Anna a Kristián

2/2

Anna a Kristián kráčeli lesem. Oproti Černému lesu se tento zdál úplně obyčejný. Přesto se jim na něm však zdálo něco zvláštního. Přišel večer a pomalu se začalo smrákat.
„Padá mlha," všimla si Anna a starostlivě pohlédla na svého bratra. Sotva se vlekl. Věděla, že mu kousnutí způsobuje nesnesitelná muka. Chléb, který jim na hradě dali je nezasytil ani trošku a oběma se už z břicha ozývaly bublavé árie.
„Mám strašný hlad," postěžovala si Anna zcela zbytečně, protože její žaludek to udělal za ni.
„A ta mlha je čím dál hustší," přikývl Kristián a snažil se ji prohlédnout.
„Třeba je tu někde nějaká myslivna, nebo lovecký altánek," napadlo Annu, když si vzpomněla na hony krále Kiliána.
„Vydrž tu chvíli, vylezu na strom a podívám se, jestli přes tu mlhu neuvidím nějaké světýlko," řekla mu a vyhoupla se na nejnižší větev silné borovice.
„Vidíš něco, Anno?" zakřičel na ni bratr zdola. „Vidím!" odpověděla mu vzrušeně, „vidím světlo!" Rychle sjela po kmeni dolů a popadla Kristiána za ruku.
"Pojď, je to jen kousek. Vypadalo to jako okno." O poznání veseleji tedy vykročili dál. Méně veselejší už byla mlha. Zdála se tak hustá, že by se dala krájet.

V tom Annu přepadl zvláštní pocit. Jakoby ji něco volalo... Rychle zavrtěla hlavou a snažila se na to nemyslet. Když se podívala pořádně, spatřila nad siluetami pařezů drobounká světýlka. Byly to zelenobílé plamínky. Tančily ve vzduchu.
„Musím tam jít," promluvil najednou Kristián, „volají mě. Chtějí, abych tam šel," opakoval a snažil se vykroutit ze sestřina sevření.
„Ne, nesmíš, Kristiáne, vzpamatuj se," mluvila na něj Anna.
„To jsou duše nekřtěňátek, které zavádějí člověka do močálů, aby se utopil!" Uchopila bratra za ruku a odtáhla ho opačným směrem. Potom znovu nabrali směr ke světlu, které spatřila ze stromu.

Konečně se začalo objevovat mezi stromy.
„Támhle to je," vypískla šťastně.
„To je chaloupka," přikývl Kristián a přidal do kroku. Potichu se připlížili až k malému stavení. Najednou Anna ucítila zvláštní sladkou vůni. Vůni, která byla tak úžasná, že si chvíli připadala jako v ráji.
„Cítíš to taky?" zeptala se Kristiána, který se tvářil stejně unešeně. Potom se otočila zpět k chaloupce a užasla nad tím, co viděla. Chaloupka byla celá z perníku. Došky na střeše byly z perníku, ba i plot z něj byl vyřezaný. Perníkové květiny v zahrádce byly ozdobené cukrovými polevami rozmanitých barev. Dokonce i dveře byly celé z perníku.
„Anno..." zašeptal Kristián, „myslíš, že bychom mohli ochutnat?" Anna znejistěla.
„No...já nevím..." ale lahodná vůně byla tak lákavá, že sama přistoupila k plotu a kousek si ulomila. Chutnal přesně tak, jak si představovala. Jako samotný ráj. Sladko, které se jí převalovalo na jazyku bylo tak smyslné, tak intenzivní, tak...úžasné... Kristián se vyšplhal po perníkovém okapu na střechu a ulomil si jeden perníkový došek.
„S-s, Anno, chytej, budu ti je házet," zavolal na ni šeptem. Anna nastavila sukni a zručně pochytala všechny perníčky, které Kristián hodil. Když začal ze střechy strhávat druhou řadu došků, ozval se z chaloupky podivný chraplavý hlas:

Mihulí oči z močálu,
přijď lektvare do varu.
K tomu uschlé žáby prst,
psích jazyků plná hrst.
Z rulíku vem vzácný plod,
sršně, který kozla bod.
Tarantulí stehýnka,
kukaččí pírka lehýnká.
Čaromocné kouzlo stroj,
v pekelný se lektvar spoj.

„Co to bylo?" zašeptala Anna a srdce se jí rozbušilo.
„Vychází to zevnitř," vyhrkl Kristián a sjel ze střechy dolů.
„Pojď, schováme se za chaloupku."

Dveře stavení se se skřípotem otevřely. Dvojčata neviděla, kdo z nich vyšel, ale slyšela, jak přerušovaně dýchá. Chvíli bylo ticho a pak se znovu ozval ten podivně chraplavý hlas:
„Kdo mi to tu loupe perníček?" Kristián hlasitě polkl.
„Myslíš si, že jsem hloupá? Jsem čarodějnice. A vím, že se tu ukrýváš, nevítaný cizinče." Anna se třásla od hlavy až k patě. Zírala na odpudivou babici v otrhaných hadrech, která se vynořila zpoza rohu. Měla odporný vrásčitý obličej a překvapivě velké oči podivně purpurové barvy. Z nosu jí vyrůstala obrovská černá bradavice a v ruce tiskla proutek. Když čarodějnice spatřila dvě mladé osoby u své chaloupky, obličej se jí zkroutil do zlomyslného šklebu.
„Ale ale, kohopak tu to máme? Není to náhodou Jeníček a Mařenka?"
„Nechte nás být!" křikl na ni Kristián a postavil se. Anna si také stoupla a skryla se za jeho záda.
„Vidím kloučka," zahřímala babice, "pěkného, světlého, chutného..."
„Musíme utéct," řekla Anna tiše a začala pomalu couvat. Stačil jediný nepatrný pohyb čarodějného proutku a jako by jí vrostly nohy do země."
„A co to máme tady," pokračovala čarodějnice a zvědavě obcházela kolem vystrašené dívky.
„Holka...poněkud ošklivá. Ale zato statná...hmm...ty máš ale svaly, Mařenko..."
„Pusťte mě!" vykřikla Anna.
„A jaké máš krásné silné zuby... Bílé! Udělám si z nich nádherný náhrdelník. Na sabatu mi ho budou všichni závidět. Máš zuby, jako perly, děvenko," usmála se na ni svým vlastním úsměvem se zkaženými zuby. V tu chvíli by Anna přísahala, že v jejích ústech viděla prolézat červy.
„Co s námi chcete dělat?!" ozval se Kristián, který byl odhodlaný odtáhnout svou sestru do bezpečí."
„Nesnaž se, chlapče..." mávla rukou čarodějnice, jako by mu četla myšlenky.
„Chutnaly vám perníčky? Byl v nich totiž lektvar..." To bylo to poslední, co sourozenci slyšeli. Zhroutili se na zem a tvrdě usnuli...

***

„Zametej pořádně, ty zmije!
Trochu na to koště přitlač, ty třasořitko...
Kde mám zase tu kozí žluč?!
Šimone!
No tak Šimone, ty neschopný paznechte, kde mám svou kozí žluč?!"

Anna otevřela oči. Celé tělo ji brnělo. Ležela na tvrdé podlaze v jakési kobce. Vedle ní ležel Kristián, který se pomalu probíral z mrákot. Kobka byla čtvercového půdorysu. Z jedné strany stály kovové mříže, porostlé jakýmsi odporně páchnoucím mechem. Na zemi se válely krysí výkaly a páchlo to tam po moči.
„Kde to jsme?" zeptal se Kristián zmateně.
„Zavřela nás," zasténala Anna. Chtěla se postavit, ale nohy ji ještě neunesly. Byla celá malátná a zmatená z toho lektvaru, který dala čarodějnice do perníků. Doplazila se k mřížím a vystrčila hlavu, co nejdál to šlo. To, co spatřila ji vyhnalo všechen vzduch z plic. V malé světnici se kouřilo z obrovského začouzeného kotle, který sám míchal svůj obsah. Kolem stěn stály police s podivnými knihami a zavařovací lahve, do kterých Anna neviděla. Bylo tam ještě spousta malých lahviček a krabiček a bylin a podivných uschlých věcí, které nebyla s to rozpoznat. V kotli to bublalo, chrčelo a syčelo. Stranou stála postava v tmavě červeném plášti s rozcuchanými černými vlasy. Byla k ní zády, ale podle velikosti a postavy to vypadalo na mladého člověka. Něco si pro sebe mumlal.
„Šimone, kde mám tu kozí žluč?" pitvořil se a napodoboval hlas čarodějnice.
„Šimone, přines mi jelení ocas, Šimone, vyčisti tu lebku, Šimone, vyber mi červy ze zubů..." Anna se přisunula blíž, aby lépe slyšela a bouchla se hlavou do železné tyče, což způsobilo tlumené cinknutí. Člověk v plášti se rychle otočil a pohlédl vystrašené dívce přímo do očí. V tu chvíli Anna poznala, že to je mladík, který nemohl být o moc starší, než ona sama.
„Už jste vzhůru?" zeptal se zvědavě a přiblížil se k mříži. Byl opravdu mladý. Měl na sobě špinavou, kdysi nejspíš bílou košili a dlouhý vínově červený kabát bez rukávů. Černé vlasy měl celé špinavé a rozcuchané, ale z obličeje se na Annu zvědavě dívaly dvě velké šedé oči. Zračil se v nich zájem a nadšení.
„Už dlouho jsem si neměl možnost popovídat s někým normálním," vysvětlil a otočil se, aby se přesvědčil, jestli se čarodějnice nevrací.
„Jmenuju se Šimon a jsem čarodějnický učedník."
„Sáhni na mou sestru a zabiju tě," zasyčel na něj Kristián, který se doplazil vedle Anny.
„Klid. Já vám neublížím," zavrtěl Šimon hlavou.
„A kdo?" zeptala se zcela zbytečně Anna a cítila, jak sebou její srdce zběsile hází.
„Ona. Je vážně krutá. Viděl jsem už spoustu lidí, které tu mučila....a snědla. Jejich mozky jsou támhle na polici."
„Cože? Snědla? Mo-mozky?" vykoktala Anna. Teď jí došlo, co bylo v těch zavařovacích lahvích.
„Jo, stará je kanibal. A tady na tvýho bratra má obzvlášť zálusk." Kristián strachy vyvalil oči a zhluboka dýchal.
„Ať si mě sní... Neví, co ji čeká...po pozření vlkodlačího masa..." řekl s přimhouřenýma očima.
„Ne, v žádném případě! Blázníš, Kristiáne?" vyjekla Anna a zatřásla s ním.
„Vlkodlak?" zeptal se Šimon s pozdviženým obočím.
„Můžete jí to zkusit říct, třeba tě potom nezabije," pokrčil rameny a prohlížel si Kristiána s vědeckým zájmem.
„Ale třeba taky jo," ohnul ret a dřepl si.
„Jak se jmenuješ?" zeptal se Anny.
„Jmenuju se Anna. Pomůžeš nám?" vyhrkla.
„Pomoc? Chcete říct, že bych se měl postavit té největší zrůdě, která žije v těchto zemích? Budu o tom přemýšlet," řekl nakonec a Anně svitl alespoň malý plamínek naděje. V tom se znovu ozvalo skřípění vrat a odporný chraplavý hlas:
„Šimone, ty žraločí bachore, kde se zase flákáš?"
„Musím jít," usmál se Šimon kysele a odběhl. Ze dveří vyšla čarodějnice. V ruce držela napřažený proutek.
„Ta zmije se už zase snažila utéct," zakrákala a švihla jím. Dveřmi prošla dívka. Měla dlouhé blonďaté vlasy a zasněné pomněnkově modré oči. V obličeji byla bílá jako smrt. Na sobě měla dlouhou noční košili a na čele jí seděla zlatá čelenka.
„Princezna Marika," zašeptala Anna.
„Je nádherná," doplnil ji Kristián a jako uhranutý hleděl na dívku.
„Moje milovaná harpyje ji chytila, když se snažila přeskočit plot," řekla čarodějnice.
„Odteď ji budeš líp hlídat. A jestli ti ještě jednou uteče, tak tvůj mozek nacpu do té nejmenší lahvičky a upeču tě společně s novou várkou uspávacích perníčků."
„Ano, paní mistrová," odpověděl učedník poslušně.
„A ty," obrátila se čarodějnice na Mariku, „budeš zametat, péct a zdobit perníky. A jestli tě ještě jednou uvidím z chalupy, tak už se domů k tatínkovi nevrátíš."
„Ta odporná bestie," prskl Kristián a sledoval, jak Marika poslušně bere do ruky koště a zametá podlahu, posetou obrovským množstvím hniloby a jehličí.
„Zemřeme, Kristiáne, teď už vážně zemřeme," zašeptala Anna a do očí jí vhrkly slzy. Myslela na tatínka. Myslela na svého bratra. Myslela na Šimona, který byl sice poněkud zvláštní, ale učení u čarodějnice mu nepřála. Myslela na to, jak to šikovně navléct, aby na ně ta babice neměla chuť.

Čarodějnice přikulhala ke kobce a zlomyslně se usmála.
„Á, moje malá dvojčátka," zašklebila se.
„Ty půjdeš první," ukázala na Kristiána. Mávnutím proutku otevřela mříž a popadla vyděšeného mladíka za krk.
„Nechte ho na pokoji!" zasyčela na ni Anna, ale čarodějnice jí uštědřila takovou facku, že se schoulila do klubíčka na zemi kobky.
„Ty půjdeš až jindy. Na tebe nemám vůbec chuť," řekla a odtáhla Kristiána ven. Kristián se nijak nebránil a sladce se na babici usmíval.
„Jen si mě klidně snězte, babičko," řekl jemně.
„Počkat..." přivřela čarodějnice oči, „tady něco nehraje... Ty chceš, abych tě snědla?"
„Jen si dejte, panímámo, jenom se na mě pak nehněvejte, až se budete měsíc co měsíc probouzet s obzvlášť silnou kocovinou," zašklebil se. V tu chvíli ho čarodějnice pustila, jako by se spálila.
„Vlkodlak..." vyhrkla šeptem.
„Šimone," zaječela, „máš taky takový pocit, že by se toho dalo pěkně využít?" Šimon se na ni díval s odporem.
„Já bych ho pustil, paní mistrová. Může být nebezpečný," snažil se navrhnout ale stařena ho umlčela jediným pohybem proutku.
„Mám lepší nápad. Za týden bude úplněk. Zavřeme naše dvě holoubátka pěkně zase spolu a až bude měsíc pěkně kulaťoučký, otevřeme na ně okno." V tu chvíli by se v Anně, Kristiánovi i Šimonovi krve nedořezal.
„Co-cože?" vykulil oči Kristián.
„Ne...to ne...raději mě zabijte!" vřískal, když ho usazovala na židli vedle kotle.
„Ty jsi mi nějaký vzpurný," zakroutila hlavou a pozvedla do vzduchu šufánek s porcí té odporné bublavé břečky z kotle.
„No jen pij," pobídla ho a surově mu vecpala naběračku do pusy. Kristián prskal a plival, ale když se první kapka lektvaru setkala s jeho útrobami, přestal se vzpírat.
„Tak je hodný chlapec," pochválila ho stařena a začala ho prohmatávat po celém těle svými sukovitými prsty s dlouhými nehty.
„Podíváme se, jaké máš masíčko," vysvětlila mu a on se zcela podvolil. Šimon na ni nevěřícně zíral. „Zavři pusu, ty jedovatý červe. A kliď se! Zavři dveře a nech mě pracovat." Šimon poslušně vycouval z místnosti a zavřel dveře, čímž znemožnil jakýkoliv Annin výhled na bratra a tu kreaturu.
„Zabiju ji..." sípala Anna a po tvářích se jí kutálely slzy. „Neplač, Anno," Šimon si k ní znovu dřepl a natáhl ruku. Pohladil ji po hnědých vlasech a zvláštně na ni pohlédl. Vůbec není škaredá, jak říkala čarodějnice, pomyslel si. Pohlédl do jejích hnědých očí, ve kterých se třpytily další slané kapky. I Anna si jej zpytavě prohlížela. Byl to vlastně zajímavý chlapec. Měl hluboké šedé oči a milý obličej.
„Mám strach," zašeptala a přes mříže cizího mladíka objala. Šimon sebou překvapením trhl, ale nepřestával ji hladit po vlasech.
„Neboj se, zachráním tě," zašeptal jí do ucha, „zmizíme odsud. Spolu."

***

Uplynul skoro týden. Byl předvečer úplňku. Kristián ležel zcela zmožený v rohu cely a třel si ta místa, která ještě nesla známky mučení od čarodějnice. Anna seděla jako vždy u mříží a pozorovala dění ve světnici.

Čas od času si čarodějnice jednoho z nich vytáhla, aby ho mohla mučit, nebo aby se podívala, jestli už je dost vykrmený. Nosila jim do kobky samé lahůdky. Nadívané husy, marcipánové růžičky, linecká kolečka a obzvláštně velkou zásobu perníku. Nutila je to všechno sníst. Většinou už nemohli po prvním vdolečku, ale ona nad nimi stála tak dlouho, dokud nebyly všechny tácy a talíře prázdné. Dnes nastal její večer. Dnes v noci, za úplňku se podle jejího plánu Kristián promění ve vlka a roztrhá tu ošklivou holku. Ona si nechá její bílé zuby, mozek a ještě nějaké další vnitřnosti a zbytek ať si sežerou krysy. Potom, až se chlapec promění zpátky, mu podá sérum "proti zvlčení" a tím se zbaví nebezpečí vlkodlačí nákazy. Kristián už nebude vlkodlak. Zato z něj bude pěkně chutné soustíčko.

Když si čarodějnice dávala odpoledního šlofíka, připlížil se Šimon ke kobce.
„Anno," zašeptal a popadl ji za ruce.
„Poslouchej mě. Musíš teď udělat, co ti říkám. Vezmi si tady ten bodec," řekl a podal jí dlouhý a špičatý stříbřitě se lesknoucí bodec.
„A co s ním mám dělat?" zeptala se udiveně.
„Musíš s ním Kristiánovi propíchnout srdce," zašeptal, „jen tak přežiješ." Kristián to zaslechl a doplazil se k nim.
„Souhlasím se Šimonem," přikývl, „musíš mě zabít, Anno. Nesmím tě rozsápat."
„To nemyslíte vážně?" Anna se dívala z jednoho na druhého a vytrhla své ruce z Šimonova sevření.
„Nikdy, slyšíte? Nikdy nezabiji svého bratra. Nikdy!" Tím to Anna považovala za uzavřené. Slepě odmítala veškeré námitky. Nikdy by nedokázala zabít Kristiána...

Začalo se stmívat a Anna se při každém zahoukání sovy celá roztřásla. Kristián ležel na zemi a stále jen opakoval: "Zabij mě, zabij mě, zabij mě..." Anna držela bodec pevně v ruce rozhodnutá mu jej nevydat... Zvenku se, jako každého večera, ozval harpyjí křik.
„Marika..." zamumlala Anna tiše. V tom ke kobce přiběhl udýchaný Šimon s očima navrch hlavy.
„Anno, čarodějnice usnula a já jí sebral proutek. Svázal jsem ji kouzelnými provazy, ale za chvíli se z toho dostane. Musíme rychle zmizet!" švihl proutkem a mříže se otevřely. Anna na nic nečekala a vyběhla ven.
„Pojď, Kristiáne, musíme jít," sotva to dořekla, její bratr na ni podivně pohlédl. Panenky se mu rozšířily a když otevřel pusu, viděla, jak se mu zuby protahují.
„Už to začíná," řekl Šimon, „mám plán. Necháme ho tady s čarodějnicí a zmizíme. Po proměně se sem vrátíme," vyhrkl a popadl Annu za ruku. Proběhli světnicí, kde sebou na zemi házela spoutaná čarodějnice a Anna ještě stačila duchapřítomně popadnout za cíp košile princeznu. Vyběhli do noci a slyšeli, jak Kristián v chalupě zavyl. Ale oni se neotáčeli. běželi stále dál, hlouběji do lesa. Vběhli do rozlehlé jeskyně. Anna se svalila na zem, neschopná dechu, Šimon dechu také sotva popadal. Princezna Marika se tvářila zmateně.
„Princezno," promluvila Anna, „jste vzhůru?" „Počkej," zadržel ji Šimon a zalovil v kapse svého kabátu. Vytáhl malou lahvičku s jakousi čirou tekutinou. vytáhl zátku a nalil ji Marice do krku. Ta rychle zamrkala očima a zaostřila na něj.
„Kdo jsi?" vyjekla a ucouvla.
„Klid, princezno, neublížíme ti," uklidňovala ji Anna. Celou noc seděli v jeskyni a se strachem naslouchali výkřikům z chalupy. Šimon vše tlumeným hlasem vysvětloval princezně. Anna myslela jen na svého bratra. Kristiáne...

Když měsíc konečně zmizel a začalo svítat, vydala se trojice zpět do chalupy. Spoušť, která se v ní nacházela je všechny ohromila. První, co spatřili byla čarodějnice. Tedy přesněji řečeno to, co dříve čarodějnicí bývalo. Její roztrhané tělo se nacházelo roztroušené v podstatě po celé místnosti.
„Je po ní. Už navždycky," poznamenal Šimon a sevřel plačící Annu v náručí. Princezna Marika se zvědavě rozhlížela po zemi. V tom jí zrak padl na nevelkou lahvičku se štítkem "proti zvlčení". Zvedla ji a chtěla o ní povědět Anně. Z vedlejší místnosti uslyšela zasténání. Šla se tam podívat. Na zemi spatřila Kristiána. Ležel tam téměř v bezvědomí. Na obličeji i rukou měl krvavé škrábance a na spánku otevřenou ránu. Vzala lahvičku a nalila mu ji do krku tak, jako to udělal Šimon jí. Kristián sebou trhl a otevřel oči. Princezna užasle sledovala, jak se rána na jeho hlavě i rameni zaceluje. Náhle ji popadla touha, pohladit jej po vlasech. Podíval se přímo na ni a usmál se.
„Marika..." zašeptal a ona šťastně přikývla. Do místnosti vpadla Anna a vrhla se k bratrovi.
„Kristiáne..." plakala.

***

Nakonec to tedy všechno dobře dopadlo. Kristián se vrátil s Marikou na hrad, kde se s ní oženil a stal se novým králem. Šimon se rozhodl stařeninu perníkovou chaloupku zapálit.
Stáli s Annou ruku v ruce u lesa a dívali se, jak stavení hoří. Potom vzal Šimon čarodějný proutek a společně se vydali do neznámých krajů. Někam, kde se magie neodsuzuje...
Ale nebojte se. Jednou se sem zase vrátí...

Tam pod nebesy,
kde louky přecházejí v lesy,
kde pohádky už končí děj,
jdou dívka a čaroděj...


Při psaní povídky jsem čerpala z:
-Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (Vladimír Vondráček)
-Ohtello (William Shakespeare)
-Druidská škola vysoké magie v Budči (http://budec.net)
-Příběh mince na našem území (http://mesec.cz)