Mauricius

Druhá

Soundtrack: Limo by 2v1
---------------

Kráčel jsem po ulici. Večer jsem se z práce nevracel elektrikou, protože už bylo moc pozdě a všechny vozy spaly na svém místě (myšleno ve vozovně; bylo by legrační si představit, že každá z těch červených tramvají má svou velkou postel s károvaným povlečením).
Já se musel soustředit, abych zmožen tak těžkou prací ve firmě, vůbec trefil do správných dveří.

Za ten týden, co jsem byl ve své funkci, se mi povedlo změnit spoustu věcí. Například jsem už úplně poklidil kancelář po dědovi Damiánovi, a stůl vyčistil savem. Také se mi dařilo vyhýbat Džil, mé sekretářce. Ta žena byla jako stíhací raketa. Byla mi v patách všude, kam jsem se hnul a trochu mne tím uváděla do rozpaků. Odvahu zajít si na záchod jsem našel až po několikahodinovém úprku chodbou kdy jsem svou potřebu už málem vykonal do jednoho z květináčů.

Pan Pučmeloun (o něm později) mi poradil, abych se se záležitostí reklamy obrátil na nějaké specialisty. V diáři mého dědy jsem našel zvýrazněné jméno jisté Fridolíny Štěkové. Děda Damián u ní měl poznámku „reklamní asistentka“ a tužkou k tomu později připsal „hezkej zadek“(byl to pěkný kanec; to se u nás v rodině bohužel nedědí).
Sám pán Pučmeloun mne informoval, že tato dáma je prý jedna z nejlepších v zemi (co se reklamy týče, samozřejmě).

Jenže Fridolína nejspíš naše nadšení nesdílela. Vyhýbala se mi stejně tak snaživě, jako já jsem utíkal před Džil. Vždy, když jsem volal do její kanceláře, se totiž ozval buď záznamník, nebo to zvedla její protivná asistentka, která měla v zásobě vždycky nějakou hloupou výmluvu. Třeba před pár dny se mě snažila přesvědčit o tom, abych už nevolal, protože paní Štěkovou sežral slon africký (myslela si, že nevím, že slon africký je býložravec...). Po několika takových bezvýsledných telefonátech jsem se rozhodl, že její kancelář osobně navštívím. Když jsem celý uřícený vpadl dovnitř, u okna stála výše zmíněná asistentka a snažila se zamaskovat, že je otevřené dokořán, záclony vlají ve větru a Fridolína má na stole nedopitou kávu.

Každý jiný by to už dávno vzdal (nejspíše už po prvním telefonátu, kdy mi záznamník paní Štěkové oznámil, že pro všechny tu je, jen pro pana Modřínka se odstěhovala na Neptun). Jenže já jsem nebyl jako ostatní. Když už nic jiného, chtěl jsem alespoň zjistit, proč se mi ta osoba tak vyhýbá... To mi vrtalo hlavou nejvíc.

Jinak jsem si své ředitelování užíval. Vzadu za domem jsem si ve své kůlně zřídil vývojovou laboratoř, kde jsem se snažil vymyslet, jak by se dala mastička Nohoda zefektivnit. (Zatím to byly jen dočasné prostory, čekal jsem, že na mě banka brzy převede ty miliony dědy Damiána.)

Zrovna když jsem se pokoušel ve tmě najít klíčovou dírku, ozval se za mnou ten úplně nejvíc vzrušující hlas na světě.
„Ale, Šimonek...“ Otočil jsem se a v krku mi okamžitě uváznul knedlík nadměrné velikosti (ten velký domácí, ne ten ubohý, co plave v Maggi polévce). Stála přede mnou, celá vyšňořená, ve vypasovaných šatech. Byly červené s bílými puntíky. Rty měla obtáhnuté sytou rumělkou a ty její kudrlinky mi se srdcem prováděly psí kusy.
„Tě péro, Kláro,“ prohlásil jsem tak, aby můj hlas zněl hlubší, než doopravdy je.
„Tak jak to jde v práci?“ usmála se na mě.
„De...de to, není to špatný,“ pokrčil jsem rameny. „A co ty, někam se chystáš?“
„Laren pro mě přijede asi za minutku,“ oznámila s úsměvem.
„Laren?“ Musel jsem vypadat zmateně. Možná se mi to jen zdálo, nebo jsem si tuhle kudrnatou Kláru možná spletl s nějakou jinou Kudrnatou Klárou..., ale nejmenoval se její přítel náhodou Martin? Kláře nejspíš došlo, o čem přemýšlím, protože i v té tmě bylo vidět, jak zrudla.
„S Martinem to neklapalo. Laren je hodný kluk. Dělá v hospodě kuchaře a jezdí v červeným sporťáku.“
„Hmm., aha. Tak šťastnou cestu,“ odvětil jsem poněkud chladněji, než jsem chtěl a otevřel vchodové dveře. Když se za mnou zavřely, opřel jsem se o ně z druhé strany zády a vytáhl z kapsy mobil.
„A to jsem ti chtěl nabídnout své tvídové sako, když je venku taková zima,“ zamumlal jsem si pro sebe, když jsem mačkal tlačítka. Fridolínu Štěkovou jsem měl nastavenou na rychlé vytáčení. (Jak příhodné, když mě ta ženská tolik vytáčí. Ha-ha.)
„Tút, tút...“ doléhalo k mým uším ze sluchátka. Když se po chvíli ozvala už tolik obehraná fráze o Neptunu, chystal jsem se telefon vypnout. Najednou to však luplo a někdo hodně ospalý se ohlásil.
„Štěková, reklamní agentura, kdo volá?“ Tolik jsem se polekal, že jsem ze sebe nebyl s to vypravit ani slovo.
„Tak kdo je u telefonu?“ zopakovala netrpělivě.
„Slečno Štěková, nezavěšujte prosím, jsem Šimon Modřínek!“
„Kriste! Pane Modřínek, přece víte, že s vámi nechci mluvit. Sakra...že já se nepodívala na číslo!“
„Počkejte, proč se mnou nechcete mluvit?“ zarazil jsem ji.
„To... je jedno. Neřešte to, pane řediteli. Prostě s vámi žádný obchod uzavírat nebudu. Nechci a ani nemůžu.“ Zamračil jsem se a rozhořčeně vyštěkl:
„Poslyšte, je mi jedno, jestli něco můžete nebo chcete. Pokud se mnou máte nějaký problém, pojďme si to vyříkat osobně. Zítra večer. Naproti mé firmě je taková útulná kavárna. V osm se tam sejdeme!“
„Ale-“
„Takže v osm!“ Nemilosrdně jsem to položil a spokojeně se uculil.
„Nikdo si ze mě nebude utahovat. Slon africký...“ Samotného mě překvapila rozhodnost mého hlasu. Bylo jisté, že funkce ředitele měla jakýsi vliv na mé ego.

Sklonil jsem se ke klíčové dírce a na půl oka pozoroval, jak u vchodu zastavil červený sporťák se dvěma bílými pruhy na kapotě, Klára do něj nastoupila a za jízdy její kudrnaté vlasy vlály ve větru. To mou náladu poněkud zhoršilo. Nicméně asertivní rozhovor se slečnou reklamní agentkou mi alespoň dodal energii na malý výzkum před spaním. Vešel jsem do bytu pro nějaké drobnosti, včetně provizorní večeře (v ledničce jsem našel jen plesnivý sýr, půl lahve mléka a zbytek česnekového kečupu). Obešel jsem dům a zamířil ke své kůlně.

Už z dálky mě vyděsilo poznání, že se uvnitř svítí. Bylo zcela vyloučené, že bych svůj mikroskop nechal včera zapnutý!
Kdyby tohle nebyl jen obyčejný deník, ale jeden z amerických akčních filmů, jistě bych se tehdy stal Arnoldem Švarcenégrem s basebalovou pálkou v ruce. Jenže tohle nebyl žádný thriller a já byl jenom já. Hubený, vystrašený a v ruce jsem měl místo pálky jen zkažené potraviny (taková chabá biologická zbraň). Nějaká odvaha ve mně však přeci jenom zbyla. A právě ona mě donutila ty dveře otevřít.

Uvnitř se nic nehnulo. Jen to světlo intenzivně zářilo a já jsem nebyl schopen zjistit, co je jeho zdrojem. Už to vypadalo, že tam nikdo není a já byl připraven si oddychnout, když se ozval ten zvuk.
„Cl-chlpšššš!“ Nadskočil jsem leknutím a stiskl láhev větší silou. Opatrně jsem se sunul podél stěny k místu, odkud vycházelo to světlo. Veden jakousi nevysvětlitelnou silou jsem natáhl paži a stiskl nějaký knoflík, který se mi podařil nahmatat. V kůlně byla rázem tma jako v pytli.
„Cl-chlpššššš....“ ozvalo se znovu a já cítil, že mi hrůzou vstaly vlasy na zátylku.
„J-je tu někdo?“ zavolal jsem slabě.
„Cl-chlpššššš...“ Nebyl jsem si jistý, jestli se to dalo brát jako odpověď. Nicméně jsem usoudil, že kdyby mě to chtělo zabít, udělalo by to už dávno. Znovu jsem zašmátral po zdi a otočil vypínačem. Žárovka nejprve slabě zablikala a potom se světlo rozsvítilo... Zrak mi padl na nejvzdálenější roh kůlny. Na židli tam sedělo cosi obrovského, hnědého, zarostlého a vydávalo to tyto zvuky:
„Cl-chlpššššš!“

(poznámka vypravěče:) To byl ten okamžik, kdy jsem Mauricia spatřil poprvé. Tehdy mi skutečně připadal jako hrouda něčeho zapáchajícího a špinavého, která se u mě v kůlně usadila.
Dnes už můžu s chladnou hlavou říct, že má prvotní reakce byla nejspíš trošku přehnaná.
vV kreslení jsem nikdy nebyl moc dobrý, ale zhotovil jsem vám jeho skicu:


Nevím, jestli se mi podařilo dostatečně vyjádřit oduševnělost v jeho očích, ale takhle nějak vypadal.
(konec poznámky vypravěče)


„K-kdo pro všechny plísně na světě jste?“ vydechl jsem, když ke mně ta kreatura pozvedla hlavu.
„Cl-chlpššššš....“ Sedělo to schoulené na židli a v obrovských hnědých očích to mělo nepředstavitelně smutný výraz.
„Je... je vám dobře?“ zeptal jsem se hloupě. K mému nevýslovnému překvapení to kývlo hlavou a pevněji stisklo opěradlo židle. Z hlavy mu (předpokládal jsem, že je to on) trčely vlnité vlasy, i bradu měl celou zarostlou. Byl navlečený v zapáchajícím vlněném svetru a na nohou měl, jak jsem s hrůzou poznal, jedny z mých károvaných kecek.
„Nemáte hlad?“ napadlo mě a strčil jsem mu pod nos plesnivý sýr a láhev s mlékem. Zatvářil se vděčně a sáhl po obojím. Plesnivý kus sýra i mléko v mžiku zmizely v jeho útrobách. Vypadal docela potěšeně, tak jsem přemohl svůj strach a znovu si dodal odvahy.
„Co děláte v mojí kůlně?“ Pokrčil rameny a pohlédl ke stropu. Spíš to vypadalo, jako by se chtěl dívat skrz něj.
„Cl-chlpšššš...“ vydal ze sebe a v očích se mu znovu usadil ten smutný výraz. Nevěděl jsem, co můžu od toho ustaraného tvora čekat, takže jsem ho už raději už nedráždil. Taky jsem se obával, že by se mohl rozčílit a třeba mi i rozbít mikroskop nebo nějaké misky se vzorky...

Spustil nohy na zem a já si všiml, že má na sobě moje pruhované kalhoty.
„Kde-jste-to-sebral?“ zeptal jsem se ho pomalu a srozumitelně.
„Cl-chlpšššš!!!“ oznámil mi plačtivě a ukazoval na moje tenisky.
„Jo, ty jsou taky moje. Jak jste se dostal do mého bytu?“
Zakroutil hlavou. Do očí mu vhrkly slzy, když se snažil jednu z tenisek zout. Nevěděl jsem, jestli mám utíkat pryč nebo co. Čekal, jsem, že se objeví nějaké odpudivé chlupaté nohy se spoustou bradavic, ale opak byl tentokrát pravdou. Jeho nohy se velikostí podobaly chodidlům šestiletého dítěte. Prstíčky měl malé a kůži hladkou, ačkoliv všechny ostatní části jeho těla vykazovaly znaky stáří.
„Bo-lí...“ vydechl a znovu ukázal dolů. Pochopil jsem. Klekl jsem si před jeho židli a podíval se na tu podivně malou nožku. Mezi prsty se znatelně zelenala plíseň a na patách měl ošklivé puchýře.
„To spravíme,“ kývl jsem hlavou. Posmrkl, ale sledoval, jak otevírám skříň a vytahuji z ní jednu z mastiček Nohoda.
„Namažu ti to na nohu, tak ne, že mi ukousneš hlavu nebo tak něco!“ varoval jsem ho.

Když měl obě nohy namazané, klimbal jimi ve vzduchu, aby to rychleji uschlo. Přitom mě propaloval pohledem. V obličeji byl velmi starý. Vlasy, o kterých jsem se výše zmiňoval, měl celé šedivé a tvář měl zbrázděnou spoustou vrásek. Ruce měl zkřivené artrózou a podle toho, jak pomalu se pohyboval, jsem poznal, že má jistě bolení zad.

„Kdo jste?“ zkusil jsem to znovu. Podíval se na mě, jako by přemítal, jestli mu stojím za odpověď.
„Mau-ri... cius...“ zašeptal své jméno. „Cl-chlpšššš!“ dodal ještě. Vzal jsem to jeho „cl-chlpšššání“ jako projev nějaké duševní choroby a zvědavě naklonil hlavu ke straně.
„Jak ses sem dostal? Proč máš na sobě moje oblečení? Odkud jsi přišel?“
„Na otázky bude čas později, Šimone Modřínku,“ vysvětlil mi jemně, jako by byl matka a já její hloupé dítě. Byl jsem natolik zaskočen jeho náhle tak plynulou mluvou, že jsem nebyl schopen odporu. Stál jsem tam a nevěřícně zíral na to, jak se jeho oči naplnily bystrostí a jak zkoumavě hleděly do mých vlastních. Jako by přede mnou najednou seděl úplně někdo jiný. Jako by z něj uniklo to uplakané dítě s bolavýma nohama.
„Posaď se, Šimone Modřínku,“ vyzval mne a já jako ve snu dosedl na druhou židli. Mauricius omakem ozkoušel, jestli krém na jeho nohou zaschl a potom si opatrně obul boty. Odněkud vylovil skleněnou láhev s jakousi medově zlatou tekutinou a dva pohárky.
„Já si nedám!“ vyhrkl jsem okamžitě, ale nejraději bych svá slova vzal zpět, když jsem viděl ten výraz v jeho tváři.
„Vypiješ to, Šimone,“ oznámil mi klidně a já do sebe kopnul celý obsah pohárku. Jako by se ve mně začala vařit krev. Na druhou stranu to ale bylo velice příjemné a vzrušující. Všechny chloupky na pažích i na zátylku se mi z toho postavily.
„Co to vlastně je?“ zeptal jsem se Mauricia.
„Je v tom padesát procent alkoholu, zbytek tě už nemusí zajímat,“ odvětil lhostejně.

V duchu jsem zasténal. Víte, když jsem byl ještě v pubertě (vážně, i vysoce inteligentní děti ji mají), jednou jsem se opil, abych se vytáhl před Klárou. Jenže jak člověk není zvyklý, stačí mu třeba jen pár skleniček krabicového vína a domů se může vracet ležmo (pokud vůbec). Tehdy před pěti lety jsem celou noc místo s Klárou strávil ve společnosti záchodové mísy. Od té doby jsem nikdy nepil. A tady ta kreatura do mě nalévala nějaký padesátiprocentní patok...

„Řekni mi,“ promluvil znovu Mauricius a zálibně pohlédl na své nožky, „co je to za vzácnou mastičku, že mi tak krásně zhojila puchýře a plíseň mezi prsty?“
„To je mast, která uleví všem neduhům nohou,“ pokrčil jsem rameny.
„A vy ji někde kupujete?“
„Ne, já ji vyvíjím a vyrábím.“
„Ó!“ vzkřikl tak hlasitě, že jsem si byl jistý, že to musel slyšet nejen celý činžák, ale nejméně polovina ulice.

Mauricius mi nalil nový pohárek a s uspokojením se díval, jak jej do sebe obracím. Když jsem takto hltal asi šestý nebo sedmý, svět se mi před očima změnil na velký barevný kolotoč světel a tvarů, které se přede mnou míhaly jako na horské dráze.

Byl jsem tolik nervózní, že jsem vypil vše, co mi ta podivná bytost nalila. V podstatě jsem sám sebe přesvědčoval, že to je jenom sen. Mauricius, podivná pálenka, všechno. Ve snu se přeci opít nemůžete... Nebo jo?

Mauriciova tvář se mi houpala před očima.
„Přijde ten čas... Budeš nám ještě hodně užitečný, Šimone Modřínku...“ pokýval znovu hlavou. Pak se udělala tma.

>>další