Mauricius

Šestá

Soundtrack: Burnin' love by Travis Tritt
---------------

Toho dne mi probuzení připadalo jako jedna velká událost. Jako každé ráno mě samozřejmě probudilo cinknutí mléčných lahví, ale ještě něco jiného... Příšerný smrad. Ale tak neskutečně odporný zápach, že si to ani nedokážete představit. Nespokojeně jsem se zamračil a přetáhl si polštář přes hlavu. Účinky smradu (pokud to bylo vůbec možné) to ještě umocnilo. Vztekle jsem zavyl, vzpřímil se na posteli a otevřel oči.
To co jsem spatřil se mi vrylo do paměti až do konce mého života. Obří zelený stonek! V průměru mohl mít něco kolem dvaceti centimetrů, čímž připomínal vzrostlejší jedličku. Visel ze stropu mé ložnice jako velká dlouhá zelená a smradlavá liána. A tehdy jsem konečně naplno procitl. Už jsem neměl vztek. Pocítil jsem náhlou lásku k tomu odpudivému kusu organické hmoty. Samým vzrušením (nebo možná tím zápachem) mi stouply slzy do očí.
Laskal jsem stonek bříšky prstů a pomocí lupy jsem studoval geniální strukturu jeho zelené pokožky. Připadal jsem si jako hrdý otec. Tak tedy… má plíseň vyrostla. Sice trochu víc, než jsem původně plánoval, ale o to jsem byl na ni pyšnější.
„Vííí, tohle až povím Jackovi!“ zavýskl jsem jako malý kluk a seskočil z postele.

(Poznámka vypravěče)

Tady vám předkládám útržek ze svého deníku, jak sami vidíte, zápis z 1.prosince. Tehdy byla ještě moje plíseň takhle malá. Kdybych si chtěl její fotografii do svého deníku nalepit dnes, musel bych lepit na pokračování a všechny zbývající stránky by tudíž byly obsazeny neznámými fotkami zelené barvy. Riziko vědce?
(konec poznámky vypravěče)

+++

Za tu dobu, co jsem vám nestihl poreferovat do deníku, se toho moc nestalo. Prosinec se pomalu chýlil ke konci a já nosil stále teplejší bundy. Fridolínu jsem sice od posledně viděl jen dvakrát (jednou z toho jsem ji jen náhodou potkal v drogérii, ale ani za nic mi nechtěla prozradit, co si koupila tak choulostivého, že to přede mnou schovává) a podruhé se jen na chvíli stavila u mě v bytě, aby mi předala další fotografie ukrytých Venušanů. Za to jsem se docela často scházel s ostatními spolupracovníky. S Jackem jsme se navzájem dělili o své biologické, vesmírně-chemické, či jiné vědecké vědomosti a prozkoumávali jsme společně mou plíseň. S Enriquem jsme sice neměli moc společných témat k rozhovoru, ale nakonec se ukázal jako vášnivý hráč šachu a taky mě bavilo vymýšlet oněch pět důvodů, proč mít obočí. Bral jsem to jako výzvu. Jestli si díky mně nechá to obočí znovu narůst, bude to mé morální vítězství.
„Obočí musíš mít, jinak by se ti pod ním v létě spálila kůže,“ řekl jsem mu včera večer. On se jen zasmál, řekl něco španělsky a odešel. Takže myslím, že zbývají už jen čtyři důvody.
Abych se ale dostal k jádru věci. Hlavní náplní našich schůzek byla příprava na den Dé. Na den, kdy se šestka v současném letopočtu změní na sedmičku. Na den, kdy možná přijdeme všichni o své životy. Na den, kdy se to všechno rozhodne. (U všech plísní, to zní jako americký trajler, jsem umělec!)

Enrique v té době stále pilně studoval mapu bratislavské kanalizace . („Sí, sí, já už přesně vím, kudy půjdeme!“ „Ech, Enrique, máš tu mapu vzhůru nohama...“ „Ach, Veo! Já si říkal, že jsou ty věžičky obráceně!“)

Fridolína zajišťovala jízdenky na vlak pro nás dva a Igora. („Koupila jsem nám rodinnou, bylo to levnější.“)

A Jacek... ten dělal to co vždycky.

+++
No a právě dneškem se ten „den Dé“ přiblížil. Psal se právě 30.prosinec 2036. Bylo úterý, osm hodin ráno a mně se nechtělo odcházet. Vždyť jak jsem teď mohl odjet? Opustit děťátko (které měřilo víc než dva metry a viselo mi ze stropu)?! Přesto jsem byl poslušný chlapec a jal se balit všechny věci, co jsem s sebou potřeboval do Bratislavy vzít.

Ze skříně jsem vytáhl svůj turistický batoh z bleděmodré šusťákoviny a do něj si pečlivě zabalil mikroskop, kalkulačku, pletený rolák černé barvy, čelovou svítilnu, krabičku poslední záchrany, dvoje teplé spodky, sadu propisovaček, inkoustovou tužku, plastickou gumu a samozřejmě deník.

Potom jsem se ještě rychle oblékl, naposledy jsem vrhl zoufalý pohled na svou plíseň, hodil si těžký tlumok na záda, popadl klíče a zabouchl za sebou dveře bytu. Musel jsem se ještě stavit do práce, abych svou sekretářku Džil (a to jsem se jí tolik týdnů úspěšně vyhýbal) instruoval ohledně práce za dobu mé nepřítomnosti. Seběhl jsem schody a chystal se opřít do vchodových dveří činžáku, když se najednou samy otevřely a já stál tváří v tvář své jediné lásce.

„Klá-Kláro...“ V krku mi najednou vyschlo a z hlavy vypadly všechny důležité myšlenky. Fascinovaně jsem zíral na její kudrlinky a na hluboký výstřih, který jí ani v tom mrazu očividně nedělal žádné problémy. Zato mě doháněl k šílenství. Potom jsem našel její oči. Byly tak žhavé, ale zároveň tak nevinné...

„Šimonku,“ usmála se na mě a já cítil jak taju. Udiveně pohlédla na můj batoh. „Ty se někam chystáš?“ (Ne, skočím ti kolem krku a přisaju se na tvá žhavá ústa!)
„Ehmm... ne... totiž ano! Jedu na pár dní do Bratislavy... na stáž.“
„Na stáž? To je zajímavé. Tak tedy hodně štěstí!“ A Klára se ke mně naklonila... a... a... políbila mě na tvář! Ona mě políbila na tvář! Její ústa se dotkla mé pokožky! U všech plísní a roztočů…
„Ech... díky. Tak mmm... ahoj,“ vyblekotal jsem s velkými obtížemi a dopotácel se na zastávku elektriky. Musel jsem se chytit cedule, abych se nezhroutil na zem. Tolik štěstí v jeden den!

No... i když možná jsem to přeci jen zakřikl.
V práci všechno klapalo jako na drátkách. Popadl jsem nějaká lejstra a s hlavou skloněnou jsem se pomalu došoural do Džiliny kanceláře. Otevřel jsem dveře a čekal jsem, že se mi jako větrná smršť vrhne kolem krku. Neudělala to. Byla totiž zabraná do telefonování.

„No pusinko, to mu ale nesmí jen tak projít,“ švitořila svým vysokým hláskem. Nohy v červených lodičkách, síťovaných punčoškách a krátké minisukni měla vyložené na stole a mezi zuby žmoulala propisku.
„Ne, ty mu ale nevolej, to je proti pravidlům. Ty musíš počkat, až se ozve sám, Ivet! Jak, že to nevydržíš?! Copak jsem tě vůbec nic nenaučila?!”

„Ehm, ehm!“ významně jsem si odkašlal a ona na mě vytřeštila své velké modré oči.
„Ivet, musím nutně končit!“ vyštěkla do sluchátka a praštila s ním zpět do vidlice tak silně až to zařinčelo.
„Pane Modřínku!“ zavýskla nadšeně, vyskočila ze židle a přihopkala ke mně na svých jehlových podpatcích. Na sobě měla kostýmek, který jí byl menší aspoň o tři čísla a ve výstřihu se jí vyzývavě dmula její velká ňadra.
„Co pro vás můžu udělat?“ Zapíchl jsem pohled do podlahy.
„Tady máte instrukce ohledně příštích dvou dní. Musím nutně odcestovat, zatím se tu o všechno postaráte,“ vysypal jsem ze sebe, hodil papíry na stůl a chystal se opustit kancelář, dokud byl ještě čas.
„Ale jistě!“ zazpívala s širokým úsměvem, rychle mě předběhla a opřela se o dveře.

„Promiňte, ale musím už jít...“ vysvětlil jsem jí zoufale.
„Ano? A kdo vám brání, pane šéfe?“ koketně pohodila vlasy a odkopla jednu lodičku.
„Ech... vy, když mi blokujete dveře...“ Snažil jsem se zachovat si poslední zbytky soudnosti. Ale ta ženská byla jako dravá pyraňa. Rychle se zbavila i druhé boty, sňala z vlasů skřipec a zatřepala hlavou. To už jsem opravdu zpanikařil a prchl (jako vystrašená ovce) na druhou stranu místnosti (ohrady). Zvažoval jsem tři možnosti. Buď vyskočit z okna (což mi připadalo vzhledem k výšce budovy nemyslitelné), zvednout sluchátko a zavolat na policii (což by za prvé dlouho trvalo a nakonec by to k ničemu nebylo) a nebo nedělat nic a zcela se jí podrobit (nechápu, jak se taková myšlenka vůbec kdy mohla urodit v mé hlavě).

Mezitím si Džil svlékla i minisukni a stála přede mnou jen v upnutém sáčku a punčochách.
„Džil... vy... já... To... no.“
„Ale kůzlátko, nebuď přece tak stydlivý. Neříkej mi, žes ještě nikdy neměl ženskou, zlato!“ Rychle jsem uhnul pohledem a snažil se splynout se stěnou. Skok z okna mi teď připadal jako skvělý nápad. Pomalu si začínala rozepínat knoflíčky u saka. To už jsem byl strachy bez sebe. Proklínal jsem den, kdy jsem se nechal naverbovat do téhle firmy. Sako odletělo, neznámo kam, a punčochy jej rychle následovaly. Měla na sobě černé krajkové prádlo, přesně takové, jaké nosí ta stará ošklivá Madonna ve svých hudebních klipech. Žaludek se mi stáhl strachem, když se ke mně s bojovným křikem rozběhla, skočila na mě a zaklesla se mi nohama kolem pasu tak pevně, až jsem měl pocit, že se nikdy nerozmotáme. A potom se ke mně přisála svými dravými rty...

Málem jsem se udusil. Byly to snad hodiny, co mě tahle mučila. Když se konečně odsála, posbíral jsem zbytky důstojnosti a síly a snažil se ji od sebe odtrhnout.
„Ale koloušku, Džil přece ví, co máš rád!“ vypískla a pevně se mě chytila kolem krku. Nebyla zrovna peříčko a já zavrávoral a ztratil balanc. Spadl jsem zády na podlahu a ona stále ležela na mně.

V tom se dveře kanceláře otevřely a v nich stála udýchaná Fridolína. Chvíli na nás nechápavě civěla, potom celá zrudla, něco zamumlala a zmizela v ohbí chodby.
„Fridolíno, Fridolíno!“ volal jsem za ní, ale ta už byla pryč. Konečně se mi však podařilo odtrhnout od té pijavice.
„Okamžitě se oblečte, slečno!“ vykřikl jsem na ni, uhladil si rozcuchané vlasy a zmizel z té proklaté místnosti.

Fridolína na mě čekala v kanceláři a ještě stále měla na obličeji rudé skvrny.
„Eh... Fridolíno...“ začal jsem opatrně.
„Ne, nemusíš mi nic vysvětlovat, je to tvoje firma!“ zamávala nervózně rukou. „Pojďme se bavit o něčem jiném!“
„Jo...proč jsi vlastně přišla?“
„No, to je to. Musíme už za chvíli vyrazit. Ten vlak jede nakonec dřív. Mauricius s Igorem na nás čekají na nádraží.“
„Jasně, už jdu,“ horlivě jsem přikývl, sebral jsem z podlahy ruksak a vyrazil jí v patách.

Na nádraží jsme se přesunuli elektrikou, vlastně bez jakékoliv konverzace. Já se rděl. Bylo mi příšerně stydno a Fridolína se mi to vůbec nesnažila ulehčit. Pořád uhýbala pohledem a když si myslela, že neposlouchám, něco si pro sebe mumlala. Už se to vážně nedalo vydržet.
„Fridolíno?“
„Hmm?“
„No, víš, to co se stalo ve firmě, to vůbec nic neznamenalo, vážně!“
„Hmm…“
„No prostě-“
„Hej,“ přerušila mě, aniž by na mě pohlédla, „mě to přece vůbec nezajímá! Je mi jedno, co děláš ve volném čase, kolik máš přítelkyň, milenek, náruživých sekretářek a tajných manželek! I kdybys byl islámský bigamista, byla by to jen tvá věc.“ To vše ze sebe vysypala takovou rychlostí, že jsem téměř nestačil poslouchat. (A měl jsem pocit, že je trochu podrážděná…) Visel jsem na tyči v elektrice a nechápavě koukal z okna na míhající se domy.
„Zastávka: Hlavní nádraží,“ oznámil strohý hlas z reproduktoru a Fridolína stiskla tlačítko na otevření dveří.

Ve vestibulu si na oči nasadila své obří tmavé brýle, které jí zakrývaly polovinu obličeje a přes vlasy si uvázala šátek.
„Čekají na nás v úschovně,“ prohodila ke mně koutkem pusy. Když se za námi zaklaply dveře shodila maškarádu a z tašky vylovila baterku.
„Mauricio, Igore!“ zašeptala a za regály se něco pohnulo. Kužel světla dopadl na popelavou tvář mimozemšťana, kterého jsem naposledy viděl v mojí kůlně.
„Šimone Modřínku,“ zvolal a vztáhl ke mně své malé ručky.
„Ech… Nazdar, Mauricio,“ odpověděl jsem a couvl o krok zpět před jeho objetím.
„Máš na tváři rtěnku,“ pronesl bezbarvým hlasem a tázavě se podíval na Fridolínu. Ta (a bylo to vidět i ve tmě) zrudla až po kořínky vlasů.
„Ne, to není moje práce,“ zamumlala. Já jen sklopil hlavu a přemýšlel, jestli je tu země natolik shovívavá a milosrdná, že by mě na místě pohltila . Mauricius zmateně koukal z jednoho na druhého, ale na žádnou další reakci už se nezmohl. Igor se zmohl na poněkud jiný pozdrav. Radostí, že mě zase vidí, vyskočil do výšky tak značné, že jsem stěží zvrátil hlavu a obličej mi olízal tak důkladně, že by se za to nemuseli stydět ani pracovníci myčky OMW.

„Přejděme k plánu,“ prořízla Fridolína ticho. „Včera večer jsem nám pořídila falešné doklady. Teď jsme podle všeho rodina na výletě,“ s těmito slovy mi podala falešný občanský průkaz s mojí fotkou. Podíval jsem se na jméno.
„Jan Novák?“ pozvedl jsem obočí. Pohlédla na mě tvrdě, se staženými rty.
„Pod svícnem bývá největší tma. Jsem tvoje manželka, Marie Nováková.“
„To je absurdní!“ vykřikl jsem. „Určitě nás chytí!“
„Není,“ procedila mezi zuby, „Je to tak okaté a jednoduché, až je to geniální. Vsadím se s tebou o co chceš, že nás nechytí. Na těch občankách jsem pracovala celou noc. Zburcovala jsem kvůli tomu asi polovinu redakce, ve které jsem dřív pracovala. Nad ránem jsem potom na internetu sháněla místenky na vlak. Vůbec jsem se nevyspala a zapomněla jsem si vzít svůj Neurol. Takže jestli mě vážně musíš bezpodmínečně nutně prudit zrovna teď, radím ti dobře, chystej se na nejhorší.“
„Vždyť už jsem ticho,“ pípl jsem vystrašeně a bez dalších slov si zastrčil novou občanku do kapsy u kalhot.
„Ještě si obleč tohle,“ hodila po mně papírový pytel a sama se začala svlékat. „A nedívej se,“ dodala mumlavě.

Zmateně jsem se otočil na patě a nahlédl dovnitř. Pytel obsahoval tmavě hnědé tříčtvrteční pumpky, kárované podkolenky, pletenou vestu se stejným károvaným motivem a bílou košili. K tomu ještě patřil vatovaný kabát s kožešinovým lemem na kapuci a kulich. (Připomnělo mi oblečení, které nosil děda Damián. Chyběl jen baret a fajfka…) Přesto jsem se do toho všeho beze slova nasoukal.

Fridolína vypadala kapku normálněji. Měla na sobě model podobný oblečení Lucky Vondráčkové z devadesátých let. Černé kalhoty mrkvového střihu, kozačky na jehlových podpatcích (na které očividně nebyla zvyklá, protože sotva držela rovnováhu), bílý rolák s jelenem vypleteným na prsou (Jako živý! Jen zatroubit, posbírat ostatní večerníkové přátele a vyběhnout do lesa Řáholce…), vlasy měla sepnuté do drdolu pomocí dvou japonských jehlic a kolem krku měla nonšalantně obvázanou červenou šálku.

Ovšem nejvíc mě odzbrojil pohled na Maurícia. Byl nasoukaný do dětského oblečení (nejspíš z bejby sekáče naproti od mého činžáku). Na nohách měl červené sněhule s bílou kožešinkou, tělo měl napresované do růžového svetýrku s bambulkami. Kolem krku měl několikrát obmotanou šálu s vločkovými motivy (zcela jistě od Vietnamců), která rafinovaně zakrývala jeho dlouhé fousy a díky čepici (na zavazování pod krkem), naražené do čela, mu byly z celého obličeje vidět jen jeho velké oči. Vypadal tak bezbranně, že i Srstka s Kubišovou by měli co dělat.
„Fajn krytí,“ uznal jsem opatrně a pro jistotu zvedl oba palce vzhůru, aby si Fridolína nemyslela, že to myslím ironicky.
„Dík,“ odpověděla na půl pusy, „už bychom měli jít, asi za pět minut odjíždí vlak.“ U východu z haly jsme se ještě rozloučili s Mauriciem, který se měl ve svém přestrojení za úkol dostat do Enriqova bytu.
„Hodně štěstí, Šimone Modřínku.“

Ve vestibulu jsme se připletli mezi lidi a dělali, že jsme spořádaní novomanželé se psem na cestě za dobrodružstvím. (Fridolína mě ještě vybavila mapou, kterou mi v obalu pověsila na krk a na moje námitky, že je to až moc okázalé zase začala vykřikovat něco o svícnu.) Vypadalo to, že vše proběhne bez problémů. Na perroně jsme se snažili chovat nenápadně. Přesto všechno nastaly komplikace, když se vlak blížil do stanice. Fridolína si všimla, že kousek od nás se o sloup opírá podezřelý muž blond vlasů v kabátu s vysokým límcem. Ostražitě se rozhlížel a občas zvedl ruku a zamumlal něco německy do rukávu.
„To je on, jeden z Venušanů,“ zašeptala mi Fridolína. „Musíme rychle nastoupit a ztratit se mu v zadních vagónech.“
„Myslel jsem, že máme místenky.“
„Na tom teď nezáleží,“ zavrtěla nervózně hlavou. Lokomotiva se s pištěním konečně zastavila a ze dveří se vyvalil proud cestujících. Toho jsme využili a ruku v ruce se mezi nimi procpali dovnitř. Tehdy začal náš závod s časem. Rozběhli jsme se a já koutkem oka zároveň zpozoroval, že Venušan se vydal podél vlaku za námi.
„Podezírá nás, protože tak utíkáme,“ vyčetl jsem Fridolíně a ta vrhla pohled z okna.
„To nesleduje nás,“ zavrtěla hlavou a zastavila se, což jsem nečekal a narazil do ní hlavou.
„A koho teda?“ pozvedl jsem obočí a mnul si čelo.
„Vím já?“ pokrčila rameny a trochu se přikrčila. „Každopádně to nejsme my. Podívej, prázdné kupé, radši tu zůstaneme.“ Usadili jsme se na místech a Fridolína z tašky vytáhla objemný a vonící balík v papírovém obalu.
„Voní to jako…“ (mimochodem sliny mi tekly z úst několika proudy)
„…Řízky,“ dořekla za mě a konečně se usmála a Igor nadšeně zaštěkal. Atmosféra se tedy pojednou uvolnila a já mohl zase normálně dýchat.

Krajina za oknem ubíhala závratnou rychlostí a já začal být příjemně optimistický. Řízky byly snědeny, Igor ležel na protějším sedadle stočený do klubíčka a pravidelně oddychoval a Fridolína listovala nějakým ruským časopisem (který jsem jí tudíž nemohl číst z druhé strany – byl v azbuce). Přemýšlel jsem, jak se asi daří Enriqovi a Jackovi s Mauriciem. Jako by mi snad někdo četl myšlenky, mobilní telefon v kapse Fridolínina kabátu začal zvonit.
„Da?“ ohlásila se okamžitě a vrhla po mě starostlivý pohled.
„Fajn, pokuste se je setřást a potom se pro ni pokud možno nenápadně vraťte. A hoďte sebou, budeme vás čekat na nádraží.“ S těmito slovy telefon položila a hlasitě si povzdychla.
„Co se děje? Nějaké komplikace?“ zamračil jsem se.
„Hmm. Enriqua s Jackem sleduje skupina Venušanů v autě. A k tomu ještě Jacka napadlo, že bysme měli vzít s sebou na Slovensko tvoji kůlnu.“
„Aha takže – moment, cos to říkala? Moji kůlnu?!“ Snažil jsem se to v hlavě všechno srovnat, ale ani za všechny plísně na světě jsem si nedokázal představit, k čemu by nám mohla být moje stará zaprášená kůlna.
„Podle Jackových slov po ní Venušané šli. To znamená, že v ní musí být něco cenného, o čem jsme před tím neuvažovali, nebo nám to Mauricius zapomněl říct,“ pokrčila rameny a nervózně pohlédla z okna.
„S takovým zdržením nebudou do setmění na místě. Budeme se muset ubytovat bez nich a potom je jít na nádraží vyzvednout.“

Chápavě jsem přikývl a pomyslel zmateně na Mauricia. Je to přece on, kdo se chce mermomocí dostat domů? Jak nám ksakru mohl jen tak zapomenout říct takovou důležitou věc? Zakroutil jsem hlavou, pohodlně se opřel o opěrku a pokusil se zavřít oči. Do Bratislavy to mělo trvat ještě hodně přes hodinu a já chtěl dohnat spánkový deficit...

>>další