Antidepresivní Rybička

...a ke čtení pustit!


+++ Na stole zůstal ležet stroj času. Zní to tak jednoduše. Ještě pořád se z něj trochu kouří... Šedý spirálky putujou ke stropu, kde je vcucává ventilátor. To nevypadá moc poeticky. Ale je. Ruce tančí kolem mýho těla. Míhají se mi před očima jako přesýpací obrázky z krasohledů. Je to jak delirium, ale ne tak moc bolavý.
McCartney mrská ocasem a drobný bublinky pukají na hladině jeho skleněný koule. Rozšířily můj úsměv. Kožešinová čapka zůstala ležet na zemi.
Je tak jednoduchý snít, když tu nejseš...

Ona má antidepresivní rybičku
vytetovanou na nejtajnějším místě
možná je pod srdcem
a možná trochu níž
ona může všude
prostě tam – kam
si vymyslíš.


Zazpívám ty slova. Líběj se mi. Kroužím po pokoji, tak trochu v extázi. Jako ony krouží ve svým akváriu. Ne, nebrečím, to já nedělám. Oči zavřený, oči otevřený - mrkám tak rychle, jak se točí disko-koule v mým srdci. A její záblesky padají na podlahu v podobě slanejch kapek.
Nebrečím. Nikdy.
Veze si antidepresivní rybičku
městem, co má velkou spoustu pastí
falešný městský strážník
bary a zloději kol
a nebo prostě každý koho si – ty
vymyslíš.
„Paule? Budeš moje antidepresivní rybička?“ Přitisknu nos na sklo a přijde mi děsně legrační, jak se rozplácne. Nedokážu se odlepit. A ta vtíravá melodie taky zůstává v mý hlavě. Šílenství?
Je tak jednoduchý bejt blázen, když tu nejseš.
A když se dveře otevřou a vedle kožešinový čapky přistane paruka blonďatejch vlasů... Nevím, co se stane. Já nevím. Koukám na tvůj obličej přes zalomený sklo. Vypadáš legračně. Nic neříkáš a na tvým zlatým obleku se odrážejí odlesky mý disko-koule...
Ona plave
z orgánu do orgánu
žere plevel
kterej po ránu
omotával mozek
a kotníky na konci pelesti.
Já vím, že chceš něco říct, ale tvoje pusa se směšně otvírá a zavírá. Jako rybičce. Moje prsty pevně obemknou vzpěru palandy. Klouby dostaly bílou barvu. Hloupý, je to hloupý. Jo, a já sem taky hloupej...

„Vrátil jsem se.“ Proč přešlapuješ?
Proč to zní tak strašně pateticky? Šedý spirálky se zarazí ve vzduchu a dívají se na nás jako na blázny. Ony chápou to, co je tu všem jasný. Jen nám dvěma to pořád nedochází...

Ona plave
z modřiny do modřiny
a vygumuje
je úplně všechny
a tvoje vnitřní orgány
tolerují tvoje rebelství.
Tak je to. Pochopil jsem.
„Seš moje antidepresivní rybička.“

Vklouznu do tvýho náručí a za moment se i ty spirálky začnou červenat...