Fotografie

1.září 2200 – Nová Británie
im Siung vzdychl a posunul si brýle blíž ke kořeni nosu. Bylo už pozdě. Super digitální hodiny na skleněném stojanu v rohu pokoje právě signalizovaly půlnoc. Vstal od stolu a lemem rukávu si setřel pot z čela. Rukou prohrábl uhlově černé vlasy a pomalu začal v kruzích přecházet po místnosti. Kolem trojrozměrné televizní obrazovky, přes vodní gauč s počítačem řízenými vodními řasami a rybičkami, a pak znovu kolem svého stolu s laboratorními nástroji. Byl jedním z nejúspěšnějších mladých vědců své doby. Měl teprve třicet let a celou svoji vědeckou kariéru věnoval jedné události, která ho uchvátila už v pěti.

Tenkrát si stavěl vysoké budovy v značkovém pískovišti v Šanghaji před rodinnou vilou, když ho z hry vyrušilo hlášení zpravodajského deníku. Bylo to právě roku 2175, když archeologové Nové Británie, vědci tehdy technicky nejvyspělejší lidové republiky Číny, ve spolupráci s Americkou NASA někde v Toskánských lesích objevili zříceninu hradu. Díky špičkovým laserovým senzorům se jim podařilo nalézt pozůstatky tehdejšího světa, který byl ovšem odlišný od světa takzvaně „normálního“.

Důkazy mluvily jasně. V té době byla populace „rozštěpena“ na dvě části. Na populaci zcela obyčejnou a populaci magickou. Ano, v tehdejší době opravdu existovali čarodějové a kouzelníci.

A on právě při promoci na britské univerzitě v Cambridgi získal jeden dílek z této velké skládačky, kterému se věnuje už celých deset let. Každým rokem byl o kousek blíž tomu fantastickému odhalení. Ptáte se, co to získal za skvělý objev?

Kim znovu přešel ke stolu a naklonil se nad opticky dokonalým mikroskopem. Odložil brýle, důkladně si protřel oko a zaostřil do tubusu na starou popraskanou a léty už sešlou fotografii. Na první pohled byla obyčejná, černobílá. Opravdu pozoruhodné se na ní však zdály postavičky. Ke Kimovu velikému překvapení se pohybovaly vlastní vůlí. Znal je důvěrně… Každý vlásek na hlavě vysokého muže, majestátně se tyčícího na středu fotky, každou i sebemenší vrásku na alabastrovém čele pyšně vyhlížející ženy v zdobených šatech a i smutné oční signály, které vysílal asi sedmnáctiletý chlapec, stojící mezi nimi.

Právě tento blonďatý chlapec byl důvodem důkladného Kimova zkoumání. Proto se nikdy nevrátil domů do Číny. Zde v symetricky dokonalém Londýně, který se stovkami let téměř nezměnil, zde, kde měl klid a soukromí. Byl to právě výraz v obličeji, který na Kima zapůsobil tak, že se rozhodl přijít celé té věci na kloub. Spojit skládanku a objevit neobjevitelné.

Zavrtěl se na židli, aby se mu pohodlněji sedělo a znovu si pečlivě prohlédl fotografii. Vysoký muž, patrně chlapcův otec, svíral v ruce hůlku a očima bloudil po krajině někde za rámečkem. Jeho manželka si ho podezřívavě měřila a chlapec se smutně díval do předu. Kim si vroucně přál, aby mohl mluvit. Co by mu asi pověděl. Znal se s ním bezmála deset let a připadalo mu, jako by byl živý. Jeho jediný přítel…

Odložil na chvíli mikroskop a šáhl po svazku lejster, ležícím na polici nad stolem. Byla to kniha. Z větší části rozpadnutá a nečitelná, napsaná ještě starým jazykem anglickým. Dala se však použít. S využitím té nejmodernější techniky se Kimovi podařil přečíst nápis na obálce. Dějiny Bradavické školy II, sepsala prof. Minerva Mcgonagallová. Ach ano, byla to škola. Tam v tom hradě se vyučovali v třídách žáci a kabinetech sídlili jejich kantoři. Snažil se objevit něco o chlapci z fotky. Snažil se zjistit proč všichni kouzelníci podle všeho v rozmezí deseti let zemřeli.

Jediné, co se Kim v té poškozené knize dozvěděl bylo, že před stovkami let v kouzelnickém světě zuřila válka dobro versus zlo, což se v dnešní době zdá vážně nemožné. Žádné dobro a zlo přeci neexistovalo, neexistuje a nikdy existovat nebude… Dočetl se také, že strana dobra vkládala své naděje v sedmnáctiletého chlapce jménem Harry Potter. Strana zla měla zase svého vůdce, jímž se stal pán všeho zla, Voldemort.

Když Kim tuto knihu četl poprvé, napadlo ho, že je to jen nějaká vědeckofantastická literatura. Důkazy však mluvily za vše. Podle starých evidencí nalezených ve sklepeních hradu opravdu existoval jistý Harry Potter. O Voldemortovi však nebyla nikde ani zmínka. Později vědci přišli na pozoruhodný jev. Ten Lord Voldemort nebyl podle všeho dvakrát moc pyšný na svůj na půl čarodějný původ. Dříve se jmenoval Tom Rojvol Raddle a díky jednoduché přesmyčce si změnil totožnost…

Kim však nevěděl, jak by mu tohle vše mohlo pomoci zjistit něco víc o té fotce. Vypátrat, proč se chlapec na ní tak smutně dívá. Opatrně fotografii uchopil do ruky, přešel k baru, který se sám otevřel, a vytáhl z něj velmi drahou láhev starého Francouzského červeného z roku 2006. Nalil si půl vysoké baňaté sklenky a pohodlně se usadil do vodního gauče.

Pohlédl z okna. Přál by si vidět hvězdy, které by mu poradily. Přál by si vidět měsíc, který ho vždy, když ještě žil v Číně inspiroval na toulkách rýžovými plantážemi. Zde v Londýně však tyto nádherné věci stínily převysoké domy ze skla a oceli, velké množství soukromých vrtulníků, poletujících mezi nimi a oslavné ohňostroje vysoké škály barev.

Zabořil hlavu do vodního opěradla a zvedl fotografii tak do úrovně očí. Najednou, jako by víno v Kimových ústech zhořklo. Fascinovaně hleděl na blonďatého chlapce na fotografii a šikmé oči se mu rozšířily úžasem. Chlapec se pohnul. Poprvé za deset let, co měl Kim fotku u sebe se pohnul. Levou ruku, kterou měl dosud za zády nyní pomalu zdvihal. A nebyla prázdná… Kim úžasem upustil sklenici a ta se zařinčením dopadla na skleněnou podlahu. Červené víno se rozlilo do spár mezi jednotlivými kachličkami a vzduchem se začala linout jeho typická vůně. Chlapec už držel ruku téměř v pravém úhlu vůči svému tělu. Mračil se a z očí mu tekly slzy. A najednou promluvil…
„Kdo se postaví našemu pánovi, kdo se bude posmívat jeho jménu nebo kdo jen vysloví urážlivá slova proti jeho původu, bude zničen. Tak pravím já, Draco Malfoy, jeho věrný služebník a pokračovatel.“

Kim na něj beze slova hleděl. Najednou mu vše došlo. V jeho geniálním mozku, perfektně vytrénovaném na univerzitě, jako by konečně něco zapadlo na správné místo. Nevymřeli. Oni nevymřeli. Byl jen pozastaven veškerý vývoj kouzelnického pokolení. Uvězněn v obyčejné pohyblivé podobence… Tak je to. A on, Kim Siung ví, jak vzkřísit nevzkřísitelné. On totiž dokázal nemožné. Složil tu skládanku. Celý svět ho bude obdivovat…

Znovu pohlédl do šedých hlubin chlapce, který se třásl od hlavy až k patě, když vyslovil ta dvě slova.
„Avada kedavra.“ Jeho oči byly to poslední, co Kim ve svém životě viděl. Padl na podlahu vedle rozlitého vína se strnulými rysy a očima hledícíma do prázdna Jeho tvář však navždy zdobil úsměv.
Dokázal totiž nemožné.
Téměř…