Mauricius

První

Soundtrack: Rasen by Sukima Switch
--------------- ~Tuto povídku bych chtěla věnovat všem, kdo rádi sní, všem, co mají rádi plísně a taky těm, jejichž pes se jmenuje Igor.
Především potom Iliance, bez jejíhož popudu by vůbec nevznikla.~

***

U dveří to zacinkalo a silueta za oknem mi prozradila, že dodávka základního zdroje mé výživy právě dorazila.
Myslím, že bych se měl té nesnesitelné ženy s bradavicí na nose zeptat, jestli rozváží i nízkotučné mléko. Tahle kalorická bomba je pro mé zažívání absolutní katastrofa.

Zvedl jsem se z pelesti a natáhl si své oblíbené kárované ponožky. Dnešní ráno začalo přesně tak, jako všechna ostatní. Přesně v sedm patnáct se ozval cinkot skla a u mých dveří přistál košík se třemi zazátkovanými lahvemi. Otevřel jsem obě zelené oči. Docela dlouhou chvíli jsem pak zíral na flek v rohu pokoje. Plíseň se mi tam usadila minulý rok. Od té doby, co se začala omítka barvit do zelenohněda, jsem si dělal pravidelné zápisky.

Pondělí, 22.listopadu 2036: Plíseň se rozšířila o další centimetr. V ohnisku se začínají objevovat tmavší skvrny. Popsal bych to jako...mechovou zeleň...nebo spíš kapraďovou? Rozhodl jsem se, že zítra odeberu vzorek a prohlédnu si to pod mikroskopem.

Dnešní ráno bylo sice na chlup stejné, jako všechna předešlá, ale něčím se stejně lišilo. Zasmál jsem se a rozverně vyskočil jako malé děcko. Dnešek byl můj den! Před pár dny dorazila pošťačka a s hlasem plným upřímné soustrasti mi oznámila, že dědeček Damián zemřel. Podle jejího výrazu čekala, že se nejméně zhroutím na rohožku a budu srdceryvně štkát. Neměl jsem jí to za zlé a tak jsem z dobré vůle uronil pár slz a přibouchl jí dveře před nosem.

Abyste tomu dobře rozuměli, (nejsem totiž necitlivý bastard), mého dědečka neměl nikdo rád. Přiznejme si, ten arogantní a skrblivý dědek, který trpěl klinickou pleonexií, (schválně jsem si to slovo našel ve slovníku cizích slov, aby mi nerozuměl, do čeho mu nadávám), nebude nikomu z rodiny chybět. A vezmeme-li v potaz, že já jsem jeho jediný příbuzný, žijící na Zemi, není co dodat.

Ale k věci. Mezi světlými stránkami jeho smrti se stkví ta nejsvětlejší. Po dědovi Damiánovi zbyl podnik. Založil ho společně se svým kamarádem, který zanedlouho poté zemřel. Podnik však dál prosperoval a k dnešnímu dni se firma Nohoda vyškrábala až na první místo mezi výrobky, které se věnují péči o nohy.

(poznámka vypravěče:)
Dizajn těch tub se jim docela povedl a i přesto že jsem si jistý, že víte, jak tato celosvětově proslulá mast vypadá, rozhodl jsem se, poskytnout vám náčrtek:
(konec poznámky vypravěče)

Dědečkova manželka, tedy nebožka babi Vilma, vždy trpěla na plísně. Ono tehdá, jak toho roku 2008 zkolabovaly kanalizace většiny větších měst v Evropě, hygiena byla nedostatkovým zbožím. Lidé si čistili zuby u kaluží a u studánek stály několika kilometrové fronty. Babi Vilma měla velice citlivé nohy a děda byl zanícený mladý podnikatel. Chytře vydedukoval, že když byl nedostatek čisté vody, bylo nutné, vynahradit tento deficit jinde. Najal si malou garsonku na kraji Bratislavy a společně se svým kamarádem, který vystudoval makrobiologii, začali zkoumat babiččinu plíseň. Ono to znělo lehkomyslně, ale považte, dnes... Dnes byla firma Nohoda první ve světě, chápete? Kam se hrabe čínská alternativní medicína!

Asi bych se měl vrátit k jádru věci. No prostě...jelikož děda zemřel a já jsem již před několika roky dovršil svou plnoletost, všecko všecičko bylo tím pádem moje. Ze dne na den se ze mě stal milionář. Multimilionář. Měl jsem se v podstatě topit v eurech... Děda neměl na vybranou. Nechtěl, aby firmu rozprodali akcionáři a já jediný připadal v úvahu. Ve svých třiadvaceti letech jsem se stal majitelem prosperujícího podniku. A ještě budu mít mastičku zadarmo.

Znovu jsem radostně poskočil a začal si rozšafně uvazovat kravatu. S uzly jsem to nikdy moc neuměl, ale dnes jsem měl být král. Bylo jedno, jestli bude moje pruhovaná vázanka nakřivo. Bylo jedno, jestli budou mé polobotky zaprášené. Měl jsem být šéf. Velký kápo.

Popadl jsem koženou aktovku, kterou jsem si pro své ředitelování speciálně zakoupil ve starožitnictví. Ještě jsem si chtěl koupit fajfku a cibulové hodiny, ale vzal jsem si málo peněz. Ještě naposledy jsem překontroloval její obsah.
Jahodové fruiko, trochu chlupatější broskev, logaritmické pravítko, kárované pouzdro s propisovačkou, tužkou typu HB a plastickou gumou, pomádu na rty od firmy Labelo a nejnovější číslo časopisu Biologie domova.

„Je to všecko,“ prohodil jsem sám k sobě a ledabyle si přehodil řemen aktovky přes rameno. U vchodových dveří jsem jen tak ze zvyku mrkl na elektroměr (Už nikdy víc, teď jsem měl být boháč!) a prstem poklepal na plexisklo. Rafička se pohnula o kousek dolů a koutky mých rtů o další kousek nahoru. Vypadl jsem z bytu a ani jsem za sebou nezhasl světlo. Až na třetím schodu jsem si uvědomil, že mám na sobě jen trenýrky, ponožky a kravatu.

„Kdybych měl ty cibulačky, tohle se nemuselo stát!“ zahuhlal jsem rozčíleně a rychle zajel zpátky dovnitř, s obavou, že by mě takto obnaženého mohla vidět například moje bytná, Filoména Formadgi, nymfomanka a feministka.

Za pár minut jsem už úplně oblečený chvátal na elektriku. (V roce 2010 se uskutečnila tzv.„válka dvou měst“. V ní se proti sobě utkali občané Brna a Prahy o název tohoto dopravního prostředku. Samozřejmě, že boje dopadly nerozhodně, protože štěstěna stála střídavě na jedné a střídavě na druhé straně. Nakonec se v celé střední Evropě ustálil oficiální název „Elektrika“ a mezi městy znovu zavládl jakýs takýs mír.) Před vraty do činžáku jsem se srazil s Klárou. Chodili jsme spolu na základku a byla to první holka, které jsem kdy dal pusu. Vlastně i poslední. Bylo nám osm...

„Šimone, takže poprvé do svýho, co? A nejdeš nějak pozdě?“ Ležérně se opřela o veřeje a já se ušklíbl.
„No jo, trochu nestíhám, ale všecko všecičko mám pod kontrolou...“
„Jako vždy,“ pokývala hlavou a já jako vždy vědomě přeslechl ironii v jejím hlase.
Poutaly mě její oči. Narozdíl od těch mých byly tmavé. Byly tak černé, že skoro nebyly vidět zorničky. Z nějakého neznámého důvodu mě to nesmírně vzrušovalo. Byla vždycky tak upravená... Její vlasy se kroutily do legračních spirálek. Míval jsem chuť je měřit úhloměrem pokaždé, když jsem je viděl. Taky si nikdy nezapínala nejsvrchnější knoflíček u košile... Mechanicky jsem sáhl pod tvídové sako, narovnal si pletenou vestu a upravil brýle. Musel jsem přece vypadat reprezentativně.

„Hlavně abys měl zdravé a čisté nohy... Protože Nohoda a nohy už jsou pohoda!“ zasmála se rozpustile a vběhla do domu.
Zakroutil jsem hlavou a přesunul se na zastávku elektriky. Často mi vmetala do tváře některý z trapných firemních sloganů, které beztak vymyslel děda Damián. V duchu jsem si udělal poznámku, že to bude to první, co ve své funkci udělám. Rozhodně najmu nějakou reklamní agenturu.

Vůz se s cinknutím rozjel a já se chytil vrchního madla. V patnácti letech jsem dosáhl takové výšky, že jsem si při držení vertikální tyče připadal trapně. Velcí kluci se držej nahoře.

To mi připomíná, že jsem vám o sobě ještě nepověděl základní informace. Šimon Modřínek stálo v mém rodném listě. Můj problém byl, že když jsem o něčem přemýšlel, dělal jsem různé kličky a odbočky a dostal se úplně někam jinam, než jsem původně chtěl. Výsledkem bylo, že jsem potom ani nevěděl, o čem jsem původně přemýšlel...Chápete, ne? Bylo mi už dvacet tři let a přesto jsem nikdy nenavázal vážnou známost. Pokud nepočítáte mikroskop, který jsem vlastnil od svých tří let. Od školky jsem nosil stále stejný střih vlasů a na své tváři jsem nesnesl ani chloupeček.
Když jsem se později rozhodoval, jak to se mnou bude dál, zvítězila má životní láska.
Biologie. Plísně, bakterie a vajíčka ploštic...tak v tomhle všem jsem si liboval. Jako malý jsem komusi uvěřil, že když si budu ve vlasech pěstovat pavouka, zvětší se mi kapacita mozku (ne že by to potřebovala). V čupřině nad čelem se mi podařilo nechat křižákovi utkat pravidelný dvanáctiúhelník, než mi matka násilím umyla hlavu.
Ptáte se, kde jsou teď moji rodiče? Otec zemřel, když jsem šel na vysokou (bez souvislosti, prosím) a matka se minulý rok odstěhovala na Pluto. Žije tam v roztomilém bungalovu. Včera mi od ní došla pohlednice se dvěma koťátky, hrajícími si v sopečném kráteru.

Když se mi podařilo trefit správnou zastávku, konečně jsem stanul před hlavní budovou Nohody. To logo mi přišlo úděsné. Představte si asi pět metrů širokou a deset metrů vysokou stopu bosého chodidla. Jako malý jsem se toho bál. Nechtěl jsem chodit vchodovými dveřmi, protože jsem měl strach, že mě ta noha zašlápne. Pohrdavě jsem si odfrkl, když jsem jimi procházel nyní.

„Dobré ráno, mladej pane Modřínek,“ zasalutoval hlídač před budovou a já se samolibě ušklíbl.
„Pěkný den!“ Nemohl jsem se dočkat, až si zalezu do strýcovy staré kanceláře, která měla být mým královstvím, takže jsem nečekal na výtah a vyběhl po schodech. Ve třináctém patře jsem si to rozmyslel a celý udýchaný a zpocený stiskl knoflík pro přivolání kabiny. Posuvné dveře se otevřely a já vstoupil do výtahu, ve kterém kromě velmi vnadné blondýny nestál nikdo další.
„Á, pane Modřínek!“ vypískla ona osoba, přihopkala ke mně na svých jehlových podpatcích a políbila mě na obě tváře.
„Eh... dobrý...“ vykoktal jsem a zrudnul jako pivoňka. Cítil jsem, jak mi pod tvídovým sakem buší srdce.
„Že nevíte, kdo jsem?“ vyjekla znovu a já podruhé leknutím nadskočil.
„Asi jsem ještě neměl tu čest,“ odpověděl jsem klidněji.
„No přeci sekretářka vašeho dědy... Tedy dnešním dnem jsem samozřejmě celá vaše!“ Široce se usmála a já si jen v duchu představil, co všechno by pojem „celá vaše“ mohl znamenat.
„No já už musím vystupovat, abych si stihla zajít na vécko, takže mě potom klidně zavolejte z kanceláře, pane šéfe. Čauky!“ zašvitořila ještě a když se výtah otevřel v patnáctém patře, ladně vykráčela na chodbu.
Litoval jsem, že u sebe nemám látkový kapesník, abych si mohl otřít čelo. Chápejte – kdybych to udělal papírovým, zůstaly by mi na kůži žmolky. Jak mohl takový člověk jako já zdědit tak... rajcovní sekretářku?

Moje kancelář byla vše, jen ne útulná. Děda Damián byl bohémský nepořádník. Všude po zemi se válely krabičky od masti Nohoda, stůl byl jedna velká kupa hnoje a v cylindru lampy byly mrtvé mouchy. Nevrle jsem zamručel.

Úspěch dne: Podařilo se mi probojovat až na desku stolu i přes to, že vrstva hnoje byla víc než deset centimetrů.

Ve své nové funkci jsem toho zatím stihl jen málo. V dědově diáři jsem našel číslo na tajemníka firmy (nějaký Enrique Pučmeloun – Francouze přímo nesnáším) a vložil si ji do své aktovky. Ve své kanceláři jsem posbíral všecky krabičky od masti Nohoda a pod oknem postavil moc hezkou a rovnou pyramidu. Taky jsem se rozhodl, že změním uniformu hlídače. Tahle červenobílá mi připadala nudná. Ostatní věci mi toho dne připadaly nepodstatné. Byl jsem mladý a perspektivní ředitel, vše bylo teprve přede mnou. Na chodbách mě zdravili a oslovovali mě „mladý pane Modřínek“. Jak hezky to znělo...

Věděl jsem, že mě čeká spousta těžké práce, ale taky jsem si byl jistý, že se mi vše povede na jedničku s hvězdičkou, jako ostatně vždycky. Zkrátka že povedu spokojený život boháče.

Och, jak hluboce jsem se tehdy mýlil...

>>další