Jmenuji se Remus

Pršelo. Těžké kapky dopadaly na zem, rozpálenou nezvyklými vedry. Vzduchem se nesly táhlé tóny foukací harmoniky. Nejspíš odněkud z oken toho vysokého domu.

Bylo léto roku 1977. Remus Lupin seděl na zídce před dětským domovem v Edinburghu. Mezi ukazováčkem a prostředníčkem levé ruky držel cigaretu a líně pokuřoval. Zíral do nebe. Vítr tam poháněl černá mračna jako býky v toreadorské aréně. Takhle mu všechny problémy připadaly bezvýznamné. Prostě jen seděl, nechal si za krk zatékat dešťovou vodu a poslouchal. Poslouchal, jaké zvuky večerní liják přinese. Pláč. Třeskot rozbíjeného nádobí. Tlukot srdce.

Byl rád, že má za sebou srpnový úplněk, po kterém mu zbylo „jen“ pár jizev na bledé tváři a ta zvláštní nálada. Možná to bylo tím, že se po špičkách blížil podzim a potom… Potom další Vánoce. V Bradavicích. Jako už tolik let. Pomalu vyfoukl ze zkřehlých úst kouř. Pozoroval, jak stoupal ve spirálách vzhůru, než si ho vzal vodou nasycený vzduch. Mimoděk si vzpomněl na Jamese. Jako by seděl na té kamenné zídce vedle něj. Slyšel jeho hlas. „Moony, neměl bys kouřit, to škodí zdraví.“

Při té představě se ušklíbl. Z myšlenek ho vyrušil náhlý zvuk. Z rozsvícených oken blízkého ústavu se ozýval ženský křik. Bouchnutí vrat a vrzání vchodové branky. Byl to sirotčinec.

Stanula před zídkou a vykulenýma očima hleděla na ten velký dům, který právě opustila. Ztěžka dýchala. Drobná ramena se nadzvedávala a klesala. V jedné ruce držela kufr. Remus na ni zvědavě pohlédl. Byla to malá holka. Mohla mít asi tak osm let, ale zdála se mu mnohem menší, než ve skutečnosti byla. Vždyť jemu, sedmnáctiletému, sahala sotva do pasu. Byla hubená a stejně bledá jako on. Nohy jí zakrývala pouze krátká skládaná sukně myší barvy a mokré uhlově černé vlasy se jí lepily na obličej.

Prsty odcvrnkl nedokouřenou cigaretu a ta se zasyčením spadla do kaluže. Seskočil ze zídky a namířil si to k dívce. Otočila se a plaše mu pohlédla do očí. On se jen usmál. Dokázal si představit její úzkost z neznámého vysokého chlapce v dlouhém kabátu a s mokrými vlasy světle hnědé barvy. S jizvami na tváři.
„Jmenuji se Remus,“ usmál se vlídně a doufal, že dívenka slyšela jeho hlas v cákání deště. Stále na něj hleděla. Nehýbala se. Její bunda byla čím dál víc promáčená. Pak se váhavě usmála.
„Ty jsi anděl smrti?“ zeptala se tiše.

V duchu se usmál.
„Ne, jsem jen Remus, nic víc,“ odpověděl.
„Aha,“ posmutněla, „myslela jsem, že už si pro mě přijdou. Ten pán s bílými vousy. Ten vysoký.“

Moc jí nerozuměl, ale líbila se mu čím dál víc.
„Co tu vlastně děláš?“
„Nic,“ řekla, popadla těžký kufr a s vypětím sil jej dotáhla k zídce. Posadila se tam, kde dřív seděl on. Ruce si třela o sebe, aby se zahřála.

Za normálních okolností by se jen pousmál a nad jejím osudem mávl rukou. Ale připomínala mu jeho samotného, když byl asi v jejím věku. Taky si myslel, že všechno zvládne sám. Stranil se. Pak ale získal skvělé přátele. Dnes by je za nic nevyměnil. Posadil se vedle ní.
„Proč jsi odešla?“ zeptal se a kývl hlavou k domu za jejich zády.
„Už jsem to říkala,“ odpověděla, ale nepodívala se na něj. Jako by mluvila k větru nebo dešti. „Řekl mi, že tu mám na něj počkat.“
„Ale kdo?“ „Ten muž. S plnovousem. Byl bílý a vysoký.“ Remus se zamyslel. Obloha oblékala černý šat. Začaly se po ní batolit první hvězdy. Přece ji tu nemůže nechat přes noc. Ona se asi nedočká. Kdoví, kdo jí slíbil pomoc.
„Poslouchej, já ho znám. Toho bílého pána. Řekl mi, ať tě přes noc vezmu k sobě. Přijde si pro tebe ráno.“ Tázavě na něj pohlédla.
„Tak to pak musím jít s tebou?“

Přikývl. Znovu popadla kufr a sjela ze zídky.
„Jmenuju se Mary,“ řekla a nakročila k odchodu. „Tak jdeme, Remusi?“

Připadal si jako ochránce nějaké královny. Pospíchali spolu ulicí podél silnic, po které se auta hnala jako o závod s větrem. Ani si nevšiml, že přestalo pršet. Odemkl a zavedl ji dovnitř. Z kapsy vytáhl hůlku a tiše zašeptal „lumos,“ tak, aby to Mary neslyšela. Jejímu zvědavému pohledu ale neunikl. Nic však neříkala, proto stále s hůlkou v ruce stoupali po schodech výš a výš.

„Bydlím totiž v podkroví,“ řekl na vysvětlenou, když stanuli před otlučenými dveřmi jeho království. Zdejší bytná ho tu nechala za pár galeonů žít od jeho patnácti, když jí svatosvatě slíbil, že bude stále nenápadný a tichý. Pozval ji do úzké předsíňky a pomocí jednoduchého zaklínadla vysušil promočené dívčí šaty. Padala únavou a hlava se jí klátila ze strany na stranu. Konečně se přestala třást. Vzal ji do náručí a přenesl do svého pokoje na postel. Přikryl její malé tělíčko károvanou dekou a sám se přesunul do útulné kuchyňky. Přemýšlel. Co přimělo tak malou holku odejít z dětského domova? Strach? Byli tam na ni zlí? Nebo opravdu nějaký bílý muž? A co s ní on proboha bude dělat? Za necelý měsíc nastupuje svůj poslední rok v Bradavicích. Co když v té době bude stále u něj? Co by měl udělat? Položil se na tvrdou lavici u stolu a pod hlavu si sroloval svůj kabát.

Vítr profukoval naprasklou okenní tabulkou a ukolébával ho ke spánku. Brzy se propadl do snů plných opuštěných holčiček s kufry a vysokých domů v dešti.

„Moony, vstávat, budíček!“ někdo rozhrnul závěsy a paprsek světla udeřil dřímajícího Remuse do obličeje. Zprudka se posadil. Očima zalepenýma od spánku, před sebou matně vnímal siluetu mladého chlapce. Protřel si je. Stál před ním jeho dlouholetý kamarád Sirius Black a opičácky se křenil.
„Co tady děláš?“ zeptal se zmateně.
„No já padám. Jamesi, slyšel jsi to? Tak my tady za kamarádem pádíme přes celou matičku Anglii a on prý co tady děláš!“

Remus se spokojeně usmál a posadil se. V tu chvíli si vzpomněl na Mary. Polekaně vyskočil a hrnul se do ložnice. Nebyla tam. Stála tam jen pečlivě ustlaná postel a na ní se povaloval šklebící se James.
„Kde je?“ zeptal se a ukázal na postel.
„Kdo?“ James se tvářil zmateně „Moony, byl jsi tu moc dlouho sám,“ naznal a poplácal ho po zádech. Horečně přemýšlel. Co se s ní stalo? Zmizela? Odešla? Nebo to byl všechno jen sen?
„Tak byla tu, nebo ne?“ vyjel na Jamese, který se zarazil.
„Ale kdo, kamaráde? Tady nikdo nebyl.“ Blázní snad? Přece tu včera ležela! Sám ji přikryl dekou a odešel spát do kuchyně. Nebyl to sen! Posadil se a vyprávěl přátelům vše, co zažil uplynulý večer. Mezitím přišel i Petr, který se prý „zapomněl“ na nádraží
(„Prostě jsi jenom nastoupil do blbýho vlaku, Červe!“). James tomu nechtěl uvěřit. „To máš z toho kouření,“ zašklebil se na něj.

On jen zavrtěl hlavou a vylovil z kapsy krabičku z cigaretami. Hůlkou si připálil a potáhl. James to raději obešel bez komentáře.
„Jenom se ti něco zdálo,“ uzavřel to Sírius. „Přestaň nad tím hloubat a raději pojeď s náma do Londýna.“ Remus se však nehodlal vzdát. Nedokázal uvěřit, že se to nestalo. Když ale James s Petrem začali skákat po posteli, z pod polštáře vyklouzl dopis v pergamenové obálce. Chňapl po něm a trhnutím jej otevřel.

Našel jsem ji. Děkuji.
Velký bílý.

Nic víc? Bezradně obracel list papíru v naději, že najde něco víc. Odesilatele. Slůvka vysvětlení. Cokoliv.
„Co to zkoumáš?“ naklonil se k němu Sirius zvědavě. „Důkaz, že to nebyl sen,“ odpověděl.

Týdny šly dál. Minuly dny, kdy Remus přemýšlel, co se stalo s malou Mary. Užíval si s přáteli své poslední prázdniny. Na ni už zapomněl. Nebo si to alespoň myslel.

Vlak uháněl. Všichni studenti už seděli v kupé a pošmournou krajinu pomalu střídaly rozlehlé travnaté pastviny. Byla už tma, když studenti oblečení do hábitů vstupovali do velké síně. Čekalo se na zařazování prvních ročníků. Všichni se usadili k bohatě zdobeným stolům a zraky se jako každým rokem upřely na starý záplatovaný klobouk ležící na třínohé stoličce. Prváci jeden po druhém kráčeli ke kolejním stolům. Remus nemohl věřit svým očím, když se jako jedno z posledních jmen ozvalo: „Mary Whitová“.

Černovlasá dívenka vykročila ke klobouku a polekaně se rozhlížela. Když zachytila Remusův pohled, zasněně se usmála. Posadila se na stoličku a McGonagallová k ní přikročila. Klobouk se dlouho rozhodoval, ale nakonec vykřikl: „Havraspár!“ a Mary se posadila ke stolu nalevo.

Chtěl si s ní promluvit, když se dojedlo. Někam mu však zmizela. Zklamaně se tedy vydal do ložnice a usnul, jako když ho do vody hodí. Dalších pár dnů hledal Mary Whitovou, kde se jen dalo. Zdálo se však, že se mu vyhýbá…

Jednoho listopadového dne seděl na lavičce před hradem a pokuřoval. Jako tenkrát na té zídce před dětským domovem. Prstem poklepal na cigaretu a na zem spadlo pár částeček popela. Seděl sám, což bylo dost neobvyklé. Málokdy se mu podařilo „uprchnout“ Jamesovi a jeho rádoby vtipným připomínkám. Vyfoukl oblak kouře a zahleděl se na Severní věž hradu, kde se nacházela havraspárská kolej. Kdy si s dívkou bude moci promluvit? Ostatním se o ní už raději nezmiňoval. Jen tam tak seděl a kouřil, když mu na levé ruce naskočila husí kůže, jako by ho z té strany ovál vítr. Otočil hlavu. Vedle něj seděl Brumbál. Tvářil se, jako by tu seděl už pěkných pár hodin a hleděl před sebe.
„Pane profesore, kde jste se tu vzal?“ polekal se Remus a třeštil na ředitele oči.
„Sedím tu už pěkných pár minut. Pozoruji tvé myšlenky, Remusi.“ Díval se na něj z pod svých půlměsícových brýlí a v očích se mu blýskalo.
„Víš, kdo je to Velký bílý?“ zeptal se náhle. Remus se polekal. Pohlédl znovu na Brumbála a v tom mu všecko došlo. Byl tak slepý! Vždyť věděl, že Brumbál čas od času chodí po sirotčincích a sbírá kouzelnicky nadané děti. Kdyby ji tam byl nechal, Brumbál by jistě brzy přišel a na našel by Mary. Takhle si ji odvedl z jeho bytu a nechal tam ten dopis.
„Co je to za dívku?“ zeptal se.
„Víš, Remusi, dneska v noci bude úplněk,“ poklepal jej profesor po zádech a vstal. Jeho plášť se mihl vzduchem. Brumbál byl pryč. Rozhodl se, že to tak nenechá. Něco na Mary Whitové nehraje…

Ten večer byl opravdu úplněk a řekněme horší, než kdy jindy. Dalších pár týdnů chodil po škole s řeznými ranami na čele a pochroumanou rukou. Jednou, když spěchal na hodinu obrany proti černé magii, kterou měl upřímně rád, na chodbě vrazil do jakéhosi prváka. Než stačil zamumlat omluvu, tak si všiml, že vrazil do ní. Do Mary.

Byla bledší než kdy jindy. Vlastně vypadala jako on po poslední přeměně. Chyběly jen šrámy. Její dětské oči byly podmalovány temnými kruhy a rty měla nezvykle suché. Kůži na rukou měla jakoby napnutou, průsvitnou jako papír. Pomohl jí vstát.
„Ahoj, Mary,“ usmál se přátelsky.
„To jsi ty? Ty jsi ten anděl smrti?“ zeptala se a jemně ho pohladila po vlasech. Vnitřnosti mu sevřela ledová ruka. Mary vůbec nevypadala zdravě. Vlastně vypadala na umření. Rozhodl se, že se na Obranu vykašle a vezme ji na ošetřovnu.

Za chvíli už ťukal na bílé polstrované dveře. Otevřela mu madame Pomfreyová. Jakmile spatřila děvčátko, zatvářila se soucitně a vtáhla ji i Remuse dovnitř.

Odkudsi vytáhla hůlku a strčila ji Mary pod paži. Pak se přitočila k němu.
„To děvče už má namále,“ pošeptala mu tiše. Nechápal to. Jak namále? Jak to myslela? Mary se mezitím položila na postel potaženou bílým povlakem a podřimovala. Hleděl na ni. V životě neviděl něco tak bezbranného. Zanedlouho dorazil Brumbál.
„Co jí je?“ zeptal se ho okamžitě Remus.
„Asi bych ti to mohl říct. Myslím, že jsi takový její anděl strážný,“ vzdychl Brumbál.
„Mary není obyčejná čarodějka,“ posadil se na postel vedle jejího spícího těla. Prostě v životě neměla štestí. Víš co je to leukémie?“ zeptal se náhle.

„To je nějaká nemoc, myslím, že rakovina…“ hlesl Remus.
„Její přání bylo umět kouzlit,“ pokračoval profesor a bezděky hladil Mary po ruce, „Chtěl jsem jí její přání splnit. I když jen na pár měsíců. Víš, její matka byla vynikající čarodějka. Jsem si jistý, že Mary by byla taky.“
„A to se nedá léčit?“ polekal se on, „copak na to není nějaké zaklínadlo?“
„Bohužel ne,“ povzdychl si ředitel. „Na rakovinu krve nejsou léky a ani kouzla účinná. V mudlovském světě mají ozařování. Rodiče Mary tam chodili, ale nakonec oba zemřeli. I Mary tam chodila. Ale nakonec i ona zemře. A to už brzy.“
„Chtěl jste jí splnit poslední přání?“ Přikývnutí. „Říkala, že jsem prý anděl smrti.“ Přikývnutí.
„Dětská fantazie je neuvěřitelná,“ pokýval Brumbál hlavou. Uplynuly další dvě hodiny a Remus stále seděl na ošetřovně. James a ostatní jej už jistě hledali, ale on chtěl být s Mary. Opravdu si připadal jako její anděl strážný…

Zanedlouho se probudila. Její kůže se zdála být ještě průsvitnější a hlas zněl jako z jiného světa. Remus stál zrovna v okně a v třesoucích se prstech držel skoro dohořelou cigaretu.
„Neměl bys kouřit,“ řekla a trochu se zamračila. Remus uhasil nedopalek o okenní římsu a hodil jej dolů.
„Máš pravdu, je to příšerný zvyk,“ souhlasil a znovu se posadil k ní.
„Čím bys chtěl být, Remusi?“ vzala jeho ruku do své a upřeně si prohlížela čáry na dlani.
„Nevím, asi bystrozorem,“ odpověděl zmateně.
„Byl by z tebe báječný učitel,“ znovu zavřela oči a zašeptala „přála bych si, abys byl můj bratr.“ Taky by si to přál. Vždyť už dávno byla jeho malá sestřička. Kterou nikdy neměl. Kterou musel chránit…

Za několik hodin se Mary probudila naposledy. Světélka v jejích očích tančila po jeho duši. Usmál se na ni.
„Ty jsi anděl smrti?“ zeptala se ho.
„Jmenuji se Remus,“ usmál se a na bílý polštář padla slza.