Dospělost

Vítr rozechvíval stébla dokonale posekaného trávníku, jako by to byly struny harfy.
Zahrada Malfoy manor.
Vitrážemi v oknech prosvítalo ranní slunce a házelo barevná prasátka na světlé líce mladého chlapce. Štíhlá ruka putovala ke krku. Netřásla se ani trochu. Rty, které v zrcadle viděl, nezdobil nervózní úsměv. Připomínal sochu. Nehybnou bustu z bílého mramoru.
Pohled světlých očí se stočil stranou. Za zelenými, rudými i žlutými sklíčky v oknech padalo listí. Na dokonalý trávník. Hlavou se mu mihla vzpomínka...

Padá listí, padá z nebe,
pod hábitem nás to zebe.
Levicorpus na draky,
vyletí až nad mraky...

„To je ale hloupá říkanka!" vyprskl světlovlasý klouček a nakvašeně pohlédl vysoko nad sebe do očí svého tatínka. V drobné ruce svíral provázek od papírového draka, který se válel na trávě kousek od něj.
„Proč myslíš?" zeptal se vlídně.
„Protože já levicorpus používat nesmím... Nejsem ještě dost velký!"
Mladý muž se zamyslel a pohladil synka po vlasech.
„Máš pravdu. Ale od toho máš tatínka, aby vytáhl hůlku...a..." zašeptal krátkou formuli, kus papíru s neuměle namalovanýma očima, nosem a širokou červenou pusou, se zvedl ze země a vznesl se vysoko nad jejich hlavy. Chlapec radostně poskakoval a výskal.
„Jé! Tatínku, ten ale krásně letí!"

Druhá ruka se přidala k té první a společně zapnuly první knoflíček u košile. Ne úplně, ten u krku měl rád rozepnutý.
„Pamatuj si, co ti teď povím."
Hlas, který se ozval byl stále ještě hlubší než ten jeho.

Prsty stiskly perleťový knoflíček poněkud silněji.
„Je mnoho způsobů, jak se stát dospělým. Ty jsi dosáhl toho věku, kdy by ses za něj mohl považovat. Můžeš dělat kouzla, ode dneška se můžeš přemístit kam chceš. Můžeš se zamknout v pokoji alohomorou. To vše je jasné. Ne tolik už je jasná psychická vyspělost. Zodpovědnost, moudrost a hlavně zkušenost. Především je to schopnost poučit se z vlastních chyb."

Vzdorovitě pohlédl na tvář svého otce a rychle pozapínal ostatní knoflíky. Bylo mu docela jedno, že mu dole jeden přebývá a nahoře chybí. Liboval si v tom. Věděl, že ten za ním si na detaily potrpí.
Mládí bývá vzdorovité. I když je dnes dospělé.
„Tati... já to všechno vím. Chceš tu se mnou ztrácet čas, nebo čekáš, že tu hůlku opravdu použiju?"
Nechtěl být drzý... Měl tátu rád. Draco Malfoy měl tu schopnost poučit se z vlastních chyb. Teda z většiny.
„Ehm... Snad víš, kam tím mířím, Scorpiusi," odkašlal si a rukou si prohrábl šedivějící hřívu vlasů.
„Ehm... ne, tati," pokrčil mladík rameny a s pískotem si začal uvazovat kravatu. V zrcadle po očku sledoval, jak se čelo jeho otce krabatí.
„Jde o to, že jsi z rodu Malfoyů. Tvůj rod je starobylý. Tvůj rod je, Scorpiusi, čistokrevný. Chci ti být dobrým rodičem, synku. Měl bys svůj život svěřit do rukou těm správným přátelům. Těm správným dívkám... ehm."

Mladík se zamračil a přetáhl si přes hlavu černý hábit, čímž se mu vlasy po celé hlavě rozčepýřily. Pobaveně sledoval, jak otec silou vůle nezvedá ruku, aby mu je uhladil.
„Zvláště pak," pokračoval ve svém kázání, „to platí pro jistou rudovlasou dámu, která ani omylem nepochází z čistokrevného rodu. Pamatuj si, že jsi Malfoy."

Scorpius nehnul ani brvou a tiše čekal, až se za otcem zaklapnou dveře.
Poté se zamračil a udělal jejich směrem neslušný posunek.
Jistě... byl Malfoy... ale z části byl taky Parkinson, a ti si přeci nenechají do ničeho mluvit.

Okno bylo otevřené, do pokoje se vkrádal podzimní chlad. Mladík i jeho hůlka byli nepřítomni. Na posteli ležely nůžky, pár ústřižků papíru a provázek. Taky dřevěné špejle.
~

Okno bylo zavřené. Bledý obličej zdobily červené tváře. Ošlehané větrem. Oči se leskly... ne, jiskřilo v nich...

S úsměvem se sklonil k dopisu, který ležel rozepsaný na stole a namočil si brk do inkoustu.

„Milovaná Rose..."