1. Largo

Toho roku byl měsíc Io až podivuhodně klidný. Jeho obyvatelé se snadno nechali ukolébat falešným pocitem bezpečí, když už více jak tři měsíce nedošlo k žádné erupci. To nahrávalo společnosti, která tak mohla pěstovat svou bohatou buržoazii kde se dalo, a označit tak jeden z nejslavnějších galileovských měsíců nálepkou „snobové“.
V podstatě to tak bylo. Většina jeho populace se skládala ze zbohatlíků, takzvaných zlatokopů a náhodných milionářů, kteří se zde usadili v polovině jedenadvacátého století a během desítek roků se přetransformovali do rádoby starých šlechtických rodů. Předpokládalo se, že když jste z Io, někam to v životě dotáhnete. Přinejmenším neskončíte na periferiích měst nebo v nějaké kanceláři dvakrát dva metry a vaším jediným pracovním nástrojem nebude leštidlo na boty.

Pokud šlo o tyhle periferie, ty na Io samozřejmě existovaly. Ale jako by tomu tak nebylo. Nemluvilo se o nich. Drahá auta jimi projížděla nejvyšší možnou rychlostí a řidiči se často ani neohlédli, když do něčeho narazili. A to ani aby se přesvědčili, jestli to byla opravdu popelnice se zbytky z místního fast foodu, nebo snad nějaký chudák, který možná kdysi býval stejně bohatý jako oni. Periferie pro ně znamenala peklo. Ukázka toho, co by se jim mohlo stát, kdyby v životě nebyli úspěšní.

Arnold J. Rimmer se opřel lokty o dřevěný stůl a doufal, že si při tom nezadřel třísku. On nebyl žádná naivka, a to vyrostl v jedné z nejznámějších vil na Io. Byl to prostě smolař, kterého potkal nepříznivý osud. Ano, touhle větou by se dal shrnout celý jeho život. Bylo mu teprve osmnáct let, a přesto si byl jistý, že ta lepší už prožil. A že na nich nebylo vůbec nic báječného... Co ho tedy čekalo v budoucnu? O tom se na jednu stranu bál přemýšlet. Jenže někde uvnitř něj přeci jen dřímala jiskřička, kterou disponoval každý, kdo se na tomto měsíci narodil. Ambice. I když byly někde hluboko, přesto tam byly. A Arnold jednu ambici měl. V duchu ji nazýval svým jediným smyslem života. Vesmírný sbor. Ano, to bylo místo pro Arnieho J.! Teď možná žije v malém bytě na periferii Shatteltonu, ale jen co složí zkoušky na kadetce... Och ano.

Škola; to byla další věc, která jeho ambici házela klacky po nohy. Potíže s postupem do dalšího ročníku měl bohužel už od základní školy, kdy málem neprošel do druhé třídy. Tenkrát musela jeho matka použít všechny své ženské zbraně, aby ředitele přesvědčila. Ne, nechtěl vědět, jak to udělala. Nicméně nějakým zázrakem (zde podezíral otce, že vyvinul tlak na vedení přijímací komise) skončil na kadetce, stejně jako jeho bratři. Možná by se dokonce mohl stát zkušebním pilotem, stejně jako Frank!

Jenže ono je těžké si to všechno představit, když sedíte na rozviklané židli a díváte se do tmy, protože nemáte dost peněz, abyste platili elektřinu. Jedna z věcí, které se Arnold naučil u vesmírných skautů, byla, že i z mála se dá udělat hodně. Večer co večer takhle sedával za stolem, což byl společně s výše zmíněnou židlí jediný kus nábytku, který vlastnil, a snil. Snil o kariéře, kterou udělá ve vesmírném sboru. Snil, že jednou bude důstojník, kapitán, muž dbalý cti, se svou vlastní lodí a se svou vlastní posádkou. Že jednoho dne opustí tohle špinavé předměstí a usadí se ve vile, která bude větší než ta jeho rodičů a z okna na ně bude dělat neslušné posunky. Možná by si mohl vzít i nějakou blond sexy modelku a pořídit si Rolls-Royce Phantoma z roku 1925. Ale to už byla polemika, protože Arnold si ještě stále nebyl jistý, jestli by si jej pořídil v červené a kůži, nebo v černém laku se semišovými potahy.

Ze snění ho vytrhl hrubý hlas pošťáka, který se objevil za dveřmi.
„Pošta, Rimmere,“ zakřičel nevrle a podstrčil pode dveřmi hnědou obálku, ze které se na Arnolda dívalo matčino písmo.
„Díky, pane Maddoxi,“ zavolal přes dveře a popadl dopis. Pošťák něco zabručel a pospíšil si do dalšího patra, jen aby to měl rychle za sebou. Poštovní doručovatelé byli jedni z mála obyvatel Io, kteří si nemohli vybrat, jestli budou pracovat jen v těch pěkných částech města. Dopisy a zejména složenky, případně soudní obsílky, se bohužel perifériím nevyhnuly.

Pana Maddoxe znal Arnold už od dětství, když ještě bydlel s rodiči. Od té doby, co se s nimi ve čtrnácti letech soudní cestou rozvedl a nastěhoval se do jediného možného místa, které si mohl dovolit, se však pošťákova úslužnost vytratila neznámo kam. Často neřekl ani půl slova a prostě mu škvírou pode dveřmi vstrčil složenku, jindy, když měl obzvlášť špatnou náladu, mu ale sprostě nadával a označoval ho za parchanta, který nedokáže ocenit, že má tak milé a starostlivé rodiče. Za tohle ho Arnold nenáviděl nejvíc. Dokázal se smířit s tím, že své účty občas nacházel přede dveřmi na rohožce, pochcané od sousedova psa a že jeho obálky byly většinou rozlepené a neznámý se je ani neobtěžoval zalepit zpět, aby nebylo nic poznat. Ale když lezl do zadku jeho odpornému otci a pěl ódy na jeho údajně neposkvrněnou matku a vzorné bratry, to Arnolda dokázalo vytočit na nejvyšší možnou míru.

„Doufám, že uklouzneš na těch chcánkách a nameleš si ten svůj ošklivej ksicht, ty nakynutej Velšane,“ ulevil si polohlasem, protože zakřičet tohle nahlas si netroufal, a přesunul se zpět ke stolu, aby si přečetl, co hezkého mu matka napsala k narozeninám. Tohle byla samozřejmě ironie. Překvapilo jej už to, že si na jeho dnešní výročí někdo vzpomněl. Arnold si s úšklebkem vybavil osmnácté narozeniny svého bratra Howarda, ke kterým dostal svou první zbraň. Celý měsíc s ní chodil po bytě a kdykoliv se Arnold objevil v jeho zorném poli, sňal ji okamžitě z ramene a namířil ji na něj. Arnold byl tehdy už dost velký na to, aby chápal, že si z něj jen tropí žerty, jenže zkušenost s nášlapnou minou v pískovišti a houpačkou na stromě ho dávno naučila, na co by si měl dávat pozor. Týdny se tehdy budil uprostřed noci s oroseným čelem z nočních můr, ve kterých představoval Howardův živý terč.

Teď si byl však jistý, že v obálce se žádný dárek neukrývá. Byla dost podvyživená i na blbou narozeninovou kartičku. S povzdechem vytáhl přeložený kousek papíru a pustil se do čtení.

Drahý Rimmere,
Vím, že už je to několik měsíců, co jsme Ti s tvým otcem nenapsali, ale vždyť víš, kolik máme pořád starostí. Práce v dobročinném spolku Tvé milé tetičky Maggie mě naprosto vyčerpává a Tvůj otec tráví veškerý čas v pracovně, tak jako všichni velcí myslitelé – musíš to pochopit, že tedy nemáme dostatek času na nějaké dopisy.

Arnold se ušklíbl. Jeho matka si pokaždé dokázala najít nějakou skvělou výmluvu. Vrcholem však bylo, když už se ani vymlouvat nepokoušela. Prostě přiznala, že se jí nechce psát svému nejmladšímu synovi ani jednou za měsíc.

Proč Ti vlastně píšu.

A teď to přijde, pomyslel si ironicky. Chvíle napětí...

Píšu Ti proto, abych Tě informovala o tom, co už však možná víš, jelikož jsou toho plné noviny (v Shatteltonském deníku to otiskli na titulní straně, schovala jsem si ústřižek).

Převrátil oči. Jedno bylo jisté: o jeho narozeninách se tu tedy nepsalo. Nestál jim ani za blahopřání. Do kosmu, dokonce i strohé vyjádření by mu stačilo!

Tvůj bratr Frank se bude ženit! Jistě jsi teď nadšený, ale ještě nadšenější budeš, až si přečteš, koho si bere. Dceru pana bankéře, Juliette Banksovou!

Arnold zapřemýšlel. Juliette, Julitette... Blond vlasy, zelené oči, obstojný hrudník, poslední ročník na kadetce. Ten Frank měl ale zatracené štěstí, pomyslel si mrzutě a vrátil se zpět k dopisu.

Doufáme, že mu alespoň pošleš blahopřání, jak se to sluší. Ale chtěla bych Tě požádat, abys to zanesl na poštu do nějaké jiné části města, nemusí hned všichni vědět, že máme nezvedeného syna. Vlastně nejlepší bude, když to dáš přímo panu Maddoxovi, on nám to doručí. A nezapomeň mu zaplatit.

S láskou,
Tvoje matka.

Znechuceně se ušklíbl. Nestál jim ani za to, aby ho na tu svatbu pozvali. Sice už s nimi nežil, ale stále byl přece součástí rodiny! Jistě... nejspíš by tam stejně nešel, ale jde o princip. Rozladěně vstal od stolu a zmuchlal celý dopis do té nejmenší kuličky, jaká se mu podařila. Nechtěl už o nich ani slyšet. A kromě toho... musel se teď připravit na zítřek. V tašce ho čekala hromada domácích úkolů z aritmetiky, geometrie a hudební nauky.

Rozložil si to všechno na stole a přelétl pohledem jednotlivé pracovní listy. Ten první mu neříkal vůbec nic, přestože celou přednášku o aritmetice upřeně zíral na tabuli a snažil se vštípit alespoň jednu z těch hloupých pouček a vzorečků. Vzdychl. Aritmetika tedy bude muset počkat, v nejlepším případě do jeho absolvování. Přesunul svou pozornost ke geometrii, která vypadala stejně nepřístupně. Matně si vzpomínal na nějaké čáry, kružnice a stupně sklonu, které by mu měly pomoct, ale vše bylo tak nějak zamlžené. Možná to bylo tím, že polovinu přednášky prospal, protože se minulou noc marně snažil chytit kunu syrnou, která si udělala hnízdo pod jeho postelí a chystala se právě vyvést mláďata.

Zbývala hudební nauka. Sklidil tedy ze stolu všechny papíry a sáhl po kytaře, která stála opřená o stěnu. Další část jeho ubohého majetku, který si směl z domu odnést. Usadil se s ní na postel do tureckého sedu a zkusmo brnkl na nejhlubší strunu.
„Tohle je...“ Povzdychl si a snažil se upamatovat na mnemotechnickou pomůcku, kterou psal učitel na tabuli. Hela? Bella? Hmm... Nejspíš to bude Eva...
„Eva,“ prohlásil rozhodně a zároveň znovu brnkl na strunu E. Bylo to příšerně rozladěné. Přestože byl Arnold perfekcionista a nikdy by se nespokojil s tak strašným tónem, tohle nebyl ten případ, kvůli kterému by se mohl vzrušovat. Postrádal totiž hudební sluch, což se rodičům snažil neúspěšně vštípit už kolik let. Jenže zejména otec o tomhle nechtěl ani slyšet. („Sice už nebydlíš pod naší střechou, ale nebudeš špinit jméno, které jsem ti dal! Všichni v naší rodině jsou vynikající hudebníci a ty se na tu kytaru naučíš hrát i kdybych ti ji měl jednou omlátit o hlavu!“)

„Eva,“ zopakoval znovu.
Jistě, otec měl částečně pravdu. Všichni jeho bratři uměli na něco hrát. Pozoun, violoncello, klarinet. Arnold hrál v mládí na housle, ale nechal toho, když soused slíbil jeho otci tři tisíce librodolarů, pokud s tím přestane. Koupili mu tedy kytaru, se kterou mohl nadělat nejméně škody. Za ty roky se však Arnold nedokázal naučit ani jména šesti základních strun.
„Eva hodila gumu-“ konečně si vzpomněl na slova říkanky a vítězně zabrnkal na první tři struny.
„Eva hodila gumu...“ Zapřemýšlel. „Do...“

Stejně to bylo hloupé. Spolužáci se mu posmívali. Učitel se ho už nespočetněkrát ptal, proč vlastně do hudební nauky chodí, když ho zpěv nebaví a nemá ani žádné hudební vzory, kterým by se toužil podobat. Tohle však nebyla tak docela pravda.
„Eva hodila gumu do armádního ešusu.“

Měl spoustu hudebních vzorů, které kdysi poslouchal, když měl svůj vlastní pokoj a svůj vlastní gramofon. Raggie Dixon, Reggie Wilson, Mozart, Mendelssohn, Motörhead... Tohle všechno byly jeho modly. Jenže to že by měl vykládat plešatícímu páprdovi, který nemá ani ponětí, co znamená pojem citlivost dětské duše?
„Eva hodila gumu do armádního ešusu...“

Je to všechno na houby...
„Eva hodila gumu do armádního ešusu...“

Ale například tu desku s Dixonovými hity ze supermarketu tam nechávat nemusel...
„Eva hodila gumu do armádního ešusu...“

Z myšlenek ho vytrhlo důrazné zabouchání. Trochu se lekl, protože tady přeci jen nebyl zvyklý na to, že by si sousedé na jeho hraní nějak stěžovali. Pokrčil rameny a pokračoval v brnkání.
„Eva hodila gumu do armádního ešusu...“
Zabouchání se ozvalo znovu a Arnoldovi konečně došlo, že ten neznámý nebouchá na zeď, ale na dveře. Neochotně se zvedl z postele a šáhl po klice s myšlenkou, že jestli to bude ten tlustoprd Maddox, tak ho praští kytarou po hlavě. Jaké bylo jeho překvapení, když spatřil kluka asi o půl hlavy menšího, jak nedočkavě stepuje na jeho rohožce.
„Co tady...“ zavrčel okamžitě nekompromisně. Znal tyhle individua snědší pleti, která obývala celý dům. Tito lidé chtěli jedinou věc. Peníze. Arnold nic takového neměl a pokud by snad nějakým zázrakem v jeho peněžence živořilo pár mincí, střežil by si je pro sebe jako oko v hlavě. Nestačil však větu ani doříct, když k němu kluk s úsměvem natáhl ruku.
„Slyšel jsem od tebe nějakou hudbu. Ty hraješ na kytaru? Já taky! Zrovna jsme se přistěhovali. Jmenuju se Dave Lister!“ vypálil ze sebe bleskovou rychlostí a zatáhl za Arnoldovou paži takovou silou, že mu ji málem vyrval z ramene.

>>další