Já s čarou

Bloumat vod ničeho k ničemu a cestou skopnout k zemi pár odpadkovejch košů. Jen tak, pro zábavu. Potloukat se po ztemnělejch uličkách zasněženýho města. Vlastně jsem ani neznal jeho jméno... Pouliční lampy vydávaly mdlý světlo a z blízkýho kostela zněla vánoční mše. Zacpal jsem si uši. Nepotřeboval jsem slyšet nějaký shromáždění zatraceně nafoukanejch snobů. Věděl jsem, co přijde. Budou si s falešným úsměvem na rtech přát veselý Vánoce. Možná i slza ukápne. Pitomej svátek.

Nesnášel jsem jej už odmalička. Stalo se jen jednou, že jsem k Vánocům dostal něco od mých poručníků. Byl to jeden papírovej pytlík s čajem a votlučenej hrneček. Můj první a poslední dárek. Smáli se nahlas svýmu podařenýmu vtipu a taky tomu, že jsem si oboje schoval pod polštář jako nejcennější poklad. Z nebe se začaly snášet další studený vločky a já je v duchu proklínal. Rozpouštěly se mi na sklech brejlí a taky mý vlasy byly během pár minut bílý. Automaticky jsem zašátral v kapse u kabátu, jestli tam nevobjevím ňáký zapomenutý cígo. Pak jsem si však vzpomněl, že jsem její obsah vybílil včerejšího večera, kdy mě poprvý přepadl ten zvláštní pocit.

Seděl jsem zrovna na zídce našeho "institutu" a jako vobvykle přemejšlel nad vším možným. Zkřehlými ústy jsem vyfukoval voblaka šedavýho kouře, který se mi nad hlavou kroutily do filozofickejch spirálek. Měl jsem zvláštní pocit. Rozpolcenosti. Ano, to je to správný slovo. Byl jsem tam, ale přece jsem tam nebyl. Někdo mě z vrchu pozoroval. Mráz mi přejel po zádech a já vobrátil vobličej k nebi. Z něj na mě však nezhlíželo nic nevobvyklýho. Jen ten hloupej měsíc. Jako by se mi vysmíval. Ušklíbl jsem se a prsty vodcvrknul špaček cigarety. Toho hnusnýho dojmu jsem se ale nemoh zbavit ještě notnou chvíli. Když jsem se dírou v plotě vracel dovnitř, pořád jsem se votáčel a nervózně těkal vočima po obloze...

Dnes večer jsem si na to vzpomněl a nervózně pohlídl na hvězdy. Byly to moje poslední Vánoce. Poslední v tý vodporný díře. Nevěděl jsem, jestli bych se měl radovat. Tenhle "vězení" mi ukázalo, co je to doopravdy život a po sedmi letech svýho pobytu tady konečně dovrším plnoletosti. Vypoklonkujou mě ze dveří a už ani strejc s tetičkou si mě k sobě nevemou. Ale divili by se, kdybysme se znovu setkali. Byli by překvapený, co se to stalo s tím tichým nenápadným klukem v kulatejch brejlích a s uhlově černýma vlasama. S klukem, kterýho kdysi tak tejrali...

***

Chlapec se zářivě zelenýma očima, uhlově černými vlasy, kulatými brýlemi a nápadnou jizvou ve tvaru blesku na čele seděl za stolem v Brumbálově pracovně. Střídavě hleděl z okna na zářící hvězdy a na podivnou nádobu ležící na stole. Když sem dnes večer přišel, byla prázdná. Okamžitě ji poznal. Jistě patřila obyvateli této místnosti... Brumbál mu ji tu snad nechal vědomě? Nechal ji na stole prázdnou, jako by tušil, že ji už nebude potřebovat? Chtěl aby do ní Harry vložil své myšlenky a prohlížel si je jako v mudlovském biografu?

Prstem opatrně šťouchl do té stříbrné kapaliny a z myslánky se opět vynořil stín toho chlapce, který byl téměř identická kopie jeho samého. Jen byl o hodně tmavší pleti, nečesané a nestříhané vlasy měl celé mokré od napadaného sněhu a na sobě měl jakýsi podivný kabát pochybné barvy i materiálu. Stál opřený o kamennou zeď a hleděl na vysoký dům proti němu.
Ta budova se majestátně tyčila vprostřed průmyslově vyhlížejícího městečka plného kouře a smogu. Pozemek kolem něj byl ohraničený drátěným plotem s ostnatým drátem nahoře. Téměř všechna jeho okna svítila, ale lucerna u jeho dveří nefungovala, takže Harry nebyl sto přečíst cedulku na jejich veřejích.
Nedokázal pochopit, proč je mu ten chlapec tak podobný. A co proboha toto dělá v jeho myslánce? Vždyť to nejsou jeho vzpomínky! Něco mu říkalo, že ta osoba z kouře, která si zrovna dýchala na dlaně, aby je trochu ohřála se mu až nápadně moc podobá... Rozhodl se zjistit pravdu, a proto se zhluboka nadechl a ponořil hlavu do nádoby...

***

Stanul na štěrkem pokryté zemi a silně zamrkal očima, aby si zvykly na tu náhlou tmu. Když začal svět nabývat normálních rozměrů, rozhlédl se Harry kolem sebe. Najednou ho uviděl.
Chapec byl podle všeho zhruba stejně starý jako on a jeho kulaté brýle a jizva, která byla i přes slepenec černých vlasů jasně vidět, napovídala, že stojí nedaleko od Harryho Pottera. Jak to ale mohlo být možné? Ocitl se snad v nějakém paralerním vesmíru? Nebo to snad bylo tak, že se jeho mozek vzbouřil a překroutil skutečnost na podivnou vedlejší realitu, ve které se nyní nacházel?
Pozoroval toho druhého, který se začal nervózně ošívat. Co chvíli se otáčel směrem, kde stál jeho dvojník, až měl Harry pocit, že ho snad vidí. Ale zřejmě tomu tak nebylo, protože se pokaždé podíval zase jinam. Za chvíli vstal a proplížil se k plotu. Sehnul se, prolezl a Harry se vydal za ním. Zatoužil vědět, kde jeho druhé já vlastně bydlí a proč existuje.
Následoval ho rozpuštěnými vločkami rozbahněnou hlínou a napjatě očekával, co se dozví. Ten druhý se přikrčil u rohu budovy a jako kočka vyskočil na okenní parapet. Tam se ho Harry neodvážil následovat a zklamaně si pomyslel, že se pravdu nikdy nedozví, protože s jeho dvojníkem odejdou i vzpomínky a on se opět vrátí do ředitelny v bradavickém hradu.

Najednou ho však napadla spásná myšlenka. Rozeběhl se ke vchodovým dveřím a pohlédl na tabulku, která na nich byla přitlučena. Zůstal stát jako přimražený. Tenkým černým písmem bylo na ní bylo napsáno:

"Polepšovna svatého Bruta pro nenapravitelné nezletilé delikventy".
V zápětí stanul na dřevěné podlaze Brumbálovy pracovny...