Mauricius

Třetí

Soundtrack: I've got you under my skin by Frank Sinatra
---------------

Cinknutí mléčných lahví mě toho rána neprobudilo. Doopravdy jsem se probral až po poledni. Hlava mě bolela jako střep a musel jsem se chytit za spánky, když jsem se zvedal z postele.
Cítil jsem se, jako bych byl makarón a někdo mnou protáhl dlouhou a slizkou špagetu.
Dopotácel jsem se ke zrcadlu a užasl nad tím, co jsem tam spatřil. (Já sice žasl každý den, ale tentokrát jsem žasl přeci jenom trochu víc.) Pod očima jsem měl temné kruhy, vlasy rozcuchané a zalepené čímsi, co jsem si ani netroufal identifikovat, rty seschlé a tváře bledé.

Sáhl jsem po balení masti Nohoda a rozhodl se, že je na čase její tišící účinky vyzkoušet i na jiné části těla.
„Ou...díky!“ vydechl jsem úlevně, protože trocha té chladivé hmoty na spáncích zapůsobila jako tygří mast. Rozpomněl jsem se na mléko, které od rána jistě čekalo za dveřmi a trochu se mi zvedl žaludek. Věděl jsem však, že bych si pro něj měl zajít, než mi jej uzme odporná plesnivá kočka té feministky z přízemí a přijdu o své peníze. Žaludek se mi zvedl podruhé, když jsem si všiml, že před moje dveře někdo pohodil odporně velkou a zapáchající vafli, která vypadala jako přejetá traktorem.
„Co to má znamenat, u všech plísní?“ zvolal jsem rozhořčen nad tím nechutným svinstvem. Jenže dveře všech sousedů zůstaly zavřené a nikdo nevystrčil ani nos. Došlo mi, že je odpoledne a tudíž jsou všichni ve škole nebo v práci...

„Počkat!“ Znovu jsem se zadíval na ten humus před mými dveřmi a najednou mi svitlo.
Včera. Kůlna. Mauricius. 50% alkoholu. Já neumím pít...
(...)
Pevně jsem stiskl rty, popadl pozvracenou rohožku a zmizel zpět ve svém bytě.

Ještě dlouho jsem se toho odpoledne jen tak povaloval v posteli (s výjimkou toho, když jsem pozvracenou rohožku, dříve mylně považovanou za přejetou vafli, vynesl na balkon, protože příšerně smrděla) a léčil jsem se z kocoviny. Tedy alespoň jsem měl za to, že je to kocovina. Přemýšlel jsem, jestli to všechno s Mauriciem byl jen sen a já se jen opil po tom incidentu s Klárou. Jenže to jsem hned zavrhl.
„Já přeci bezdůvodně nepiju... A už vůbec ne kvůli ženským!“ zavrhl jsem to nahlas. Rozhodl jsem se, že cestou do práce se stavím v kůlně a trochu se tam porozhlédnu. Zrak mi padnul na roh, pokoje, kde se rozrůstala má milovaná plíseň.
„Ty jsi to jediné opravdové. Jistota,“ promluvil jsem k ní něžně a popadl jsem lupu. Sladkost mě však brzy přešla. Zjistil jsem, že v ohnisku plísně se začínaly objevovat jakési obrvené mikroorganismy, které se přímo před mýma očima zvětšovaly. S otevřenou pusou jsem pozoroval ty hemžící se potvůrky.
„Co se to tady, sakra už, děje?!“ vykřikl jsem, jak jsem tak stál na posteli jen v trenýrkách s lupou v ruce. Byl jsem dokonale zmatený. Celý svět začal šílet. V mojí kůlně se objevovala jakási pochybná monstra, já se nebyl schopen normálně obléct, Klára si našla kuchaře s červeným fárem a moje plíseň obživla?

„Ne, tak to teda ne. Ne!“ mumlal jsem si, zatím co jsem se snažil nohou strefit do nohavice. Natáhl jsem si kárované ponožky, kolem krku jsem si ledabyle přehodil kravatu, naházel jsem na sebe košili a tvídové sako, na hlavu jsem si narazil pletenou čepici a i se svou koženou taškou jsem vypadl z bytu.

Okamžitě jsem si to namířil ke své kůlně. Když jsem vrazil dovnitř, byla prázdná. Mauricius tam nebyl. Jediné, co tam zůstalo jako památka našeho včerejšího „rozhovoru“ byla prázdná láhev bez etikety a dva pohárky. Zamračil jsem se a vydal se na elektriku. Cestou jsem přemítal o svém duševním zdraví. Taky bylo docela dobře možné, že mi ty peníze, které jsem zdědil po dědovi Damiánovi vlezly na mozek. I když jsem z nich neviděl ještě ani euro... Myslíte, že to tak bylo? No, každopádně tehdy jsem měl docela nutkání, zavolat svému psychiatrovi.

(Na počátku jednadvacátého století nastal v Evropě obrovský boom psychologie a psychiatrie. Hodně studentů si po střední škole vybíralo právě tyto obory. Bylo to nejspíše způsobeno strádáním jejich duší. Tehdejší politická situace, ekologické hrozby, teroristické, atomové i jiné hrozby a všelicos dalšího na jejich já působilo negativně. Výsledkem bylo, že vznikla tak velká skupina těchto doktorů psychologie, že si v této době mohl svého osobního dovolit téměř každý.)

Jak jsem tak visel na tyči v elektrice, rozpomněl jsem si na svůj včerejší telefonát s Fridolínou. Měli jsme se sejít v osm v bistru naproti Nohodě. Koukl jsem na hodinky. Bylo teprve šest a já měl spoustu času. Přemítal jsem, jestli by bylo lepší, vyšplhat se do firmy po okapu, nebo risknout jízdu výtahem, kde měla své sítě rozhozené Džil...

Seděl jsem ve své kanceláři, tupě zíral z okna a pozoroval, jak se venku pomalu stmívá. Firma pracovala jako hodinky a já si pomalu začal připadat, že jsem vpadl do nekončícího a strašlivě stereotypního kolotoče. Jistě, pro vědce a učence mého formátu by to měl být důvod k radosti. Jenže, jak jste si už možná za ty tři kapitoly všimli, já nikdy nebyl tak úplně normální vědec. K životu jsem vždycky potřeboval nějaké vzrušení. Ať už třeba v podobě nějaké ekologické katastrofy v Severní Americe, zhroucení všech počítačů ve firmě a ztrátu všech informací na síti nebo třeba toho, že jsem si do chodidla vbodnul rýsováček (což se mi stalo před pěti minutami, když jsem znuděně přecházel po kanceláři).

Proto jsem byl vděčný za schůzku s Fridolínou a za hemživé překvapení v rohu mého pokoje. Byl jsem vděčný za Mauricia, i když jsem doufal, že se v mojí kůlně ani kdekoliv jinde už nikdy neobjeví. Protiřečil jsem si až moc? Eh... takový jsem prostě byl.

Když se konečně přiblížila osmá, zvedl jsem se ze své židle, chytře jsem obešel Džilinu kancelář a vypařil se z budovy. Venku pršelo a tak jsem ze své kožené brašny vytáhl svůj průhledný igelitový pršiplášť. Zvedal se prudký vítr a já si byl jistý, že z toho ve zprávách o počasí udělají zase další hurikán. (Už v roce 2020 jim pro pojmenovávání těchto jevů došla všechna obyčejná jména, takže teď už mají hurikány a vichřice dokonce příjmení a často se jmenují podle slavných osobností. Minulý týden se kolem našeho činžáku prohnal Jan Kolár, který přišel z východu a v závěsu za ním Tomáš Rosický, který jej nejspíše mylně považoval za Jana Kollera...)

Bylo mi docela jedno, že vypadám, jako obalený svačinovou fólií. Statečně jsem čelil větru a pomalými krůčky jsem se ulicí přesouval k bistru. Ulevilo se mi, když se za mnou prosklené dveře samy zavřely. Chvíli jsem se rozhlížel, než jsem si s hrůzou uvědomil, že vlastně ani nevím, jak Fridolína Štěková vypadá. Zadoufal jsem však, že ona ví, jak vypadám já. (Musela o mně přece něco vědět, když přede mnou předtím tak utíkala. Tím jsem však nechtěl naznačit, že by to s mým vzhledem mohlo mít něco společného. Teda aspoň jsem v to doufal...)

„S-s! Ozvalo se najednou odněkud z kouta. Překvapeně jsem pozvedl obočí, ale nevěnoval jsem tomu žádnou větší pozornost.
„Hej!“ ozvalo se polohlasem. Otočil jsem se, ale v neosvětlené části bistra jsem nic podezřelého nespatřil.
„Modřínku, tady jsem, vy ignorante!“ Ta žena zakřičela tak hlasitě, že se po ní otočily všechny hlavy. Vypadalo to, že se touží schovat pod stolek. S úsměvem jsem k ní zamířil a napřáhl ruku.
„Dobrý den, slečno Štěková, těší mě...“
„Sedněte si!“ přerušila mě rychle. Zmateně jsem dosedl na židli a prohlížel jsem si Fridolínu s vědeckým zájmem. Měla oválný obličej, tmavé vlnité vlasy, hnědé oči, na nose pár pih. Na sobě měla bílou blůzu a šedé pruhované sako. Nic moc zajímavého. Trošku zrudla a ošila se, když si všimla mého zájmu.
„Ehm... pane Modřínek. Chtěl jste, abych přišla, tak mě tady máte.“
„Jistě!“ přikývl jsem. „Zajímalo by mě, proč se mi stále vyhýbáte, jako bych byl nakažený leprou? Když vám volám, máte na telefonu záznamník. Vaše sekretářka si ze mě ustavičně tropí blázny a vy vyskočíte s okna, když přijdu do vaší kanceláře! Můžete mi to vysvětlit?!“ Trochu se pousmála.
„Objednala jsem vám čaj.“

Nechápavě jsem se zamračil.
„Tak odpovíte mi?“
„Ehm... Vůbec bychom tady neměli být, pane Modřínku. Je možné, že nás sledují.“ naklonila se ke mně a tiše zašeptala:
„Tady o tom nemůžeme mluvit. Myslím, že mě cestou sledovali...“
„Ale kdo? O čem to mluvíte?“
„No oni... “ zaúpěla polohlasem, popadla kabelku a gestem mi naznačila, abych ji následoval. Plížili jsme se bistrem jako dva zločinci. Když se nám podařilo vyklouznout ven, Fridolína se rozběhla a já se pustil za ní.
„Počkejte! Stůjte!“ křičel jsem, ale v silném větru nebylo slyšet vlastního slova. Nejspíš počítala s tím, že bude utíkat, protože na nohou měla tenisky značky Adidas. Celý zmatený jsem ji následoval až do jakéhosi průjezdu. Tam se zastavila, opřela se o stěnu a oddychovala.
„Proč jsme – proboha – utíkali?“ dostal jsem ze sebe mezi jednotlivými nádechy a výdechy.
„Tady nás snad hledat nebudou. Alespoň na chvíli...“ ustaraně pohlédla k východu, ale déšť a vítr byly tak silné, že nebylo ani pořádně vidět na ulici.

„Ale kdo?“ zeptal jsem se znovu a v mém hlase byl slyšet náznak zoufalství. Vůbec jsem tu ženu nechápal. Vlastně jsem ji spíš litoval. Vypadala dokonce mladší než já. Zbláznit se v tak útlém věku...

„Mauricius!“ vybafla najednou a já se rychle otočil.
„Ale ne tady...“ zavrtěla hlavou.
„Cože? Co? Vy ho znáte?“ vybafl jsem pro změnu já a ona přikývla.
„Říká vám něco slovo Apophis?“ zeptala se a začala něco lovit ve své kabelce. Když tu věc konečně vytáhla ven, ukázalo se, že je to jakýsi družicový snímek.
„Co je to?“ zvědavě jsem si jej prohlížel. Byla na něm planetka. Kvůli hodně špatnému obrazu sice snímek nebyl moc podrobný, ale šlo rozeznat, že jde o asteroid, podle měřítka asi tak o průměru 0,32 km.
„To je nějaká planetka,“ pokrčil jsem rameny.
„Ne jen tak nějaká, pane Modřínek. Vy se asi o vesmír moc nezajímáte, že?“ Když jsem znovu pokrčil rameny, začala s vysvětlováním.

„Planetka Apophis je nespíše nejznámější vesmírné těleso, které se kdy střetlo s oběžnou dráhou Země. Stalo se to v roce 2011. Další takové střetnutí se má uskutečnit roku 2036, tedy letos. Mauricius pochází z této planety.“
„Cože?“ vyvalil jsem na ni oči. „Takže on je vlastně mimozemšťan?“ Přikývla a já měl pocit, jako by se se mnou průjezd začal točit.
„A jakou roli v tom hraji já?“
„Vlastně docela velkou,“ odpověděla zamyšleně.
„I když ne tak moc vy, jako spíše vaše kůlna...“
„Moje kůlna?“ Nechápavě jsem znovu zavrtěl hlavou.
„Roku 2011, kdy se Mauricius dostal na Zemi, bydlel ve vašem bytě kdo, pane Modřínek?“
„Děda Damián... ale...“
„A v kterém roce, že to začaly náklady prodeje masti Nohoda stoupat, pane Modřínku?“
„V roce... 2011...“odpověděl jsem, sám šokovaný svými slovy.
„A vy myslíte, že to spolu nějak souvisí?“
„Já nemyslím. Já jsem si tím jistá,“ usmála se. „Váš děd byl jistě geniální vědec, ale ta mast by nikdy nedosáhla takového účinku, nebýt jedné přísady, která ovšem pochází od Mauricia.“
„Co je to za přísadu?“ vyhrkl jsem zvědavě. Fridolína mi už už chtěla odpovědět, když se ze dvorku ozval jakýsi šramotivý zvuk.
„Našli nás!“ vypískla. „Sejdeme se zítra v osm u brány Špilberku!“ stačila mi ještě pošeptat, než mě vystrčila na déšť a rozběhla se opačným směrem.
„Divná holka...“ zamumlal jsem, přehodil jsem přes sebe svůj pršiplášť a vydal se domů. Tm jsem strávil nějaký čas na internetu, hledáním podrobností o planetce Apophis. Nedozvěděl jsem se moc zajímavých věcí, kromě toho, co říkala Fridolína. Jediné co bylo divné bylo, že podle veřejných prohlášení se v roce 2011 Apophis se Zemí vůbec nestřetl.. To však nemuselo nic znamenat.

(poznámka vypravěče) Do deníku jsem si nakreslil malý náčrtek, abyste názorně viděli, jak to vypadá. Puntíky označují body, kdy se oběžné dráhy Apophisu a Země (případně Venuše) střetly:

(konec poznámky vypravěče)

Hlavou se mi honila spousta otázek. Věděl jsem však, že Fridolína Štěková je jediný člověk, který mi na ně může odpovědět. Než jsem usnul, přemýšlel jsem o tom, jestli se setkáním s tou bláznivou dívkou a planetou můj život změní. Došel jsem k názoru, že jestli ano, bude to jen dobře. Usmál jsem se na plíseň v rohu a pokojně zavřel oči.

>>další