlo z kopce. Celé dny nevystrčila nos z bytu a jen zírala do zdi a ládovala se vším, co jí přišlo pod ruku (včetně pivních tácků a prostírání). Pracovat už nemohla, takže celá rodina žila na sociální podpoře, což ani na Io nebylo mnoho. Stejně se jí vždy podařilo od sousedů, nejspíš výhružkami, vyžebrat tolik ingrediencí, že to často stačilo na velmi slušný oběd.

Dave zabrzdil skateboard před domem a v cuku letu vyběhl do třetího patra. Podle vůně dnes babička vařila něco hodně kořeněného a jemu se začaly sbíhat sliny.
„Čau, babi!“ pozdravil ve dveřích a plácl sebou ke stolu.
„Tady máš,“ oznámila mu stroze a nejspíš musela použít všechny zbytky své koncentrace a zraku, aby talíř se skopovým vindaloo nepoložila mimo stůl. Zazubil se na něj a bez dalších okolků se do toho pustil.
„Kde je Rimmer? V tuhle denní dobu tu vždycky bývá nasáčkovanej.“
„Má rande,“ oznámil Dave s plnou pusou a slzy mu vhrkly do očí, když se snažil spolknout jedno obzvláště obří sousto.
„Teda nejspíš,“ dodal s úšklebkem, když dočista vylízal talíř a odstrčil ho od sebe.
„Kari je ta nejbáječnější věc na světě, když nepočítám muziku, že, babi?“ prohlásil nadšeně a zvedl se od stolu. „Jo... mám dneska zkoušku s kapelou,“ křikl na ni ještě od dveří, ale to už vlastně s kytarou v jedné a skateboardem v druhé ruce sbíhal ze schodů.

Před domem znovu naskočil a rozjel se ulicí, vděčný, že cesta vede z kopce, takže se nemusí namáhat. Zamířil k baru, jehož sklep používal on a ostatní kluci z kapely jako zkušebnu. Byl opravdu šťastný, že ji dal dohromady. Jen pár týdnú po příjezdu se ve čtvrti seznámil s několika vážně skvělýma klukama, kteří měli na muziku stejnej názor jako on. Rozhodli se, že založí kapelu, které bude samozřejmě šéfovat on sám. Na zkoušky se vždycky nesmírně těšil, ale dneska jeho obvyklé veselí narušovaly myšlenky na Rimmera. Do kosmu, jak by ho zajímalo, jak pořídil! Byl by zázrak, kdyby se zbavil svýho panictví zrovna s McDowellovou. Dave zapřemýšlel. Šla by s ním? Hm... možná že ano, přeci jen, Rimmer nebyl ošklivej. Kdyby se nestříhal jako blbeček a občas si oblíkl normální hadry, byl by u holek určitě oblíbenější. Postavu na to měl.

Dave se zarazil. Odkdy si navykl hodnotit svoje spolužáky? Navíc hodnotit Rimmera?! Zavrtěl hlavou a sám sobě se usmál. Otočil si čepici kšiltem dozadu a trochu se na skateboardu přikrčil, aby neztratil rovnováhu, protože se před ním objevil jeden obzvlášť prudký hrbol...

x . X . x

„Tak mluv už konečně!“ zavyl ještě toho dne a udeřil pěstí do stolu. Už byla tma, když Rimmer jako každý večer zaklepal na jejich dveře a s obřadnou tváří vešel dovnitř. Daveovi bylo okamžitě jasné, že se něco stalo. Z Rimmerovy tváře se však nedalo vyčíst, jestli to bylo, nebo nebylo.
„Listere neruš mě, když přemýšlím!“ napomenul ho naoko podrážděně a vzápětí se samolibě uculil, jak to uměl jen on. Seděl zrovna nad křížovkou a jako vždy se u toho strašně rozčiloval. Navíc, dnes byly jeho myšlenky ale úplně někde jinde. Zajímalo ho, jestli na něm jde vidět, že se něco změnilo. Litoval, že v tomhle bytě nejsou žádná zrcadla, aby se na sebe mohl podívat. Byl si téměř stoprocentně jistý, že prostě musí vypadat jinak. Zároveň mu však činilo nesmírné potěšení Listera napínat.
„No taaak, Rimmere!“ Dave vykouzlil ten nejprosebnější pohled, který uměl, ale Rimmer se jen ušklíbl.
„Co říct, drahý karižroute, pro tohle obyčejná slova nestačí. Ale tomu ty nemůžeš rozumět...“ pravil nonšalantně a složil si ruce za hlavu.
„Takže ti dala?!“ Dave obdivně hvízdl a nedokázal se ubránit pubertálnímu úsměvu. „Tak to ti gratuluju, chlape! A co? Jaký to bylo?“
„Listere,“ Rimmer se na něj nechápavě podíval, ale pak se jeho obličej znovu rozjasnil. „O tom přece nemůžeme mluvit. Já jsem gentleman, to si pamatuj.“
Dave zklamaně svěsil koutky úst.
„Jen jestli je vůbec o čem,“ zamumlal spíš k sobě.

Arnold zatím došel k názoru, že dnes se už nejspíš tajenku nedozví, a zavřel časopis. Ještě nebylo natolik pozdě, aby šel spát, ale jen tak tu zevlovat se mu taky nechtělo. Lister, jako by mu četl myšlenky, se zvedl od stolu.
„Hej, nechceš jít ven? Tady je strašná nuda.“ Arnold pokrčil rameny, ale taky vstal a sáhl po kabátu.
„A neměl bys teď zrovna dráždit zažívací trakty celého domu svým cvičením na kytaru?“ napadlo ho.
„Hrál jsem ráno, než jsme šli do školy,“ zazněla Listerova odpověď.
„Aha, já si říkal, proč řinčí okapy, ačkoliv neprší...“ Lister po něm hodil otrávený pohled a popadl bundu. Venku už byla tma a taky pořádná zima; přeci jen, Slunce odtud bylo mnohem dál než od Země a po setmění rtuť teploměru klesala hluboko pod nulu i v létě. Navíc, Dave si ještě pořád nezvykl na to, že místo prachobyčejného měsíce, na který byl zvyklý z domova, se dívá na obří srpek Jupitera, že samotný Io je vlastně měsíc a že kolem Jupitera krouží společně s mnoha dalšími.

Mlčky se procházeli tichou ulicí, ruce vražené hluboko v kapsách, jeden zíral na nebe a druhý do země.

„Bylo to divný,“ vyhrkl najednou Arnold, bez přemýšlení nad tím, co říká.
„Ech? Um... jak to myslíš?“ Dave zaraženě pohlédl na kamarádův obličej, který se barvil do červena. Mísily se v něm dvě emoce. Nejistota? Stud?
„No... to... se Sandrou,“ Arnold se zarazil. Měl by se Listerovi svěřit? Klukovi, který má, pravda, v tomto oboru mnohem více zkušeností, ale na druhou stranu by to snadno mohl někomu vyzvonit? „No... nech to plavat,“ mávl třesoucí se rukou a zadoufal, že se k Tomu Lister nebude vracet, což jak věděl, bylo předem prohrané.
„Ne, ne, ne!“ Dave by se nikdy nevzdal, zvlášť po tom, co to Rimmer nakousl. „Jen hezky mluv, co se stalo? Jak to myslíš, divný?“
Rimmer se ošil a znovu zapíchl pohled do země.
„Prostě divný. Jako, ne, že bych v tom nebyl skvělý... ale, jako, jestli je tohle to ono, na co jsem čekal víc než osmnáct let...“ Dave se zašklebil. Nechtěl se Rimmerovi posmívat, ale tohle znělo poněkud divně. Narazil si čepici víc přes uši a zakroutil hlavou.
„Ech, to moc nechápu, Rimmere. Tvrdíš, že se ti to líbilo, ale na druhou stranu nejseš spokojenej. Vysvětli.“
„No, to je právě ono, neřekl jsem, že se mi to líbilo.“ A bylo to venku. Arnold neměl odvahu, pohlédnout Listerovi do tváře. Byl si jistý, že se teď může tvářit pouze na dva způsoby. Buď šokovaně, nebo hůř, pobaveně.
Dave se však netvářil ani tak ani tak. Vypadal spíš poněkud nechápavě. Arnold proto pokračoval.
„Víc než ona mě vzrušovalo spíš to auto, abych ti pravdu řekl...“
„Uch... jaký auto?“ Lister se konečně zmohl na jakous takous reakci.
„Bentley V8 kabriolet,“ přikývl Arnold a na chvíli se zasněně pousmál při té vzpomínce.
„Ale to sem nemyslel,“ Lister protočil panenky. „Takže vy ste to dělali v autě? A tobě se to nelíbilo?“ Arnold se znovu zarděl a nešťastně přikývl.
„Nemám ani ponětí, čím by to mohlo být. Všechno jsem dělal správně, jsem si jistý!“
„Já myslím, že to časem přijde,“ zapřemýšlel Lister a nakonec rozhodně přikývl.
„Neznám nic lepšího. Bude to v pohodě,“ zašklebil se nakonec a dal kamarádovi herdu do zad.
„Dem domů, než mi přimrznou nohy k chodníku!“ zavelel a rozběhl se ulicí zpět.
Arnold ještě chvíli přemítal na místě, než si povzdychl a vydal se za ním. Doufal, že se tahle malá nepříjemnost brzy vyřeší...

>>další