Anna a Kristián

1/2

Tam pod nebesy,
kde louky přecházejí v lesy,
hlas se třese, když se smráká.
Obávej se Vlkodlaka...
„Mikuláši, kde jsi s tou další várkou, kůže líná?“ Starý muž se zvedl ze své stoličky s náručí husích brků a poslušně došel ke stolu, u kterého seděl jeho pán a něco psal.
„Tady, můj pane,“ poklonil se a vysypal její obsah na dřevěnou desku. Pán se na něj podezřívavě podíval a vzal do ruky jeden z brků. Pozorně si ho celý
prohlédl. Bříškem ukazováku ozkoušel jeho špičku a potom jej namočil do inkoustu. Zvedl ze země útržek pergamenu a něco na něj napsal široce roztáhlým písmem.
„Podívej se,“ řekl Mikulášovi a vložil pergamen do jeho vrásčitých rukou. Stařík znejistěl a upřeně se na ta písmena zadíval.
„Promiň, můj pane, ale já neumím číst,“ řekl omluvně a přešlápl ve svých děravých botách.
„Jistě, že neumíš,“ odpověděl přísně pán,
„od toho ti přeci neplatím pět grošů měsíčně, ty holoto! Je tam napsáno, že pokud nehodíš tím svým líným zadkem a nebudeš pořádně pracovat, nechám tě pověsit!“ Mikuláš na něj nevěřícně hleděl. Jak se mu ten člověk hnusil. Pán. Majitel husí farmy. Velký člověk...
„Můj pane,“ řekl a ještě jednou se poklonil,
„dělám vše, co je v mých silách. Ale pět grošů měsíčně je stále příliš málo, abych uživil rodinu.“ Pán na něj pohlédl s přimhouřenýma očima a zlomyslně se zašklebil.
„Pokud vím, tvé dceři a synovi bylo nedávno sedmnáct let. Řekni, Mikuláši, nebylo by lepší se jich už zbavit? Brzdí tě ve tvé práci a to nerad vidím...“ V tu chvíli se starému řemeslníku zastavilo srdce leknutím.
„Pane, vždyť víš, že můj syn byl moc chorý a má dcera nemá čas na nic jiného, než aby se o něj starala...“
„Mikuláši, myslím, že jsem to řekl dost jasně. Je čas se jich zbavit. Nebo to mám snad udělat za tebe?“ Vstal ze své židle a přistoupil blíž ke starému muži, který na něj vzdorovitě zíral.
„Chci, aby byly mé brky nejlepší, slyšíš? Chci, aby si je ode mne kupovali králové. A toho nemohu dosáhnout, když se budou mí řemeslníci místo své práce starat o zbytečnosti.“
„Jistě, pane,“ dostal ze sebe Mikuláš a cítil, jak jeho srdce zrychluje tempo.
„Takže buď se jich zbavíš sám,“ pokračoval pán a znovu se usadil na své místo za stolem, „nebo to udělám já. A potom se zbavím i tebe,“ dokončil větu a znovu se sklonil k rozepsanému svitku.
„Teď odejdi!“ Mikuláš tam stál neschopen jakéhokoliv pohybu. Zbavit se dětí. Jediného světla... To přece nejde... Potom se ale naposledy poklonil a odešel zpět ke své práci v duchu naříkajíc nad osudem své dcery a syna.

Večer vrátil domů s opuchlýma a uslzenýma očima od věčného kontrolování hrotů. Jeho syn Kristián seděl za stolem a s úsměvem ukusoval z krajíce chleba, zatímco jeho dvojče, Anna, pobíhala po světnici s metlou a tiše si zpívala.
„Dobrý podvečer, tatínku,“ vykřiklo děvče a běželo otci v ústrety.
„Tobě taky, Aničko,“ usmál se na ni ustaraně a svezl se na volnou židli. Anna mu podala chléb a hrnek s horkým bylinkovým čajem. Mikuláš na ni se zalíbením hleděl. Měla silně stavěné tělo, široké lícní kosti, kaštanové vlasy a výrazné hnědé oči. Je to mladé a silné děvče, celá má nebožka matka, pomyslel si. Potom pohlédl na svého syna. Ten se dál usmíval a díval se, jak jeho sestra tančí po světnici. Jeho jemné vlasy slámové barvy se mu vlnily kolem hlavy, jako by to byly vlásky malého dítěte. Jeho kůže byla světlá a jakoby vyrobená z toho nejtenčího svitku pergamenu. Oči měl hluboké a temně modré, pod kterými se mu rýsovaly tmavé kruhy od pominulé nemoci. Mikuláš zamyšleně ukusoval z chleba. Hledal slova, kterým by dětem interpretoval to, co mu řekl jeho pán.
„Otče, jak bylo dnes v brkárně?“ zeptala se Anna, jako by mu četla myšlenky. Opřela koště o stěnu a konečně se taky usadila ke stolu.
„Mám pro vás špatnou zprávu. Pán se mnou není spokojený,“ zamumlal a ukousl si z chleba.
„Ale proč? Vždyť jsi ten nejlepší hrotýř z celého kraje,“ podivil se Kristián.
„To není kvůli mně, ale kvůli vám. Pán myslí, že mě brzdíte v práci,“ zakroutil Mikuláš hlavou a lítostivě pohlédl svému synovi do očí. Tak moc se podobáš své matce...
„Ale já už jsem přeci zdravý, otče. Už s námi nebudeš mít starosti. Zesílil jsem a můžu jít pracovat,“ namítl mladík divoce.
„Myslím, že to není dobrý nápad,“ zarazila ho Anna a otočila se k otci.
„Co budeme dělat?“
„Nedá se nic dělat. Pán mi nakázal...vás...vyhnat,“ přiznal a cítil, jak se mu stahuje žaludek,
„a taky říkal, že jestli to neudělám, tak nás všechny potrestá...“

Té noci nemohl v chalupě usnout ani jeden z nich. Anna plakala do svého pruhovaného polštáře, Kristián zamyšleně hleděl na dorůstající měsíc a Mikuláš se převaloval na své posteli. Myšlenky na vyhnání dětí ho ubíjely. Nakonec se rozhodl, že se svému pánovi postaví a bude mu odporovat.
vRáno se celý unavený a utrápený z probdělé noci došoural na farmu a zamířil si to rovnou ke stolu svého pána.
„Mikuláši,“ usmál se na něj falešně ten licoměrník, „předpokládám, že jsi mi přišel říct, že tvá dcera a syn jsou již touhle dobou na cestě, někde daleko odsud.“ Starý otec sňal z hlavy svoji čepici a padl na kolena.
„Pane, neměl jsem to srdce. Nechtějte to po mně!“
„Měl jsem pocit,“ promluvil znovu pán,
„že jsem ti řekl dostatečně jasně, co udělám, jestli svůj úkol nesplníš. Nicméně musím přiznat, že lepšího hrotýře bych zde asi těžko našel. Tudíž jsem se rozhodl, že tvou práci udělám za tebe. Tvé rozhodnutí jsem předpokládal a proto jsem dnes brzy ráno učinil příslušné kroky.“ Mikuláš cítil, jak mu čísi ruka surově stiskla útroby.
„Ano,“ pokračoval pán a zlomyslně se na šokovaného řemeslníka usmál, „již dnes večer budou tvé ratolesti na míle daleko, kam je požene zástup lidí s hořícími loučemi a vidlemi.“ Stařík nemohl uvěřit slovům svého pána. Už už otevíral ústa a chtěl něco říct, když ho přerušil.
„Dávám ti čas na to, abys běžel domů a varoval je, protože jinak budou dnes v noci zbičovány, naraženy na kůl, pověšeny, upečeny a následně upáleny za čarodějnicví. Po vzoru Olivera Cromwella, našeho vzoru z Anglické republiky.“ Při každém pánově slovu Mikulášovo srdce vynechalo a dech se mu zastavil.
„Ale...ale to přece nemůžete. To je lež!“ vykřikl, ale pán se na něj jen zašklebil.
„Je to tvé slovo proti mému. Komu myslíš, že bude věřit inkvizice? Tobě, otci dvou bezbožných dvojčat, nebo mně, pánovi a majiteli prosperující brkárny?“

Mikuláš už na nic nečekal a rozběhl se do vesnice. Bez dechu vpadl do chalupy a zakřičel na Annu, která se zrovna pilně činila u plotny:
„Anno, musíte rychle utéct, ty i Kristián! Chystá se na vás inkvizice!“ Dcera na něj vyvalila své hnědé oči a ruka, ve které držela hrneček s mlékem se jí roztřásla tak, že spadl na podlahu a střepy se rozletěly po celé kuchyni. V tom do chalupy vpadl Kristián, který zrovna na dvoře sekal dřevo.
„Kristiáne,“ zvolala jeho sestra a padla mu do náruče.
„Co se stalo?“ zeptal se polekaně a pohlédl na zmoženého otce.
„Chtějí nás obvinit z čarodějnictví a dnes v noci zabít!“ odpověděla mu Anna a jala se shánět po světnici vše, co bylo podle ní třeba na cestu.
„Musíme zmizet, musíme utéct,“ opakovala zlomeně, když lovila v truhle teplé oblečení. Kristián pohlédl se strachem v očích na Mikuláše.
„Otče...“
„Synu, oba dva vás moc miluji a nechci, abyste zemřeli. Musíte utéct. Vezmi sestru a starej se o ni. Utečte od vesnice směrem na západ do Černých lesů, tam za vámi nikdo nepoběží. Lidé se tam bojí...“ Kristián přikývl i když při jméně toho lesa se mu rozbušilo srdce.
„Pojď,“ pobídl svou sestru, která si přes rameno přehodila ranec se všemi věcmi, jídlem a čutorou vody. Spolu, ruku v ruce, vyrazili z chalupy směrem k lesu.“
„Zachraňte se...“ zašeptal Mikuláš a díval se za nimi, dokud je nepohltily stromy. Potom se pomalým krokem vydal zpět do brkárny.

***

Chlapec a dívka kráčeli temným lesem. Kristián šel první a snažil se určit směr, kterým by se měli vydat. Hned za ním šla Anna, která se pořád otáčela, jako by měla pocit, že se za ní každou chvíli vyřítí dav rozvášněných vesničanů s dřevěnými kříži a vidlemi. Zároveň obdivně hleděla na záda svého o chvíli staršího bratra. Opravdu zesílil. Pod rukávy jeho chatrné košile se rýsovaly svaly a jeho kudrnatá hlava se ostražitě otáčela na všechny strany. V jedné ruce třímal sekyru, kterou popadl, když utíkali z chalupy. Ale nevyspěl jen tělesně. Anna cítila, že se na něj může spolehnout, takže se tep jejího srdce přeci jenom trošku zklidnil.

V její hlavě však za chvíli začaly vířit pochybnosti. Za chvíli bude tma... Tohle je Černý les. Znám všechny ty povídačky... úzkostně hleděla na podivně pokroucené stromy, jejichž větve vypadaly jako ruce s ostrými drápy.
„Vím, na co myslíš,“ řekl Kristián a stiskl Anninu ruku ve své, „ale to jsou jen drby starých babek z vesnice.“ Anna si tím stále nebyla tak jistá, ale rozhodnost a jistota jejího staršího dvojčete ji přeci jen trochu zklidnila.

Šli už velmi dlouho. Oba dva se sotva plahočili přes kořeny a kluzké balvany. Obloha, jejíž malý kousek měli mezi korunami stromů možnost spatřit, potemněla a začaly se na ní rozsvěcet první hvězdy.
„Nelíbí se mi tu, mám vážně strach!“ přiznala Anna a volnou ruku sevřela v pěst.
„Neboj se, ten les přece není nekonečný...“ odpověděl jí bratr, ale jeho hlas nezněl moc jistě. V tom se někde z lesa ozvalo táhlé žalostné zavytí.
„Vlci...“ zašeptala Anna a přitiskla se ke Kristiánovi. Ten vzal sekyru pevně do obou rukou a pokračoval v cestě. Tímto způsobem ušli sotva pár kroků, když se zavytí ozvalo znovu.
„Tohle bylo mnohem blíž...“ řekla Anna. Hlas se jí třásl. Kristián přikývl.
„A z druhé strany.“ Zvedl hlavu k nebi a v tu chvíli, jako by ho přikovali k zemi. Zíral na tu zářivou Lunu, která se zrovna vyhoupla přímo nad les. Anna ho napodobila a hrůzou se jí zježily chloupky na rukou.
„Kristiáne,“ pípla a snažila se překonat pláč, „to je úplněk.“
„No a,“ otázal se bratr s falešným optimismem, „co je nám po úplňku?“
„No...přece se říká, že...v Černém lese...žijí vlkodlaci,“ odpověděla mu přerušovaně.
„To jsou pověry,“ mávl Kristián rukou,
„pojď, jdeme, už je to určitě jenom kousek.“ Sotva se dvojice dala do pohybu, ozvalo se zavytí znovu. Tentokrát to však bylo opravdu blízko, takže i Kristiána polil studený pot.
„Poslyš, Anno, myslím, že bysme měli běžet...“ navrhl a sledoval, jak si sestra kasá sukni. Ruku v ruce se rozběhli a slepě klopýtali přes kořeny stromů. Vytí a tlumený řev se ozýval ze všech stran. Oni však běželi dál. Skákali přes vysoké kameny. Annina sukně byla celá roztrhaná a vlasy měla rozježené. Kristián měl krvavý škrábanec na tváři od větve, která se mu připletla do cesty. Najednou se zastavil a poslouchal.
„Proč stojíme?“ zeptala se Anna šeptem.
„Něco, nebo někdo tady je, dávej pozor...“ Anna přikývla. Měla však pocit, že její srdce buší tak hlasitě, že přes něj neslyší ani vlastní hlas. Vtom to zaslechla. Takové tiché šustění v keři přímo před nimi. Dívala se, jak se listí hýbe...

První, co z toho ohavného monstra spatřila byly ohromné žluté tesáky. Ucítila odpudivý zápach rozkládajícího se masa. V tu chvíli nebyla schopná se jakkoliv pohnout, nebo zakřičet. Stáli tam oba jako paralyzovaní a hleděli na neskutečně obrovského vlka. Měl žluté oči podlité krví, zježenou srst šedohnědé barvy a tlapy, které byly skoro tak velké jako jejich hlava, zakončeny ostrými černými drápy.

Vlkodlak nasál vzduch a nozdry se mu rozšířily vzrušením. Probudila se v něm touha po lidském mase, jako každý měsíc. Pozvedl hlavu k měsíci a hlasitě zavyl. Potom skočil...

***

Anna se neohlížela za sebe a běžela. Nedbala na ostré větve, které se jí smýkaly přes obličej. Běžela. S jedinou myšlenkou. Dostat se pryč. Pryč od té strašlivé obludy. Běžela a plakala. Hystericky. Najednou se jí podvrkla noha. Cítila, jak padá. A poslední, co slyšela, než ztratila vědomí byl příšerný lidský výkřik...

Otevřela oči. Hlava jí třeštila, ale mysl byla čistá, jako hladina rybníka. Rychle se zvedla. Její první myšlenka patřila Kristiánovi.
Jak jsem ho tam mohla nechat? Ten křik,...co jsem slyšela... Ach bože, panenko Maria, ať to nebyl on... Zvedla hlavu a spatřila denní světlo. Chvíli se dívala kolem sebe. Shledala, že se propadla do jakési jeskyně. Opatrně se postavila a zkusila přenést váhu na zraněnou nohu. Udržela ji. Začala se tedy škrábat z díry ven. Nehty zarývala do tvrdého kamene. Měla je celé rozdrásané. Ruce měla od krve a nohy samý škrábanec. Přesto se jí podařilo dosáhnout až na horu. Vyhoupla se na jehličnatou zem a chvíli oddychovala. Potom se rozeběhla tam, odkud v noci tak zbaběle prchala a v duchu se uklidňovala, že jestli její dvojče zemřelo, tak by to přeci cítila. Konečně doběhla k tomu keři, ze kterého se včera ono monstrum vynořilo. Ležel tam...a nehýbal se.
„Kristiáne,“ zaječela a padla k zemi u svého postiženého bratra. Srdce jí radostí poskočilo, když shledala, že dýchá. Strachy se jí rozšířily zorničky, když spatřila krvavou ránu na jeho rameni. Kousek od něj ležela zakrvácená sekera. Anna děkovala bohu, že svého bratra nenašla rozsápaného na kousky a jala se trhat svou zástěru, aby mu z ní mohla zhotovit obvaz. Když se ho snažila něžně nadzdvihnout, aby mu mohla cár látky obtočit kolem paže, zachvěly se mu víčka a z úst mu uniklo zachroptění.
„Bratře, Kristiáne,“ mluvila na něj Anna a z očí jí kapaly slzy, „jsi vzhůru? Řekni něco...“

Kristián otevřel oči a bolestně se usmál.
„Anno... Jsi v pořádku?“ zeptal se a zasyčel bolestí, když na obvaze dělala uzel.
„Já ano, ale co ty?“
„Nandal jsem to té bestii. Zasekl jsem do ní sekyru...ale ještě než odběhla, stačila mě ještě označkovat,“ řekl chraptivě a pomalu se posadil. Anna ze zbytku zástěry zhotovila trojúhelník a do toho šátku mu ruku zavěsila.
„Jsem tak ráda, že žiješ...“ usmála se na něj a pohladila ho hřbetem ruky po tváři.
„Anno...poslouchej mě. On...ten vlkodlak mě pokousal.“ Teprve teď jako by jí došel plný význam těch slov. Pokousal...
„Ale to ne...“ zavrtěla hlavou,
„ne, Kristiáne, ty přeci nejsi vlkodlak. Nemůžeš být!“
„Za měsíc,“ přerušil ji bratr a pohlédl do jejích nevěřícně rozevřených očí,
„se ze mě stane přesně taková bestie, jako byl on...“
„Mně to nevadí,“ zavrtěla Anna hlavou,
„přeci musí existovat nějaká možnost... Nějaký lék...“
„Já...nemyslím.“ odpověděl pomalu a s velikou námahou se mu podařilo postavit.
„Já myslím. A to stačí, bratře.“ řekla rozhodně a podepřela ho.
„Půjdeme a nejdeme ten lék. Máme na to měsíc.“

***

Když se dvojčatům konečně podařilo najít cestu z lesa, uplynuly tři dny. Po tu dobu přes den spěchali, živili se bobulemi a pili vodu z lesních pramenů. Přes noc se ukrývali v jeskyních a propastech a tiskli se k sobě jako vystrašená ptáčata.
Když začal být lesní porost řídký, došlo jim, že za chvíli budou venku. Před nimi se rozkládaly zelené kopce, po kterých byly, jako králičí bobky, roztroušené malé i větší balvany a skály. Nad nimi se tyčil jeden obzvláště vysoký kopec, na jehož vrcholu mohli spatřit kamenný hrad.
„Tam půjdeme,“ rozhodla Anna, „sedni si, vyměním ti ten obvaz...“ Slunce pálilo stále silněji a sourozenci se plahočili do kopce k hradu. Čím blíže mu byli, tím pro ně byly hlasitější famfáry, které se odtud ozývaly.
„Asi něco slaví,“ napadlo Kristiána. Rameno ho pálilo jako deset čertů, ale před Annou se snažil bolest potlačovat. Děsil se úplňku. Co když nestačíme včas najít lék? Co když Anna nestihne utéct, až se proměním? Co když ji zabiji? Potom konečně dosáhli svého cíle. Stanuli před dřevěnými vraty, které vedly dovnitř. Z každé strany stála stráž a podezřívavě si obě sedmnáctileté špinavé a podřené děti měřila.
„Co tu chcete?“ zeptal se jeden a pohlédl na Annu.
„Žádáme o pomoc a přístřeší. Je král této země na hradě?“ Strážný na ni překvapeně hleděl. Nebojácnost té dívky ho ohromila.
„Jistě, že je,“ odsekl.
„Pak jistě pomůže zraněným sourozencům, kteří jsou na cestě již tři dny a tři noci na strastiplné cestě,“ přisadil si Kristián a hekl bolestí, aby dodal svému proslovu pravdivosti.
„Náš král je šlechetný,“ odpověděl druhý strážný příkře.
„Ani jsme si nic jiného nemysleli, pane,“ zakroutila Anna hlavou.
„Otevřete bránu,“ zvolal první strážný a dřevěná vrata se se skřípotem otevřela.

„Co ode mě chcete?“ zabručel král, když vstoupili do trůní síně. Seděl na drahými kameny zdobeném trůně. Ani k nim nezvedl hlavu. Vlasy měl prošedivělé a vypadalo to, že pod tíhou královské koruny mu poněkud klesá hlava.
„Při- Přišli jsme žádat přístřeší a lékaře,“ zopakovala Anna a pohled jí utkvěl na další postavě, která se líně rozvalovala u nohou trůnu. Ten štíhlý mužíček měl na sobě barevný oděv, na nohou měl špičaté boty a na hlavě legrační klobouk, oboje opatřené rolničkami. Šklebil se na ně a praskal klouby na rukou.

„Cypriáne,“ obrátil se na něj král a zamával žezlem,
„poraď mi, jak mám naložit s těmito lidmi?“ Šašek Cyprián se nepřestával šklebit a pitvořit. Vyskočil na nohy a vyplázl na Annu jazyk. Potom začal zpívat:

Hej, králi, dobře poslouchej,
na cizince pozor dej,
kdoví odkud se tu vzali,
jaké tajemství je halí.
Já na loutnu teď budu hrát,
já chci tě, králi, varovat...

Cyprián dozpíval a poklonil se před trůnem. Král se v sedě napřímil a rukou si promnul vous.
„Pravda, pravda, Cypriánku. Myslím, že smůly máme v našem království nadbytek. Nepotřebujeme přeci další, ne? Stráže, dejte těm lidem chleba a vodu a vyveďte je z hradu.“ Dva strážní od brány odvedli Annu a Kristiána do kuchyně, kde jim kuchařka dala chléb a napít vody.

„Chudáci děti,“ spráskla ruce, když je spatřila.
„Ve vašem království je smůla?“ zeptal se jí Kristián zvědavě, zatímco ukusoval z chleba.
„Ach ano,“ vzdychla kuchařka a utřela si ruce do zástěry,
„naše princezna je nemocná.“
„A co jí je?“ zajímalo Annu.
„To nikdo neví,“ pokrčila žena rameny,
„každou noc se někam ztrácí. Tucty stráží už u jejího lože bdělo, ale než se stačili vzpamatovat, byla princezna Marika pryč.“
„To je zvláštní. A co dělá přes den?“
„Spí,“ odpověděla kuchařka a začala zbavovat peří jednu zvlášť vykrmenou husu.
„Je tak unavená, že celý bílý den propláče, nebo provzdychá. Den ode dne nám chřadne, chuděrka.“ Anna s Kristiánem se po sobě podívali.
„Proto je asi král tak mrzutý, že?“ Kuchařka přikývla.
„Král Kilián svou dceru nade vše miluje. Trápí ho, když vidí, jak se mu ztrácí před očima. Stále hledá doktory, kteří by jí mohli pomoci. Ale marně. Jediný, kdo mu ještě dopřeje trochu rozptýlení je ten blázen Cyprián. Ale jeho řeči už postrádají vtip. To je samé dej si pozor, králi... a král už ani na hony nevyjíždí.“

Sourozenci dojedli a opustili hrad. Když procházeli branou, zeptal se Kristián strážného:
„Poslyšte, vy víte, kam princezna Marika mizí každou noc?“ Strážný se zatvářil ztrápeně a přikývl.
„Jednou jsem sám u jejích dveří bděl. Po nějaké době mi to nedalo a nakoukl jsem dovnitř, abych ji zkontroloval. Spatřil jsem obrovského černého ptáka s ženskou hlavou, jak ji popadl za ramena a odletěl s ní otevřeným oknem do noci...“
„Ptáka s ženskou hlavou?“ opakovala Anna nevěřícně.
„Taktak, harpyje to byla,“ přitakal strážný. Dvojčata se s ním rozloučila a vydala se kolem hradu dál na západ, jak jim poradil otec. Před nimi se rozkládal další les...

Konec první části.
V další části uvidíte...

„Vydrž tu chvíli, vylezu na strom a podívám se, jestli přes tu mlhu neuvidím nějaké světýlko...“

„Kdo mi to tu loupe perníček?“ Kristián hlasitě polkl.

„Jo, stará je kanibal. A tady na tvýho bratra má obzvlášť zálusk.“

„Musíš s ním Kristiánovi propíchnout srdce,“ zašeptal, „jen tak přežiješ.“

>>2/2