Mauricius

Pátá

Soundtrack: American Idiot by Green Day
---------------

Tiše jsem se plížil podél stěny. Pletenou baretku značky Tajemný muž jsem měl naraženou přes oči. (Držel jsem se totiž pravidla‚ 'Když nevidím já tebe, nevidíš ani ty mě!'.) Trochu jsem sice zakopával a lidé se za mnou otáčeli... ale přesto se mi tak nějak dařilo splynout s prostředím. Zalovil jsem ve své kožené aktovce a na oči si nasadil tmavé pilotní brýle. Potřeboval jsem se nějak dostat do té zatracené samoobsluhy.

Abyste tomu rozuměli, začal bych pěkně od začátku. Když jsem se včerejšího dne snažil za svitu své noční lampičky popsat další stránky svého deníku, rozdrnčel se mi zvonek u dveří.Otevřel jsem a údivem mi poklesla čelist. Na prahu mého bytu stáli Jacek a Fridolína, kteří podpírali Enriqa, jenž byl očividně v bezvědomí. Celou noc jsme s Fridolínou strávili ošetřováním nebohého Pučmelouna, který se ne a ne probrat. Až později nad ránem, kdy jsem zcela vyčerpaný seděl u jeho postele a chystal se zakousnout do čokoládového koláče, zareagoval. Chřípí se mu rozšířilo, když nasál vzduch. Pomalu otevřel oči a koutky úst mu vyletěly nahoru. Fridolína, která do té doby nic neříkala začala poskakovat radostí (a očividně jí bylo srdečně jedno, že mi ten koláč během pár vteřin celý sežral).
Jakmile byl Enrique schopen alespoň nějakého slova, poslali mě do obchodu. Řekli mi jen tolik, že se mám snažit cestou zmást nepřítele (aniž by mi řekli, kdo že je ten nepřítel) a Jacek mi s tou svou smrtelně vážnou tváří předal seznam nákupu.

Tetelil jsem se blahem, že mě pověřili nějakým důležitým úkolem. Když jsem si ale lístek přečetl, zklamaně jsem rezignoval na jakékoliv nadšení.

Stálo tam:
-jedna láhev kyselých okurek (bez kopru)
-dietní suchary
-dietní kola
-dietní sýr
-bio rajče - jedno
-kaktusový džus (bez éček)
-kvasnice
-dietní párky

Nechápavě jsem se Fridolíny zeptal, jestli drží dietu. Se zarděním zavrtěla hlavou a zamumlala, že je to pro Jacka, protože po cukru prý klesá IQ. Potom ještě tiším hlasem dodala, že jsem netaktní a ať se laskavě snažím být nenápadný. Potom za mnou přibouchla dveře mého bytu. Moc jsem nepochopil, o co jí šlo. Asi měla své dny...

A tak to opravdu bylo. Snažil jsem se uposlechnout Fridolíniny a Jackovy rady a naplánoval jsem si cestu do obchodu věru šalamounsky. Z původních pěti minut, které mi měla trvat, jsem ji prodloužil na dvě hodiny, když jsem vzdálenost do sámošky přes ulici chytře nahradil obejitím deseti bloků, popojetím o dvě zastávey elektriky a kličkováním kolem bytovek a paneláků. Což znamená, že jestli mě sledoval některý z těch jich, o kterých mi ostatní pořád nic neřekli, tak musel být dokonale zmatený. (Teda aspoň já sám jsem byl)

Po dvou hodinách jsem se tedy doplahočil ke vchodu do krámu a slušně sňal z hlavy svůj baret. Zvonek ohlásil nového návštěvníka (to jako mě) a hlavy nakupujících se automaticky otočily. Kráčel jsem s vozíkem podél regálů, ale místo prohlížení zboží jsem věnoval pozornost ostatním zákazníkům...

Mohla by ta stařenka v tělových punčoškách, co si právě do košíku vkládala cornflakesy, mít v tom kulichu mikro-kameru? A ten puberťák u pultu, co mu sluchátka pouští do uší nějaké zběsilé kytarové tóny... - mohl by v tom přístroji mít nějaké odposlouchávací zařízení? Tatínek v koženém saku, tahající za ručku drobnou světlovlásku s uplakanýma očima... -vlezla by se mu do náprsní kapsy zbraň?

"Promiňte, pane, ale chtěla bych si vybrat okurky," nějaká mladší žena mě hrubě šťouchla loktem do žeber, jak se protlačovala k regálu.
"No dovolte, vy..." Zůstal jsem stát s otevřenou pusou, když jsem tu ženu poznal. Měla na sobě své sluneční brýle a dlouhý balonový kabát.
"Fri..."
"Pšt! Mlčte! Kde jste sakra byl?" vyhrkla rozhořčeně a předstírala, že vážně přemýšlí, kterou značku okurek si vybrat.
"Měl jsem být přece nenápadný. Tak jsem to vzal oklikou," odsekl jsem. Byl jsem děsně uražený. Tak oni mě pošlou na nákup, nařídí mi, abych se snažil zmást nepřítele a pak mi za to přijdou vynadat? Tak tohle jsem si ale nezasloužil. Fridolína zlostně dupla nohou.
"Kupte všechny věci ze seznamu a okamžitě se vraťte domů. Enrique nám právě řekl, jak se mu to stalo. Měl byste to slyšet, taky se vás to týká."
"Aha a proto jste mě poslali na nákup," pravil jsem uštěpačně. Šlehla po mě pohledem. (alespoň myslím, že šlehla, každopádně jsem byl rád, že měla na očích ty brýle, jinak by mě jistě pohltily plameny pekelné) a okázale odkráčela k pokladně, zaplatit tu jednu láhev s okurky. Zlostně jsem se na ni díval, dokud nevyšla z obchodu a potom jsem z kapsy vytáhl lístek s nákupem.
"Takže to máme okurky..." zabručel jsem si polohlasem.

Na veškerou opatrnost už jsem se vykašlal. Pilotní brýle jsem vložil do kapsy a vkráčel jsem do činžáku. Už se mi nelíbilo, jak mě ze všeho vynechávali. Poslali mě kupovat dietní suchary a měli mi místo toho konečně říct pravdu!

V bytě panovala klidná atmosféra. Enrique se už docela vzpamatoval a zhltl veškeré zbytky potravy z mé lednice. (Mám pocit, že dokonce i těsnící želatinu do mikroskopu.) Teď seděl na gauči a zamyšleně se probíral svým knírem. Jacek si úhloměrem poměřoval moji plíseň v rohu ložnice a tiše si pro sebe mumlal. Fridolínin obličej byl skrytý za výtiskem čtvrtečního Záblesku.
"Ehm," odkašlal jsem si, abych na sebe upoutal pozornost. Nikdo neustal ve své (jestli se tomu tak dalo říkat) činnosti. Ba právě naopak. Vypadalo to, že mě okázale ignorují.
"Ehm, ehm," zkusil jsem to znovu. Fridolína odložila noviny a tázavě pozvedla obočí.
"Hm?"
"Ehm..." začal jsem rozpačitě.
"To je ten dnešní způsob komunikace mladých," prohlásil Enrique s potlačovaným smíchem. Fridolína ho zchladila jediným pohledem.
"Chtěla jsem se ti omluvit," začala a sklopila oči.
"Asi jsme ti měli o všem říct... Ale... Ale..." zamávala rukou ve vzduchu, jakoby hledala ta správná slova.
"Ale báli jsme se, že jsi psychicky labilní," zaznělo od Jacka z mé ložnice.
"Aha," přikývl jsem. Vlastně jsem si v duchu oddychl. Myslel jsem, že to bude něco mnohem horšího...
"No, takže, podle mě jsem docela psychicky stabilní, takže byste mi konečně mohli říct všechno," podíval jsem se na Fridolínu s naději v očích.
"Fajn," pokrčila rameny.
"Potřebovali jsme tě dostat z domu, protože jsme domlouvali strategii proti Venušanům."
"Venušanům," přikývl jsem chápavě. (No vážně, včera se myslím o Venuši zmiňovali...)
"Jsou v přestrojení za Němce," pokračovala, "nosí jejich policejní uniformy. Tedy na veřejnosti," dodala tajemně.
"A co jindy?" nadhodil jsem zvědavě.
"Jindy se maskují," vzdychla. "Je to pro nás opravdu těžké, protože jsou v tom velmi dobří."
"Jsou rychlí," přikývnul Enrique.
"Zákeřní," ozvalo se z ložnice.
"A nemají slitování. Klidně by nás zavraždili..."

Všechny pohledy se stočily ke mně.
(Fajn, ještě jsem se nezhroutil, tak co jim je?)
"Zvládáte to, chlapče?" Pučmelounovi se starostlivě nakrabatilo čelo.
"No... Jistě," naprázdno jsem polkl.
"Třesou se ti ruce," upozornila mě Fridolína. "Máš strach?"

"Ne!" odpověděl jsem bez rozmýšlení. (I když v duchu jsem slyšel pohřební pochod a jasně jsem viděl svou rakev ve tvaru krabičky na krycí sklíčka do mikroskopu. Viděl jsem hrobaře, jak kolem mé mohyly sází malé tisy a matku, jak na kolenou pleje trávník kolem nich. A na náhrobním kameni byl vytesán nápis: "Zde odpočívá Šimon Modřínek, nejlepší mladý biolog století, který zemřel hrdinskou smrtí".)

"A jaká je tedy strategie?" přinutil jsem se promluvit.
"Ještě si potřebujeme promluvit s Mauriciem, ale základní črty jsou jasné," vysvětlovala mi a při mluvení pátravě hleděla na mé roztřesené údy.
"Den před Silvestrem vyrazíme. Pro větší bezpečnost se rozdělíme. Jacek a Enrique pojedou s Mauriciem v autě a já a vy se dopravíme do Bratislavy vlakem. Setkáme se v pravé poledne u městské radnice. Pokud půjde vše podle plánu, měli bychom se bez problémů bratislavským podzemím dostat do planetária. Přesně o půlnoci, až se překulí nový rok přes starý, Mauricius odletí."
"To nezní tak složitě," namítl jsem ulehčeně.
"Zas tak jednoduché to nebude," vstoupil do rozhovoru Jacek. V rukou držel tlustý svazek s názvem "Krásy podzemních bludišť slovenských měst" a zaujatě obracel stránky.
"Systém bratislavské kanalizace studuji už druhý rok," přiznal. "Ještě jsem tomu úplně neporozuměl..."
"Skvělé," přinutil jsem se k úsměvu. Vzpomněl jsem si na jinou věc.
"Kdy se sejdeme s Mauriciem?"
"Vlastně ještě tento týden," usmála se na mě Fridolína. "Až přijde čas, dozvíš se to," mrkla.
"No, vlastně už bychom mohli jít." Jacek se podrbal ve vlasech a strčil si knihu Krásy podzemných bludisek slovenských mest pod paži. Enrique se rovněž zvedl z gauče a podal mi svou medvědí tlapu.
"Držte se, mladej," pousmál se. Něco mě napadlo.
"Pane Pučmeloune, proč vlastně nemáte obočí?" zamračil jsem se a periferním pohledem jsem si všimnul, jak Fridolína protočila panenky a pohlédla na hodinky. Enrique její netrpělivé gesto nejspíš taky zaregistroval, protože se jeho úsměv ještě víc rozšířil a krátce mi odpověděl.
"Je vyholené, mladíku. Když mi udáte alespoň pět důvodů, proč mít obočí, nechám si ho znovu narůst," zamrkal a zmizel na chodbě. Dveře se zavřely a já uslyšel jen dusot ze schodů do sklepa. Pokrčil jsem rameny a odšoural jsem se do ložnice. Můj deník ležel bezpečně v zásuvce nočního stolku. Převlékl jsem se do proužkatého pyžama s červenými knoflíky a naslinil si svou inkoustovou tužkou. Měl jsem pocit, že po strávených zážitcích popíšu víc než jen jednu stranu...

(poznámka vypravěče) No a pro vás, moji milí čtenáři, mám taky jednu lahůdku. Podle slov mých přátel jsou Venušané opravdu zákeřní. Fridolína mi dala tuhle sérii tří fotografií. Prý mám uhodnout, kde se na každé z nich skrývá jeden z našich nepřátel...

Tak i vy můžete zkusit štěstí...
/klikněte pro zvětšení/
(konec poznámky vypravěče)

>>další