Dívka z lesa

2/2

Ulice Stodolní byla bezpochyby nejrušnější severomoravskou ulicí. V noci i ve dne to v ní žilo. Byla tam spousta klubů, barů, podniků pochybných i bezpochybných.
„To je jako malý Vegas,“ pískl obdivně Booth a zazubil se na Kamila. Vrchní komisař Kamil Jedlička Stodolní neměl vůbec rád. Často se tu museli potýkat s výtržnostmi a jinou protizákonnou činností.
„To je vážně působivé,“ přikývla uznale Temperance, „vezmeme to zleva doprava.“

Prolézali jeden podnik za druhým a hledali anglicky mluvící mladíky a slečnu ve věku šestnáct až devatenáct let. Asi v desátém měli úspěch. Byl to jeden z těch nočních klubů, kde se za pár korun můžete opít a zbytek prohrát na automatech.
„Nedívej se na ty stroje, Boothe,“ sykla doktorka na agenta a Kamil na něj nechápavě pohlédl.
„Přestaň s tím, Kůstko. Nemusí tu každý vědět, že jsem býval gemblér. A navíc...z toho už jsem dávno venku,“ mávl rukou a rozhlédl se po baru. Za chvíli našel to, co hledal. Na vysoké židličce seděl mladý kluk. Jedna ruka mu bezvládně visela podél těla. Tvář měl opřenou o malou skleničku s medově zlatou tekutinou a druhou rukou se jí přidržoval.
Kamil nechtěl nechávat takové věci na hostech, takže se přiblížil k chlapci a důrazně mu poklepal na rameno. Mladík odlepil obličej od skleničky. Na levé tváři mu zůstal obtisk kolečka. Měl střapaté blonďaté vlasy a smutné modré oči, které měly momentálně velice nepřítomný výraz.
„Mohl bych vidět váš občanský průkaz?“ zkusil to Vrchní komisař česky. Oslovený na něj upřel své vodnaté oči a opilecky zažvatlal:
„Promiň, kámo, ale vůbec nevim, cos říkal...“ Kamil si uvědomil, že to bylo anglicky. V tu chvíli k němu přistoupil Booth, který vytáhl z kapsy průkaz.
„FBI, mladíku,“ promluvil a v tu chvíli se blonďákovy rozšířily oči strachem.
„Cossssem udělal?“ vyjekl a snažil se postavit na nohy, které se pod ním podlomily. Booth s Kamilem ho na poslední chvíli zachytili.
„Jmenuješ se Bryan Sayers nebo Simon Arnau?“
„Já nejsem Bryan, jsem Simon,“ odsekl naštvaně a znovu se posadil na barovou stoličku.
„Půjdete s námi,“ vložila se do toho Temperance.
„Nemá to cenu, ten kluk je úplně opilý,“ mávl rukou Kamil.
„Vezmeme ho s sebou, musíme najít ty další dva,“ přikývl Booth a nahlas přečetl zbylá dvě jména.
„Ještě by tu s ním někde měli být Bryan Sayers a Tina Forsythová. Původně s nimi cestoval ještě Tinin starší bratr, Ash Forsyth, ale ten prý zůstal ve Francii, když jí procházeli.“
„Tak jdeme dál,“ přikývla Temperance. Booth vzal pod paží Simona a přesunuli se o podnik dál. Hledali už hodně dlouho. Ptali se v každém klubu. Všech servírek, návštěvníků, ale nikdo nic neslyšel. Až jeden přiopilý chlápek, který se poflakoval před hospodou jim prozradil to, co potřebovali vědět:
„Jo...to já vím...Jestli hledáte nějaký Angličány...že jo...tak já znám jednu, bo chodím tady naproti do hospody, že jo...a vona je tam servírka, co mluví anglicky...a když chcete pivo, že jo...“ dál už muže trojice vyšetřovatelů neposlouchala a namířila si to rovnou do lokálu naproti. Uvnitř bylo příšerně zakouřené prostředí. Málem se tam nedalo dýchat.
„To je strašné!“ zakašlala Temperance a s rukama přes obličej se vydala za Boothem, který si to namířil k pultu. Stála za ním mladá dívka s černými vlasy a velmi světlou pletí. Na krku se jí houpal obrovský kříž s červenými kameny, což všechny utvrdilo v tom, že je to ta, kterou hledají.
„Promiňte, slečno,“ oslovila ji doktorka opatrně, „nejste náhodou Tina Forsythová?“ Dívka se zatvářila překvapeně.
„Jak víte, že mluvím anglicky?“ podivila se.
„Jsme od FBI, víme všechno,“ odpověděl Booth a strčil jí pod nos průkaz.
„Co se stalo?“ vylekala se Tina a vrhla na ně nechápavý pohled.
„Víte, kde se právě teď nachází vaše přítelkyně, Susan Taylorová?“ zeptal se Booth bez obalu. Tina se na chvíli zatvářila zaraženě, ale potom smutně.
„Nevím. Zůstala v lese. Byli jsme tam ještě s pár kamarády. Ukradli nám doklady a peníze, takže jsme nemohli přejít hranice do Polska. Chtěli jsme se vrátit zpátky do Ameriky, ale Susan nechtěla. Odešli jsme bez ní, ale zůstali jsme trčet tady, protože ještě nemáme doklady. Co se s ní stalo?“
„Je mrtvá,“ odpověděla Temperance.
„Kůstko..,“ zasyčel na ni Booth, když viděl, jak dívka zbledla,
„nemůžeš být trochu citlivější?“
„Promiň,“ pokrčila rameny.
„Půjdete s námi, slečno Forsythová,“ řekl jí jemně a vyvedli ji z lokálu ven.
„Nevíte, kde je Bryan Sayers?“
„Netuším,“ zakroutila Tina hlavou a nechala se odvést na vyšetřovnu společně se Simonem Arnauem.

×××

Vrchní komisař Kamil Jedlička seděl znovu ve své kanceláři. Propiskou ťukal o stůl. Volnou rukou se prohraboval ve svých kudrnatých blond vlasech a snažil se v hlavě sesumírovat události celého dne.
Jeden den. Jen jeden den a tolik už toho bylo vyřešeného. Na té Americe vážně něco bude... Poškrábal se za uchem a zavřel oči. Šíleně ho pálily. Už druhou noc nespal. Naštěstí nebyl ženatý, takže neměl žádnou manželku, která by se o něj doma strachovala. Když si to všechno v hlavě srovnal, musel uznat, že je rád, že může přihlížet práci tak elitního týmu. Všechno dělali tak automaticky. Rozuměli si téměř beze slov...
vNěkdo zaklepal na skleněné, ale přesto neprůhledné dveře jeho kanceláře.
„Dále,“ vyzval příchozího a napřímil se v křesle.
„Brý večer, šéfe, vedu vám tu nějakýho zbloudilce,“ oznámil mu asistent Martin a vpustil dovnitř mladého chlapce tmavší pleti s černými kudrnatými vlasy.
„Dobrý den...já se jmenuji Bryan. Bryan Sayers,“ pozdravil anglicky a Kamilovi překvapením vypadla propiska z ruky. Automaticky sáhl po telefonu a vytočil číslo laboratoře.
„Posaď se,“ pobídl chlapce rovněž anglicky a pokynul mu k prázdnému křeslu naproti stolu. Mezitím telefon zvonil.
„Brennanová,“ ozvalo se ze sluchátka.
„Dobrý večer, doktorko. Mám tady Bryana Sayerse. Vezmu ho k těm ostatním,“ oznámil jí.
„Výborně, řeknu to Boothovi,“ odpověděla Temperance a Kamil položil sluchátko.
„Proč jste přišel, pane Sayersi?“ oslovil mladíka zvědavě.
„No to je snad jasné. Kvůli Susan,“ podíval se na něj jako na blázna.
„A jak víte, že je mrtvá?“ pohlédl na něj Kamil překvapeně.
„Tohle je malý stát, pane komisaři. A malý městečko. Navíc jsem viděl noviny. Na tom místě, kde jsme tábořili s kamarády se našla kostra. Susan s námi nešla, tak jsem si vyvodil, že to bude ona. A měl jsem pravdu, viďte?“
„Poslyšte, na někoho, komu zemřela kamarádka se netváříte nějak zvlášť zkroušeně,“ vybafl na něj Jedlička a vstal.
„No nic. Pojedete se mnou do laboratoře, kde zjistíme víc. Vaši dva přátelé tam už jsou.“
„Ten kacíř Simon?“ zasyčel Bryan a výraz jeho tváře se najednou změnil. Kamil na něj překvapeně pohlédl.
„O žádném kacíři nic nevím, ale pan Arnau se v laboratoři opravdu nachází,“ zamračil se a odvedl ho do služebního vozu.

×××

„Tak znova!“ Booth uhodil pěstí do stolu, za kterým seděl Simon Arnau.
„Já opravdu nic nevím. A myslím, že mám právo na právníka...“
„Já chci slyšet, jak to všechno bylo. A taky chci slyšet, jestli jste zabil Susan Taylorovou.“ Simon se zatvářil vylekaně.
„Ne, nikdy! Já bych Sue nikdy nezabil. Já jsem ji přece miloval...“ složil hlavu do dlaní. Potom znovu pohlédl na neústupného agenta a začal mluvit...

×××

„Tak fajn, lidi. Mám pocit, že tady se můžeme utábořit. Je to jen kousek od hranic. Přespíme tu tak týden a pak vyrazíme,“ usmál se na všechny Bryan a stiskl v ruce kříž na svém krku.
„Postavím přístřešek,“ přihlásila se Tina, „pomůžeš mi, Simone?“ Simon měl oči jen pro Susan, která se skloněná přehrabovala v červeném batůžku, ale otočil se.
„Jasně,“ pokrčil rameny.

×××

„Takže jste se tam utábořili,“ přerušil ho Booth, „hádali jste se?“ „Ale tak normálně,“ odpověděl Simon vyhýbavě...

×××

„Cože? Chceš říct, že nám ukradli všechny peníze? Všechny doklady?“ křičel na Susan Bryan.
„Byly v tom červeném batohu,“ vysvětlovala hnědovláska plačtivě a rukama šmátrala v prázdném ruksaku.
„Uklidni se, Bryane. Ona za to nemůže,“ mírnil Simon kamaráda.
„Simone, ale bez dokladů se na setkání nikdy nedostaneme. Kdyby to líp hlídala...“ Tina se rozplakala a opřela si hlavu o Simonovo rameno.
„Neboj, Tino, nějak to zvládneme,“ uklidňoval ji a poplácával po zádech.

×××

„Ukradli vám peníze,“ zopakoval Booth, „a potom jste se sebrali a odešli do města. Jen je mi záhadou, proč nešla Susan s vámi.“
„No...já jsem chtěl, aby šla. Ale ona nechtěla. Byla na nás naštvaná, že ji z toho viníme. Že měla líp hlídat ten batoh...“

×××

„No tak pojď, Susan,“ prosil Simon. „Ne. Promiň, Simone, ale nebudu se vnucovat,“ zakroutila dívka hlavou, „zůstanu radši tady v lese, abych vám snad nezpůsobila další potíže.“
„Ale Susan, nemůžeme tě tu nechat samotnou, to přece nemůžeš...vždyť víš, že nám je přikázáno žít v harmonii,“ promluvil Bryan.
„Bryane...“ Susan pohlédla kamarádovi do očí. Bylo vidět, s jakou úctou na něj hledí. Něco k němu očividně cítila.
„Tak ji tu nech, když chce!“ odsekla Tina.
„Už bychom měli jít, pokud chceme sehnat ubytování.“

×××

„Takže jste ji tam nakonec nechali,“ dokončil Booth chlapcovo vyprávění.
„Jo. Ale nechtěl jsem ji tam nechat. Další den jsem se za ní chtěl vrátit, ale Tina mi řekla, že prý Susan odjela zpátky do Ameriky.“
„A to vám nebylo divné, jak mohla bez pasu odjet do Ameriky?“ pozvedl agent tázavě obočí.
„Já nevím,“ vzlykl Simon, „prostě jsem... tak nějak začal pít...a dál už to znáte.“

„Pošlete toho kluka zpátky, už z něj nic nevytáhnu. A přiveďte mi sem toho druhého.“ vzdychl Booth a kývl na Kamila, který zavedl Simona do vedlejší místnosti.
„Pojďte se mnou, pane Sayersi,“ kývl na snědého chlapce a uchopil jej za rameno.

„Takže Bryane,“ Booth začal s výslechem.
„Ano?“ pousmál se na něj vyslýchaný a složil si propletené ruce do klína.
„Můžete mi říct, co jste dělal mezi tím, co jste odešli z lesa, do té doby, než jste přišel sem?“
„Ale jistě. Nechtěl jsem dopustit, abychom zmeškali to shromáždění v Polsku, takže jsem se celou dobu snažil vydělat nějaké peníze a sehnat nám nové doklady.“
„Aha,“ zamyslel se Booth, „a o Susan jsi celou dobu nic nevěděl...“ Chlapec přikývl.
„Víte...s kacířema já se nebavím,“ nahnul se k němu blíž a ušklíbl se.
„Prý jste za kacíře označil i Simona Arnaua,“ pohlédl na něj agent tázavě.
„No jo,“ Bryan znovu přikývl a zašoupal nohama.
„Můžete mi říct, proč si podle vás slečna Taylorová a pan Arnau zasloužili toto přízvisko?“
„Podívejte se, pane FBI. Nevím, jestli víte něco o nás, Mormonech, ale pokud je nějaký nepsaný zákon, který musíme dodržovat, tak je to život v harmonii. A oni dva svým chováním tu harmonii porušovali.“
„Susan tím, že nechtěla odejít s vámi do města,“ přikývl Booth, „ale Simon?“
„Simon je opilec, agente Boothe. A vrhá tak špínu na celý náš řád, víte? My jsme spořádaní lidé. Žijeme v harmonii, navzájem se respektujeme...a pokud někdo tuto posvátnou tradici porušuje, zaslouží trest,“ prohlásil Bryan s kamennou tváří a rukou zalovil ve výstřihu.
„Na důkaz toho nosíme tyto kříže,“ řekl a rozevřel dlaň s jedním takovým. Byl vykládaný modrými kameny.
„To ale znamená,“ zamračil se na něj Booth,
„že i Susan si zasloužila trest? Chcete říct, že si zasloužila smrt?“
„Agente Boothe,“ chlapec se medově usmál a ruce složil zpět do klína, „věříte v osud?“ Booth na něj zmateně pohlédl.
„Být vámi, sehnal bych si právníka.“

×××

Doktorka Brennanová a Vrchní komisař Kamil Jedlička seděli ve vedlejší místnosti. S nimi tu byl ještě Simon, který podřimoval na lavičce a Tina Forsythová, která seděla rovně jako socha. Nedávala na sobě znát žádné emoce. Čekali, až Booth skončí s výslechem Bryana.
„Myslíte si, že to udělal Bryan?“ ušklíbla se Tina a podívala se na doktorku Brennanovou. Temperance měla pocit, jako by jim dívka něco tajila.
„Ale ty víš, kdo to udělal, viď?“ pohlédla na ni s pozdvihnutým obočím. Tina si odfrkla a ještě víc se zašklebila.
„Myslím, že si to zasloužila. Ona vysílala negativní vlny, víte?“ Dívka vykulila své veliké oči, podmalované černou tužkou a nervózně si začala seškrabovat z nehtů lak.
„Poslyšte,“ Temperance se naklonila ke Kamilovi a potichu mu zašeptala:
„Mám dojem, že nám něco tají. Na psychologii nevěřím, ale můžeme se pokusit ji vyhecovat.“ Vrchní komisař přikývl a pozorně si dívku prohlédl. Veškeré sebeovládání ji tak trochu opustilo. Pohupovala se na lavičce dopředu a dozadu a usmívala se. Jako by byla ve vlastním světě.
„Tino, řekni, tobě se Simon líbí?“ doktorka kývla k blonďatému chlapci, spícímu na lavičce. Dívka se přestala pohupovat a znovu se napřímila.
„Simon...je tak jiný...“ vzdychla.
„Ale z toho co řekl on, mám pocit, že měl zájem spíš o Susan než o vás,“ pokrčila Kůstka rameny a sledovala její reakci. Tina se zamračila.
„To není pravda. Já miluju jeho a on miluje mě. Jen si to ještě neuvědomil. Jsem pro něj ta pravá. Je to náš osud...“ Kamil se ještě jednou pozorně zahleděl dívce do očí. Připadaly mu nějak povědomě podivné... Byl zkušený policista. Měl odslouženo už spoustu let a za svou kariéru viděl takové oči už mockrát.
Proč jsem si to neuvědomil dřív? zanadával si v duchu. V tu chvíli do místnosti vešel Booth s Bryanem v zádech. „To jejich náboženství jim zakazuje zabíjet. Kůstko, já vím, žes říkala, že ten profil pachatele odpovídá spíš chlapci než dívce, ale ten kluk je takový fanatik... Ten to podle mě neporušil,“ pošeptal Brennanové a ta přikývla.
„Já myslím, že už jsem na to asi přišel,“ promluvil Kamil a sledoval užaslé pohledy všech přítomných. Simon se probudil a posadil se na lavičce.
„Dovoluje vám vaše náboženství užívat drogy?“ zeptal se Bryana přímo a ten na něj udiveně pohlédl.
„Ne,“ zakroutil rázně hlavou, „nikdy.“
„V tom případě nám řekněte,“ přidal se Booth, kterému právě také svitlo, „jak je možné, že se byly vaše toxikologické testy pozitivní na LSD.“ Simon nechápavě pohlédl na Bryana a potom na Tinu.
„Tino,“ promluvil a v jeho hlase byla cítit výčitka.
„Ano, i Tina měla ten test pozitivní,“ přikývl Kamil.
„Simon ne,“ dodala Temperance.
„Teď mi řekněte, co jste vy dva dělali každou noc v týdnu z šestého na dvanáctého srpna,“ otočil se na dvojici Booth.
„Tino,“ řekl Bryan a přimhouřil oči, „Tino, ty chceš vystoupit z našeho řádu? Ty jsi porušila pravidla!“
„Mně jsou tvá pravidla úplně ukradená,“ prskla dívka, „šla jsem s vámi jen kvůli Simonovi. Neměla jsem tušení, že je zamilovaný do té děvky.“
„Neříkej o ní, že je děvka!“ vyjel na Tinu Simon a vstal z lavičky. Booth ho ale zastavil.
„Byla v tom týdnu nějaká noc, o které si nepamatujete, co jste dělal?“ zeptala se Kůstka Bryana.
„Ano. Ve středu. Vím, že jsem seděl s Tinou v té hospodě, kde dělala servírku. Říkala mi, že je Susan kacířka a že chce odejít z řádu. Že se chce vrátit do Ameriky. Byl jsem naštvaný, ale co jsem měl dělat? Potom si už nic nepamatuji. Ráno jsem se vzbudil na ulici s příšernou bolestí hlavy.“
„A o měsíc později se našla Susan mrtvá,“ dokončil Kamil.
„Jsem si jistý, že jste ji zabil,“ přikývl Booth, „Tina Forsythová vám podala LSD. Pod jejím vlivem jste odešel do lesa a uškrtil Susan Taylorovou.“
„Ale já jsem...o tom nevěděl!“ vyjekl vylekaně a na sucho polkl.
„To je nám jasné,“ pokrčil Kamil rameny a otočil se na Tinu.
„A kdo je teď kacíř?“ ušklíbla se. Vypadala, že už ani neví, co dělá. Booth z kapsy vylovil pouta a přistoupil k dívce.
„Tino Forsythová, zatýkám vás za podezření z úkladné vraždy Susan Taylorové.“

×××

Za okny se už zase stmívalo. Vrchní komisař Kamil Jedlička ani v nejmenším netoužil po další probdělé noci. Byl rád, že se případ konečně vyřešil. Vděčně pomyslel na americké kolegy. Nejspíš by měl názor na tu obrovskou velmoc přehodnotit.

Všichni tři teenageři poletí i s pozůstatky Susan Taylorové zpět do USA. A on si může konečně odpočinout ve svém bytě. Vylovil ze zásuvky stolu klíče od auta a chystal se otevřít dveře své kanceláře. Někdo v nich však stál.
„Agente Boothe,“ vyjekl překvapeně.
„Co tu děláte? Neměl byste už být v letadle?“ Seeley Booth věnoval mladému komisaři úsměv.
„Chtěl jsem se ještě rozloučit. Gratuluji vám k vyřešenému případu.“ Kamil se začervenal.
„Ale bez vás by se mi to nikdy nepovedlo. Vy a doktorka Brennanová jste skvělý tým.“ Agentův úsměv se ještě víc rozšířil.
„Už jsme toho spolu hodně zažili,“ podrbal se v tmavé kštici vlasů.
„Přál bych si mít na komisařství taky tak výkonné pracovníky. Bylo mi ctí, agente Boothe. Třeba se ještě někdy uvidíme,“ Kamil mu oplatil úsměv a potřásli si rukou.

×××

Letadlo se pomalu odlepilo od země. Booth, doktorka Brennanová, Hodgins i Angela měli obličeje přilepené ke kulatým okénkům. Dívali se, jak jim se lesy, řeky a barevná políčka vzdalují.
„Nakonec to nebylo tak špatné. Jejich laboratoř konec konců ušla a u Bati jsem si koupila kozačky na jehlovém podpatku,“ ozvala se Angela. Stroj nabíral kurs směrem Amerika a její cestující se vesele smáli.