Bludný Holanďan

Za oknem nemocničního pokoje se vznášely vločky. Byly sotva vidět ve tmě, která se po Británii po západu slunce rozprostřela. Přesto tam byly.
Postava, ležící na posteli, je však vidět nemohla. Nemohla vstát ani otočit hlavu. Nacházela se totiž ve stavu, který by se dal jen těžko nazvat životem. Prožívala jakýsi pokřivený obraz spánku.
Mladá žena s vlnitými vlasy kaštanové hnědi stála u toho okna a pažemi objímala své tělo, zahalené v bílém plášti. Tiše pozorovala sněhovou nadílku a myslela na muže, který spočíval na lůžku jen několik kroků jí vzdáleném. Na muže z pokoje číslo 27.

 „Doktorko Weasleyová, za chvíli vám končí služba, nechtěla byste se už jít převléknout? Já bych to tu na těch pár minut pohlídal.“
Oslovená se otočila a prohlédla si léčitele ve středních letech, který byl primářem celého oddělení.

 „Díky, pane Cole,“ usmála se a obě ruce strčila do kapes pláště.
„Přemýšlela jsem tu o tomhle pacientovi,“ dodala a kývla směrem k posteli. Primář vzal do rukou plechovou tabulku se záznamy.
„Leží tu už něco přes pětadvacet let. Občas přemýšlím, že i mozkomorův polibek by byl lepší... Tohle je jako kdyby vaši duši zavřeli za tlusté sklo a ona se jen bezmocně dívala, jak tělo slábne a umírá.“
Mladá léčitelka přikývla a bezděky se otřásla. Pohlédla na tvář ležícího muže. Pod maskou žijící mrtvoly s bledou tváří se skrýval docela mladý muž. Třeba měl i rodinu...
„Kdo vlastně jsi, člověče?“ vzdychla nahlas, aniž by si to uvědomila.
„Už se tím netrapte,“ usmál se na ni primář dobrosrdečně, „běžte domů a pořádně se vyspěte. Vypadáte unaveně.“
„Opravdu jsem trochu unavená, moc vám děkuji, pane Cole,“ oplatila mu úsměv a opustila pokoj číslo 27.

 ...

 Hermiona Weasleyová si brala noční služby U Svatého Munga záměrně. V tuto dobu, se totiž nemocnice ponořila do zádumčivého ticha, které rušilo jen vrzání gumových bot personálu na chodbách. Ráda se potloukala po tmavých pokojích a naslouchala pravidelnému oddychování pacientů.
Už od té doby, co do nemocnice nastoupila, nejčastěji navštěvovala pokoj číslo 27...

 Vylovila z kabelky hůlku a odemkla dveře bytu. Očekávala, že budou všichni spát – ještě ani nebylo světlo. Když se ale se střevíci v rukou po špičkách plížila do obývacího pokoje, za zadu ji objaly silné ruce jejího manžela.

 „Rone! Ty už jsi vzhůru?“ broukla překvapeně a umístila něžný polibek na jeho neoholenou tvář.
„Já jsem ještě vzhůru,“ opravil ji a našpulil ústa k dalšímu polibku.
„Čekal jsem na tebe. Udělal jsem ti snídani. Jsi ráda?“
Musela se usmát. Tím výrazem jí tolik připomínal jejich syna Huga, který vždycky čekal, až jej rodiče pochválí.
„To víš, že ano!“
V hloubi duše cítila smutek. Stále myslela na muže z pokoje číslo 27. Nemohla si pomoct.
„Hermy, co je s tebou?“ Ron se zatvářil starostlivě.
„Zase ten tvůj bludný Holanďan?“ tázavě pozvedl obočí.
„No jo...když já si připadám tak bezmocná...leží tam desítky let...nikdo mu nemůže pomoct...
Navíc neznáme ani jeho totožnost. A on stále ještě žije. Ani nevíme, jestli má rodinu... Děti...“
„Nesmíš si to brát tak osobně. Jsi léčitelka. Na světě není jen ten jeden člověk, kterému bys měla pomáhat.“
„Nedokážu si představit, že by se něco stalo tobě. Že by naše děti vyrůstaly bez otce...“
Hermionu začaly pálit oči, což byla předzvěst slz. Ron stiskl její paži o trochu pevněji.
„Neboj se. Nic se mi nestane. Po tom všem, co jsme zažili... A dětem taky ne.“
„Já vím... Jen mám takový divný pocit, když se dívám, jak tam bezmocně leží. Bloudí někde mezi smrtí a životem. Mezi vědomím a nevědomím...“

 ...

 Před očima se mu míhaly barevné čáry, které se co chvíli spojovaly a potom se zase rozdělovaly. Zelená, růžová, agresivní oranžová... Vpíjely se do jeho mysli, jako by mu před očima někdo otáčel krasohledem. K uším mu doléhala směsice neidentifikovatelných zvuků, některých velmi tlumených, jiných naopak až příliš hlasitých. Křiklavé barvy se spojovaly do objektů, připomínajících utopistické obrazy Hieronyma Bosche.
Nevěděl jak dlouho to trvá. Jak dlouho to ještě bude trvat. Přál si, aby to skončilo. Kdesi uvnitř cítil palčivou bolest. Nesmírný smutek.
Chtěl, aby už byla tma...
Cítil se, jako by mu vyrvali srdce z hrudi. Jako by z jeho duše vyždímali poslední kousíčky jeho samého.
Přál si konec. Přál si klid...

 ...

 „Maminko, vstávej!“

Hermiona se ještě ani nestačila pořádně probrat a na hrudi jí přistála dělová koule v podobě jejího syna.
„Zlatíčko...“ zamrčela a odstrčila těžké břemeno ze svého rozbolavělého těla.
„Ale mamko, musíš přece vstávat!“ pokračoval vzrušený dětský hlásek.
„Tatínek říkal, že půjdeme na návštěvu za Jamesem a Albim!“
Přinutila se otevřít jedno oko. Přímo před obličejem spatřila zubícího se Huga.
„To říkal tatínek?“ pozvedla tázavě obočí.
„Jo! Tak už vstaň, James mi slíbil, že se můžu proletět na jeho novém koštěti!“
Hermiona se zprudka posadila.
„Cože? Hugo, víš přece, že létání máš mimo školu zakázané!“
„No konečně ses probrala, mamko!“ jeho úsměv se rozšířil a pihovatý chlapec seskočil z postele.
„Máš přijít rychle na snídani. Taťka vařil...“ křikl na ni ještě ve dveřích.
„Celý Ron...“ zabručela si pro sebe a oblékla si župan.

 „Vítám tě mezi živými,“ Ron jí vtiskl letmý polibek do vlasů, když vešla do kuchyně.
Usadila se ke kuchyňskému stolu a pobaveně sledovala, jak se manžel činí u plotny. V ruce třímal hůlku a snažil se pomocí kuchařky Zlatoslava Lockharta (podezřívala ho, že ji sebral v Doupěti) usmažit na pánvi další várku snídaně.
Jejich dcera Rose seděla za stolem a ládovala se slaninou, zatímco Hugo běhal ještě v pyžamu po bytě a vykřikoval něco o famfrpálu.

 „Je pravda, že jdeme k Harrymu?“ prohodila, když před ni Ron postavil talířek s trochu připálenou slaninou.
„No jo,“ přikývl, „James má přece narozeniny, slíbil jsem mu to.“
„Tak o tom ses mi nezmínil,“ pokrčila rameny.
„Ehm...nejspíš jsem zapomněl. Vždyť mě znáš...“
„No, to znám,“ usmála se a strčila si do úst vidličku se slaninou.

 ...

 V pokoji bylo přítmí. Krajkové záclonky dovnitř nepustily mnoho z měsíčního světla, které lichotivě pableskovalo na nahých tělech mladých manželů, ležících na posteli.

„Poslechni, ty jsi nějak zhubnul,“ usmála se škádlivě žena.
„Mohla bych ti spočítat žebra!“ Prstem přejela po jeho hrudi. Pod jejím dotykem se slastně zavrtěl a zabořil prsty do dlouhých voňavých vlasů.
„Zato ty ses nám pěkně zakulatila,“ ušklíbl se a instinktivně uhnul, když se napřahovala k pohlavku.
„Chtěla bych vidět tebe, ty hvězdo bradavických puberťaček, jak bys vypadal po porodu,“ popíchla ho a převrátila se na bok.
Jejich pohledy se stočily k postýlce, která stála u lůžka. Ve zlatorudých pokrývkách tam tvrdě spal jejich poklad.
„Když takhle spí...vypadá jako andělíček,“ usmála se.
„Hm...člověk by ani neřekl, jaký umí být přes den fracek,“ vyprskl smíchy a znovu uhnul před její rukou.
„No jistě. Je totiž celý po tobě!“
„Jak myslíš,“ prohodil, „v tom případě sis ale vybrala svou smrt. Zemřeš ulechtáním...“

 Z ložnice se ještě notnou část noci ozývaly hlasy a tlumený smích.

 Uslyšel hlas. Přesně takový, jaký si přál slýchávat ve svých snech. Jako by mu někdo prozradil, že zná smysl života, ale nechtěl mu ho říct. Schovávali jej před ním. Nemohl nic dělat.

Ten hlas rozechvíval jeho rozbolavělé srdce. Mohla by to být...?
Ne. Nebylo to možné. Zemřela přeci.
Nedokázal otevřít oči. Nedokázal pohnout rukou... Jak rád by v ní znovu stiskl hůlku. Pevně. Rozhodně...

 ...

 James se zhluboka nadechl a sfouknul všech dvanáct svíček.
Hermiona tleskala společně s ostatními a zamyšleně si prohlížela tvář svého kamaráda. Harry nevypadal zrovna vyspale. Pod očima měl kruhy a ospalý výraz se snažil maskovat širokým úsměvem a přehnaným veselím. Zachytil její pohled a ušklíbl se.

 Oslavenec se jako první vrhl s výrazem středověkého lovce mamutů na dort ve tvaru famfrpálového hřiště a ostatní děti nezůstaly pozadu. Když si dosyta napráskaly břicha, rozhodli se, že si půjdou hrát na zahradu. Jejich oblíbená hra byla na bystrozory a smrtijedy. Potíž byla v tom, že všichni chtěli hrát bystrozory, takže se nenašel nikdo, na koho by sesílaly svoje dětské kletbičky.

 Dospělí se usadili kolem stolu a jako za starých časů se na sebe usmáli.
„Harry...spíš ty vůbec?“ začala opatrně Hermiona.
„Abych se přiznal...tak v poslední době moc ne,“ přikývl.
„Vůbec nespí,“ skočila mu Ginny do řeči. Celé noci se převaluje na posteli a něco mumlá. Probudí se úplně zpocený a zbědovaný. Už ani nechodí spát.“
„Zase to nepřehánějte... Mám jen špatné sny.“
„Špatné sny?!“ zděsil se Ron a všechny pohledy se stočily k Harrymu čelu.
„Myslíš, že to má co dělat s Voldemortem?“
Chvíli zarytě mlčeli.
„Ne...spíš mívám sny o svých rodičích. Víte...o té noci, kdy... To nemá s Voldemortem nic společného.“
„Jak by mohlo,“ mávla Ginny rukou, „to už je přeci za námi...“
„Přesně. Hermiono, myslíš, že bys mi mohla předepsat něco na spaní?“

 ...

 Objevil se na neznámém místě. Bosýma nohama se dotýkal měkkého koberce a jeho nos se opájel jakousi květinovou vůní. Nemohl se rozhodnout, jestli mu připadá důvěrně známá, nebo ne. Rukou si promnul neoholenou tvář. Uvědomil si, že stojí v předsíni nějakého domu a že jediný kousek oblečení, který ho halí, je krátká bílá košilka na zavazování vzadu. Stál u dveří, ze kterých se ozývaly tlumené hlasy. Otevřel je a vešel dovnitř.

 U dětské postýlky stál mladý pár a prohlížel si děťátko, které spalo v rudozlatých peřinkách.
„Mám takový divný pocit,“ svěřila se manželovi a věnovala mu nejistý pohled.
„A mám strach,“ dodala ještě. Nic neříkali. jen se na sebe dívali. Potom se objali.

Zacouval zpět do předsíňky a potichu za sebou zavřel. Pomalu došel až ke vchodovým dveřím. Venku padal sníh.
Proč ten muž vypadal tak stejně?

 ...

 „Jak dlouho tu ten muž leží?“ zvedl postarší čaroděj v černém plášti obočí.
„Šestadvacet let,“ odpověděla pohotově Hermiona a pro jistotu mrkla na tabulku se záznamy.
Úředně vypadající muž si cosi poznačil do svého notesu a obrátil se na primáře, který stál vedle ní.
„Byl jste u toho, když ho sem přivezli, pane Cole?“
„Ano...bylo to přesně před dvaceti šesti lety. Byl jsem tehdy jen medik, ale pamatuji se, že byl popáleniny třetího stupně a byl vlastně téměř mrtvý. Po použití veškerých chladících kouzel a zklidňujících lektvarů se nám podařilo zmírnit následky toho popálení, ale původní podobu už jsme mu nebyli schopni vrátit. Po sérii mnoha operací upadl bohužel do kómatu.“

Hermiona přešlápla na místě a strčila ruce do kapes pláště, jak to dělala vždy když byla nervózní.
„A nevíte, jak se tu ten člověk vzal?“
„O tom se záznamy nedochovaly a já si to bohužel nepamatuji. Je to už šestadvacet let...“
„A i vy se tedy přikláníte k možnosti euthanasie?“ zamračil se vyšetřovatel.
„Podívejte, pane Holdene, tato nemocnice nemá bohužel nafukovací pokoje. Můžeme se snažit pomoct duševně chorým. Lidem, kterým mozkomor vysál duši z těla... Ale tento muž trpí. Už desítky let tu leží. Nejspíš by ani nebyl schopen vstát, kdyby se nějakým zázrakem probudil. Svaly mu dávno atrofovaly. Nehledě na to, že by mohl mít poškozený mozek, na což žádné kouzlo ani lektvar neplatí.“
„Říkáte tedy ano.“ přerušil ho úředník Holden a primář přikývl.
„Promluvím o tom s ministrem a do týdne vám oznámíme výsledky. Těšilo mě,“ pan Holden si nasadil černou špičatou čapku a přemístil se.

 ...

 Viděl před sebou jasně její obraz. Krásné dlouhé vlasy, do kterých rád strkal prsty. Potom se společně smáli, když mu nešly vymotat. Hluboké oči, které vždycky prozradily, co právě cítila. Plné rty, které tak rád líbal. Paže. Prsty na nohou. Pihy na jejím obličeji...

 Všechno se to rozpadlo. Ležel tu na posteli. Bezmocný. V absolutní tmě.
Kdyby tenkrát zemřel... Kdyby ho její láska neuchránila... Mohli být spolu. Všichni tři. Nemusel čelit všem těm rokům sám. V pokoji číslo 27...

 Chtěl plakat, ale oči měl úplně vyprahlé. Do hlavy mu bušilo tisíce kladiv a tělo ho bolelo, jako kdyby celé roky čelil kletbě cruciatus.
Chtěl to ukončit. Barvy před jeho očima bledly a zvuky se tišily.
Celého ho zalil chlad. Nebylo to nepříjemné...
Konečně se cítil volný.

Mezi prsty už zase cítil hebkost jejích vlasů...

 ...

 Toho večera se vrátila domů neskutečně unavená. Ron spal v obýváku, stočený v křesle. Nejspíš na ni čekal.
„Eioo...“ zamumlal a trochu se zavrtěl, když ho pomocí kouzla mobilicorpus přenesla do ložnice.

 Bylo to správné?

 „Harry už nemá noční můry. O rodičích už se mu nezdává. Ty tvoje prášky vážně zabraly, Hermy...“.

 Ještě dlouho ležela na boku a koukala do okna, za kterým padaly bílé vločky sněhu. Věděla, že to co udělala bylo správné. A mohla by přísahat, že se při zákroku jindy tak nehybná tvář celá rozzářila.