2. Larghetoo

„Hm, těší mě,“ zamručel Arnold otráveně a dal si záležet na tom, aby byl z jeho hlasu slyšet sarkasmus. Dave Lister (či jak se to vlastně ten kluk jmenoval) však nic nezaregistroval a dál se na něj zářivě usmíval.
„Mohl bys pustit moji ruku? Chtěl bych se vrátit do svého bytu.“ pronesl Arnold ledově.
„Jasnačka,“ přitakal hned Dave a konečně povolil sevření. Arnold se nepřestával mračit a mnul si pohmožděné rameno.
„Moh bych se juknout?“ promluvil najednou Dave a prosmýknul se kolem jeho hubené postavy dovnitř.
„Co to ksakru...“ zaklel Arnold a překvapeně se otočil.
„Eh? Nemám na ni makat?“ dotázal se kluk s nevinnou tváří. V jedné ruce držel kytaru, kterou vzal pravděpodobně z postele. „Je snad nějak posvátná?“ V jeho hlase nebyly známky ironie. Jen vykulil velké hnědé oči a naklonil hlavu na stranu, jako by očekával, že mu prozradí, že tu má ta zatracená kytara nějaký oltář, u kterého se denně modlí.

Arnold zprudka zavrtěl hlavou a zkřížil ruce na prsou.
„Hele, nechtěl bys odsud vypadnout?!“ zaútočil zpříma.
Dave jako by ho neslyšel.
„Já si jenom trochu zabrnkám, jo? Můžu si sednout semhle?“ ukázal do rohu místnosti, kde stála masivní truhla z tmavého dřeva. Arnold málem vyletěl z kůže, když si všiml, kam jeho prst míří.
„Ježiši, to v žádném případě!“ zvolal polekaně a postavil se před ni s rukama roztaženýma, připraven chránit ji vlastním tělem. Ta truhla byla jediná věc, co mu kdy otec dal!
„Tak sorry,“ ušklíbl se Dave. „Netušil sem, že všecko v tomhle bytě je posvátný.“ Pokrčil rameny a jen tak v botách vyskočil na Arnoldovu postel.
„Do kosmu, co to...“ Ten už vypadal, že každou chvíli vybuchne. Dave se usadil na jeho úzkostlivě ustlaných peřinách a chvíli si šteloval prsty na hmatníku. Jak už bylo zmíněno dříve, byl to kluk asi o půl hlavy menší než Arnold, poněkud snědší pleti. Jeho tváři dominovaly dětsky kulaté tmavě hnědé oči, ve kterých se uličnicky lesklo. Vlasy měl krátké a až neuvěřitelně kudrnaté a vzadu na hlavě měl pár dredů. Tomu všemu vévodila černá lovecká čapka s chlupatým lemováním. Jeho tričko, pokud se to tak dalo nazvat, na sobě mělo tolik fleků a skvrn, že si i Arnold ve své zaprané košili připadal jako manekýn, a stejně tak špinavé kalhoty s laclem, zapnuté jen na jednu kšandu. Arnold v duchu zaúpěl. Do jeho bytu se vetřel názorný příklad toho největšího nuzáka, na kterého byste mohli na Io narazit a pravděpodobně se odsud ani nehne, dokud mu nedá peníze!

„Zahraju ti písničku, co sem složil, chceš?“ vytrhl ho Daveův nadšený hlas z myšlenek. Ani nečekal na Arnoldovu odpověď a už pomalu vybrnkával první akord.
Upřímně řečeno, byla to spíš jakási nepovedená parodie na akord. Jistě, Arnoldova absence hudebního sluchu už tu byla zmíněna, jenže při tomto šíleném přednesu i jemu naskočila husí kůže až úplně dole na zádech. Znělo to opravdu příšerně. Asi jako když nutíte těhotnou oslici, aby přeskakovala síť na tenisovém kurtu. Ale ten kluk sám sebe nejspíš považoval za rockovou hvězdu. Zrovna otevřel pusu, že ke svému doprovodu přidá i zpěv, přičemž Arnold už doopravdy zpanikařil.
„Přestaň, proboha, tak už dost!“ zavyl a přitiskl si obě ruce ke svým ubohým sluchovým orgánům.
„No vždyť jo...“ zabručel Dave a zklamaně stáhl prsty z hmatníku. „Ještě to chce trochu dopilovat,“ připustil provinile.
„Trochu?!“ Arnold nakrčil čelo. „Mám dojem, že to způsobilo vážné podráždění mého nervového systému a to ani nemluvím o střevech! Je to horší než atomovka, s tímhle jsi už jistě vyhladil pár civilizací. Není divu, že ses přestěhoval!“
Dave se zatvářil ještě provinileji a snad se i trochu zamračil.
„Odkud jsi sem vlastně přišel?“ napadlo Arnolda, protože přízvuk toho kluka mu nebyl vůbec nijak povědomý, navzdory tomu, že byl velmi zvláštní.
„Liverpool,“ zamumlal Dave a při zvuku toho jména nostalgicky pohlédl do prázdna.
„To je na Zemi, že?“ Rimmer svraštil čelo. Galaxylogie nikdy nepatřila k jeho oblíbeným předmětům. Žádný předmět vlastně nikdy nepatřil k jeho oblíbeným předmětům. Dave přikývl a jeho pohled se na moment rozzářil.
„Je to to nejbáječnější místo ve vesmíru... vlastně když nepočítám Fiji...“ Rimmer ho však neposlouchal. Mnohem zajímavější pro něj byl fakt, jak se někdo ze Země mohl přestěhovat na Io. Do továrny na snoby, která se na podobné vyvrhely dívala jako na něco, o čem přesvědčujete na procházce svého psa, že je to „fuj“ a okamžitě si ho voláte k noze. Země pro Arnolda znamenala ideál svobody. Místo, kde jste mohli být neúspěšní a bylo to úplně normální. Místo, kam by se zcela jistě hodil i on sám. Možná by tam dokonce udělal kariéru!

„Přiletěli jsme sem kvůli mámě,“ objasnil to Dave, jakoby mu četl myšlenky a trochu se zakabonil. „Je totiž moc nemocná,“ dodal tiše.
„A je v nemocnici?“ zvedl Arnold obočí.
„Ne... a babička říká, že by spíš měla jít do nějaký léčebny.“ Arnold v duchu nanovo zaklel. Takže tu měl dost možná syna nějaké alkoholičky, nebo hůř, feťačky. Za chvíli sem vtrhne gang drogových dealerů a budou po něm požadovat peníze!
„A co tvůj otec?“ zkusil to ještě. V hlavě se mu už dopředu míhaly nepěkné obrázky toho, co by mohl být zač zploditel téhle osoby.
„Ten už je mrtvej,“ oznámil Dave jakoby nic a znovu položil prsty na hmatník. „A vlastně to ani nebyl můj otec. Jsem adoptovanej. Našli mě. V krabici pod kulečníkovým stolem.“
„Aha,“ přikývl Arnold. Čím dál tím lepší! Takže nakonec si do bytu nasadil chudáčka z dětského domova! Ty scénáře se stávaly katastrofičtějšími a katastrofičtějšími. A úplně ta nejhorší věc byla, že podle každého z těch scénářů měl Arnold přijít o všechny své úspory (což byla značně mizivá částka, ukrytá na dně jeho truhly). Hrozné! Strašlivé! Vlastní neštěstí Arnolda přemohlo. Skryl obličej do dlaní a doufal, že až znovu vzhlédne, jeho postel bude prázdná a byt znovu stejně tichý jako dřív. Doufal marně. Když konečně zvedl oči, s překvapením zjistil, že se snědý obličej Davea Listera nachází jen pár centimetrů od jeho.
„Co ti je?“ zvedl kluk tázavě obočí a zkoumavě ho prošpikoval pohledem.
„Co je ti do toho?!“ zavrčel Arnold a zacouval, aby získal trochu osobního prostoru. „A vůbec, koukej odsud mazat, copak tě nikdo nenaučil, že nemáš lézt do cizích bytů?!“

„Chtěl sem se s tebou jen seznámit, když teďka budeme sousedi,“ pokrčil Dave rameny a zabrnkal dva nové akordy, přičemž ze stěny spadl kus omítky.
„Třeba bysme mohli být kamarádi.“
Další otřesný akord, který se Arnoldovi zaryl do hlavy jako matčina stará pilka na krůtu.
„...Když máme oba tak rádi hudbu,“ dodal a zabrnkal potřetí.
„Tak už přestaň!“ vybuchl Arnold v zápětí a vyrval mu nástroj z ruky.

V tu chvíli se dveře jeho bytu rozrazily a na jejich prahu stanula vysoká postava oděná do nekonečných vrstev různorodých šálů, šátků a háčkovaných dek. Její oči vyhlížely zpod vějířů výrazných vrásek velice zlověstně. V koutku úst si držela dýmku, ze které však nestoupal žádný kouř.
„Co je to tady sakra za rambajs?!“ rozkřikla se na Arnolda a ten napůl překvapením a napůl zděšením dosedl na postel.
„Pro-pro...“ snažil se vyblekotat, ale Dave ho předběhl.
„Babi, klid, jenom si tu povídáme,“ mávl rukou a konečně seskočil na zem. Přešel k té děsivé osobě a položil jí ruku kolem ramen.
„Tak tohle je moje babička,“ pravil zcela zbytečně. „A babi, tohle je...“ Oba dva si uvědomili, že Arnold svoje jméno vlastně vůbec neřekl.
„Arnold Rimmer.“ Konečně přinutil svoje hlasivky, aby vydaly aspoň nějaký tón. Znělo to sice mnohem přiškrceněji a lasičkovitěji než obvykle, ale vzhledem k situaci to zvládl obstojně.
„Hm,“ odsekla Daveova babička a změřila si Arnolda od hlavy až k patě, jakoby přemýšlela, jestli jí za to stojí.
„Marilyn Listerová,“ promluvila konečně a škubla hlavou, což mohl být stejně dobře pozdrav, jako počáteční stádium epilepsie. Arnold jí to oplatil poněkud bolestným úsměvem.
„No tak jo, my si jdem vybalit, kámo, určitě se tu pak stavím,“ zamával mu Dave ještě ve dveřích. Teprve potom se konečně zavřely.

„Pro všechno na Io, co jsem komu udělal?!“ zavyl Arnold a zoufale se vrhl na postel obličejem napřed. „Proč já?!“ zahuhlal do polštáře a zapřemýšlel, jestli by třeba nemohl změnit bydliště. Jestli by ho rodiče vzali zpět, kdyby je pěkně odprosil, jestli by... V hlavě se mu vybavil obrázek Davea Listera s rozzářenýma očima. Ne, tady rozhodně zůstat nemohl!

Ještě několik vzácných okamžiků strávil lamentováním nad svým bídným osudem, než se konečně zvedl a hrdinně se posadil aspoň ke stolu. V břiše mu strašně kručelo a on neměl dost peněz ani na to, aby si v bistru naproti koupil debilní nudle. Vrhl kradmý pohled na kytaru, která stále ležela na zemi tak, jak mu vypadla z ruky. Mohla být vůbec schopna tak děsivých tónů, jaké ten kluk vyluzoval? Vždyť v tom nebyl ani žádný rytmus! Melodie se nejspíš vypařila do stratosféry a frázování vzalo za své, jen co se na něj podívalo... Arnold vzdychl a natáhl se pro ni. V jeho rukou vypadala tak nevinně.

„Eva,“ brnkl na první strunu. Znělo to úplně stejně jako předtím. Žádné šílené tóny, žádné pekelné akordy.
„Eva hodila gumu do armádního ešusu,“ zabrnkal spokojeně. Potom si však na něco vzpomněl. Zvedl se od stolu a chvíli štrachal ve své truhle. Měl pocit, že ze všech věcí, které si z domu vzal, mu tahle nebude nikdy... Tady byla! Vítězoslavně se napřímil s malou hranatou bedničkou v ruce. Opatrně odklopil krytek. Uvnitř ve skříňce se nacházela jakási dlouhá rafička, která se po natažení kývala ze strany na stranu a vydávala cvakavé zvuky. Na ní bylo upevněno závaží, které jste mohli posouvat po celé její délce. Rafička cvakala tak rychle, jak nízko jste závaží umístili.

Tenhle metronom mu koupila matka po příhodě s houslemi (nejspíš za ty peníze od sousedů). Arnold ho však nikdy, pravděpodobně z trucu, nevyužil. Teď jej ale postavil na stůl a závaží nastavil tak, aby rafička cvakala co nejpomaleji. Potom se znovu usadil na židli s kytarou v ruce.
„Cvak-cvak-cvak-cvak...“
„Eva hodila gumu do...“ „Cvak-cvak-cvak...“ „armádního ešusu.“
„Eva hodila gumu do armádního ešusu.“ „Cvak-cvak.“ Spokojeně takhle probrnkal ještě valnou část večera a doufal, že se mu tak z hlavy podaří vytěsnit myšlenky na nadcházející víkend a především na Davea Listera, se kterým bude mít jistě ještě spoustu problémů...

>>další