Mauricius

Čtvrtá

Soundtrack: Golden touch by Razorlight
---------------

V osm ráno jsem vyzbrojen proti chladu (měl jsem na sobě svůj nový pletený kulich se vzorkem jelenů a stejnou šálu) netrpělivě stepoval před vstupem do Špilberku, jedné z mnoha dominant města. Jelikož zima byla na spadnutí a toho dne mrzlo opravdu řádně, v parku kolem hradu se moc lidí nepohybovalo. Dýchal jsem si na zrudlé dlaně a snažil se trochu zahřát poskakováním na místě, když se najednou odněkud vynořilo cosi obrovitého, rezavého a chlupatého, skočilo to na mě, povalilo mě to na zem (v duchu jsem svůj mikroskop, vědecké materiály a deník odkazoval své matce a loučil jsem se se všemi nepoznanými plísněmi mého života). Cosi odporného a slizkého mi přejelo přes obličej a odněkud se ozvalo volání:
„Igore, Igore! No tak! Buď hodný! Dolů!“ Bestie zareagovala téměř okamžitě. Pustila mě a způsobně se posadila na zadní tlapky, jako by se nechumelilo. Stále jsem ležel na zemi – ochromen, oslintán, zneuctěn a šokován. Z dálky se ke mně rychlým krokem blížila osoba v balonovém plášti a slunečních brýlích s povědomými vlnitými vlasy.
„Pane Modřínek, není vám nic?“ starala se Fridolína Štěková, když mi pomáhala na nohy.
„Musíte ho omluvit, je to ještě štěně...“ Znovu jsem se zadíval na kreaturu, která zrovna močila na jeden z parkových stromů.
„Cože? Tomuhle říkáte štěně?“ vypadlo ze mě udýchaně. Vždyť ten údajný pes měřil i s ocasem snad metr a půl. Měl zrzavou srst, prohnané hnědé oči a stojaté, trochu špičaté ušní boltce. Postavou trochu připomínal vlčáka (nebo spíš hyenu), jenže byl mnohem větší.
„No, je trochu divočejší, to uznávám,“ pokrčila Fridolína rameny a usmála se na mě, když spatřila můj šokovaný výraz.
„Jmenuje se Igor,“ dodala.
„Heh, těší mě, Igore...“

(poznámka vypravěče:)
Později jsem se pokusil, zvěčnit Igora ve svém deníku. Na psa je opravdu obrovský. Také jsem si zapsal, že jeho povaha se až podezřele podobá té lidské.

(konec poznámky vypravěče)

„Tak, kam půjdeme?“ Fridolína se kolem sebe ostražitě rozhlížela, když Igorovi připínala vodítko.
„To je snad na vás. Očekávám, že mi dnes podáte vyčerpávající vysvětlení toho, co jste na mě včera tak rychle vybalila.“
„Přirozeně,“ odtušila a trochu se pod svými brýlemi zamračila. „Půjdeme se projít do kasemat a tam budeme pokračovat v rozhovoru.“
„Do kasemat?“ zazněla má překvapená otázka.
Fridolína na ni odpověděla přikývnutím. Znovu se rozhlédla a rázným krokem zabočila ke vchodu do hradního podzemí.
„Dvě a půl, prosím,“ oznámila paní v okénku a ta jí otvorem ve skle podala lístek.

V podzemí byla snad ještě větší zima než venku. Svou čepici s jeleny jsem si stáhl co nejvíc na uši a zkřehlé ruce vrazil do kapes. Fridolína si sundala sluneční brýle a pustila Igora. Ten se okamžitě rozběhl chodbou napřed a cestou všechno očuchával (a divně u toho frkal).
„Igor nám dá vědět, kdyby nás někdo sledoval,“ odpověděla na můj tázavý pohled.
„Takže?“ pokusil jsem se zahájit konverzaci.
„Takže... Nejdřív bych se vám asi měla konečně představit,“ usmála se.
„Ale já přece vím, kdo jste,“ namítl jsem.
„Ne tak docela,“ odpověděla tajemně. „Vlastně se vůbec nejmenuji Fridolína Štěková, i když jsem si na to jméno báječně zvykla. Mé pravé jméno je Jelena Modestovová. Původně jsem vystudovala historii a žurnalistiku. Pracovala jsem v Rusku, kde jsem se narodila, jako reportérka.“
„Cože? Vy nejste Češka?“ vyhrkl jsem udiveně a hledal jsem na jejím obličeji nějaké východní znaky.
„Vlastně na půl. Poslyšte, pane Modřínek, to, co vám teď řeknu, musí zůstat tajemství. Jinak by to mohlo ohrozit můj život, váš život a bezpečí celé planety. Chápete to?“ Zmateně jsem přikývl. Fridolína pokračovala.
„Jsem v programu na ochranu svědků. Před pár lety jsem totiž viděla něco, co jsem vůbec vidět neměla. Tehdy jsem pracovala v jednom bulvárním deníku a...“ Větu už Fridolína nedořekla. Z ohbí chodby se ozval zběsilý štěkot a téměř okamžitě se k nám přihnal Igor. Všechny své rezavé chlupy měl naježené.
„Sakra! Našli nás!“ vyjekla. „Tiše, Igore, tiše!“ Pes okamžitě zmlkl.
„Pojďte honem!“ Fridolína mě popadla za ruku a běželi jsme zpět chodbou.
„Počkejte! Před kým to pořád utíkáme?!“ protestoval jsem a snažil jsem se jí vyvléknout.
„To vám povím později. Teď musíme zmizet... Nebo by nás mohli...“ raději hlasitě polkla, než aby to dopověděla. Nechal jsem se vláčet kolem mříží středověkých vězeňských cel stále dál k východu. Igor běžel v závěsu za námi a kryl nám záda (nikdy bych nevěřil, že bych to mohl o psovi napsat).

Najednou jsme prudce zabočili do jedné z věznic a já se, nečekaje takové náhlé zatáčky, rozplácl o kamennou stěnu.
„Au! Moje ruka!“ zavyl jsem.
„Buďte zticha!“ zašeptala Fridolína zoufale a vtáhla mě do cely.
„Tak tady se asi těžko skryjeme, pokud nemáte nějaké eso v rukávu,“ prohlásil jsem ironicky a třel jsem si bolavou paži.
„Náhodou mám,“ přikývla Fridolína a odsunula maketu kostlivce na mučidlech, která měla děsit dětské návštěvníky kasemat. Objevila se malá vrátka, která se rychle otevřela a Fridolína i se psem zmizela v temné chodbičce. „Pojďte, dělejte! A zavřete za sebou!“ Znovu mě popadla za ruku a já jen stačil zabouchnout ta miniaturní dvířka. Chvíli jsme v tichosti stáli a Fridolína měla ucho přitisknuté na dřevo. Po chvíli spokojeně přikývla.
„Prohnali se kolem a zmizeli.“ Nechápavě jsem zakroutil hlavou.
„Pojďte,“ pobídla mě znovu a vydala se nekonečným bludištěm chodeb a stok s Igorem v patách. Já klopýtal za nimi, aniž bych čemukoliv rozuměl.
„Tohle je brněnské podzemí,“ vysvětlila mi přes rameno.
„A to je napojené na kasematy?“ zvedl jsem obočí. Přikývla. Šli jsme ještě hodnou chvíli, než jsme začali stoupat po jakémsi strmém schodišti.
„Už tam skoro budeme,“ oznámila mi vesele. Zastavili jsme se přede dveřmi, které byly celé obetkané pavučinami. Jako biolog jsem byl zásadně proti ničení pavoučího obydlí (třeba v mé spíži se to pavučinami jen hemžilo), ale tehdy jsem absolutně neměl nervy na žádné oponování. Klidně jsem sledoval, jak Fridolína holýma rukama strhává ty jemné sítě (jistě mezi nimi byla pavoučí vajíčka, to je ale ženská) a otevírá dveře. Prošli jsme jimi a ocitli se...

„Poznáváte to tady?“ otočila se ke mně a znovu Igorovi připnula vodítko.
„No jo... To je přece náš sklep! To je můj činžák!“ S otevřenými ústy jsem na ni zíral.
„Jak jste věděla, kudy máte jít?“
„Je to má práce,“ pokrčila rameny. „Mohli bychom jít k vám? Ostatní tam na nás už jistě čekají. Mimochodem, můžu ti nabídnout tykání? Myslím, že našemu věku to bude důstojnější. Můžeš mi říkat Fridolíno,“ zašklebila se a podala mi ruku.
„Eh... Šimon,“ vyblekotal jsem. „Ale počkejte... Kdo tam na nás čeká?“ Znovu se ušklíbla.
„Uvidíš.“ U dveří mého bytu postávali dva muži. Jeden z nich byl postarší, trochu při těle s mrožím knírkem a druhý vysoký holobrádek s brýlemi, které vypadaly jako dna od sklenic marmelády.
„Až uvnitř,“ zarazila Fridolína jakékoliv mé hlasové projevy. Odemkl jsem tedy dveře a vpustil cizince do svého bytu.

Igor se v mém bytě ihned zařídil jako doma. Rozběhl se do obývacího pokoje a vyskočil na gauč. Tam se uvelebil a zpytavě se na mě zadíval, jako kdyby mě vyzýval: „Vyžeň mě, no zkus si to!“
„Máš to tady útulné,“ poznamenala Fridolína a usadila se vedle svého psa. S rukama v bok jsem stále stál u dveří a nevěřícně sledoval, jak ti cizí lidé slídí po mém bytě. Tlustý stařec s knírem si zrovna zkoumavě prohlížel večerníčkovou tapetu u mě v ložnici (no co, někdo prostě nemá čas na změny) a brejloun zíral do rohu na mou plíseň.
„Ehm, ehm!“ Fridolína si významně odkašlala a oba okamžitě zanechali své zábavy.
„Myslím, že byste se měli Šimonovi představit, než začnete systematicky slídit po jeho bytě.“ Koutky úst jí cukaly a o očích měla pobavené jiskřičky. Vlastně jí to docela slušelo i když s Klárou se nemohla rovnat.
„Takže, Šimone, toto je pan Enrique Pučmeloun. Ty ho jistě znáš ze své firmy. Enrique je taky v programu, jako já. Doopravdy je vystudovaný gynekolog.“
„A taky jsem vášnivý Mexičan a sběratel motýlů,“ usmál se na mě Pučmeloun a já si s překvapením všiml, že mu chybí obě obočí. v„Těší mě, Šimon Modřínek.“
„Encantado! Puedo prender un cigarrillo? O tienes una cerveza? “
„Enrique, slíbils, že budeš mluvit česky,“ zamračila se Fridolína.
„Promiň, to já jen, když jsem rozrušenej!“ Enrique zakoulel očima. Španělsky jsem se nikdy neučil. Enrique ji ze sebe navíc valil takovou rychlostí, že jsem nestačil postřehnout ani slovo...
„Chtěl jsem se zeptat, jestli tu nemáš pivo, nebo cigarety. ...Nebo aspoň doutník.“
„Nemám. A pivo nepiju,“ zavrtěl jsem hlavou. Chtěl jsem dodat, že jsem abstinent, ale vzpomněl jsem si na tu noc s Mauriciem...ehm.
„No nic, vydržím to. Bien, bien! “ mrkl na mě znovu a zapraskal svým mrožím knírem.
„A tohle je Jacek Chlebek..“ Frída pokračovala v představování. Jeho táta je Polák, ale Jacek vyrůstal v česku. Studuje vesmírnou chemii... a je to tak trochu blázen,“ dodala s úsměvem. Jacek se na mě podíval s vážnou tváří.
„Víš, že máš v pokoji vesmírnou mutaci plísně Plasmopara viticola?“
„Uch! Vážně?“ vyjeveně jsem mu pohled oplatil. Jak to že on, chemik, poznal mou plíseň lépe než já, biolog? (Z toho jsem byl vážně zdrchaný...)

„Společně tvoříme takové společenstvo. Před pěti lety jsem byla, jako začínající reportérka, svědkem jedné transakce. Jak jsem ti minule naznačila, Mauricius do tvé mastičky Nohoda dodává něco, díky čemuž je tak účinná.“ Fridolína se na chvíli odmlčela.
„Jsou to jeho sliny.“
„Cože?“ vykřikl jsem tak hlasitě, že se Igor rozštěkal a Enrique ho musel drbat pod krkem, aby se uklidnil.
„Sliny,“ zopakovala Fridolína a znovu se usmála, když viděla, jak šokovaně se tvářím. (Jak byste se taky tvářili vy, kdyby vám někdo oznámil, že si od dětství mažete nohy něčími slinami?)
„Existují... no... lidé, kteří chtějí Mauricia získat pro sebe. Zjistili totiž, že se jeho sliny dají použít do zbraní hromadného ničení a několikanásobně zvyšují jejich účinnost. Mauricius je přirozeně proti tomu – proto se skrývá. My ho chráníme.“
„Zbraně hromadného ničení? A kdo jsou ti lidé?“ Vůbec nic jsem nechápal. Znělo to jako pohádka, ale všichni tři (vlastně čtyři, promiň, Igore) se tvářili smrtelně vážně. Chvíli jsem přemítal, jestli náhodou neutekli z nějaké psychiatrické léčebny. Vždyť Fridolína se před tím nechovala tak moc bláznivě.

„Pokud sis našel něco o planetce Apophis, kterou jsem ti včera ukazovala, tak jsi musel přijít na to, že jeho dráha se nekříží jen s dráhou naší planety, ale i s dráhou Venuše. Oni jsou odtam.“ Fridolína vypadala, že se jí o tom nemluví zrovna lehce.
„Zabili moje rodiče,“ dodala.
„Y mi sestra Carmenita también,“ přidal se Enrique.
„A vašeho dědu.“ Jackova věta mě naprosto vyvedla z rovnováhy.
„Cože? Dědu Damiána?“ vyvalil jsem oči a zpytavě hleděl z jednoho na druhého. Čekal jsem, že mi ohlásí hloupý vtip, nebo tak něco. Že by dědu Damiána zavraždili? „Přirozeně, že chtějí zabít i vás, mě a všechny ostatní. Přesto bychom byli rádi, kdybyste nám pomohl dostat Mauricia zpět na Apophis, kam patří,“ to znovu promluvil Jacek tím svým smrtelně vážným hlasem.
„Cože? Kdy? A jak?“
„Teď je rok 2036. Dráhy našich dvou planet se mají znovu zkřížit. O Silvestru musíme Mauricia dostat do bratislavského planetária. Tam už si poradí sám.“
„Na Slovensko?“ podivil jsem se a všichni svorně přikývli.

„Tak jo, pomůžu vám,“ prohlásil jsem po chvilce přemýšlení. (Nevím, co mě to napadlo. Asi jsem se chtěl stát akčním hrdinou. Možná jsem i doufal, že by si mě Klára konečně všimla. Tedy mých kvalit, samozřejmě. Potom by snad mohla nechat toho slizkého Larena.)

„Výborně!“ vyskočila Fridolína a Igor se znovu rozštěkal. Nějak asi vycítil radost své paní, protože mě dlouhým skokem z gauče povalil na podlahu a začal mi oslintávat obličej. Nezmohl jsem se vůbec na nic. Jen jsem tam tak ležel a nechal se olizovat. Fridolína se smála.

Když ze mě Igor konečně slezl (trvalo to asi deset minut a já si uvědomil, že to oblečení nebudu muset už nikdy prát) všichni jsme se na sebe usmáli.

„Takže nám pomůžeš,“ přikývl Enrique.
„A proč tady, sakra nemáš žádnou televizi?“ zahromoval.
„Nepotřebuju ji,“ pokrčil jsem rameny, „zvlášť, když jsem se teď seznámil s vámi.“

Blížila se půlnoc a já, zmožen těžkým dnem jsem se snažil dopsat stránku v deníku, nadepsanou datem, 23.prosince 2036.

A musím vás teď varovat. O mém příběhu s nikým nemluvte. Mohli by si pro vás přijít. Oni mají uši všude...

>>další